Kvinde.

Kvinde.
Já miloval tě vroucně velmi, že bych byl za tě život dal, však lásky květ již opršel mi, hrad libých snů se rozpadal. Já hořel touhou nejvřelejší, však ty jsi byla chladný host; nuž adieu! má znejmilejší! tvé lásky mám již po krk dost. Když jsem tě spatřil ponejprvé, jak’s husy k vodě pouštěla, hned láska vjela do mé krve, a já byl zmámen docela; podepřen o zeď na tě zírám a hynu lásky plamenem, po tobě náruč rozevírám – však ty’s mi dala kamenem! Když šel jsem k tobě na návštěvu, nový od hlavy do paty, a blížil se již k tomu dřevu, co leží u vás před vraty: 131 tu v naději i obávání má duše teskně zaštkala: „Ach, jaké bude uvítání?“ – Ty’s na mne Turka poštvala! Nemoha lásku ústně zjevit, jinou jsem chopil manýru: svým citům chtěje poulevit, usvěřil jsem je papíru. Ach! zkusilo to péro husí, než vypsalo můj bol a pláč! Já myslil: „To ji pohnout musí!“ – Však ty’s to dala pod koláč! Kdys v létě v podvečerní době přiloudil jsem se na čkání a na okénko klepal tobě – však marné bylo volání. Já ťukám, tluku – běda ruce! div nezvrátil jsem zašlý den! Však ty, když už to znělo prudce, vychrstla’s vodu oknem ven! Nedávno šla jsi na bělidlo pro sukénku a pro šátek, já stoje jako motovidlo čekám, až půjdeš nazpátek; pak vyskočím, obejmu tebe, chci promluvit, však ústa zlá, když začal jsem: „O moje nebe!“ – jazýček na mne vyplázla! A ondy, víš to? u muziky, když šlo již v půlnoc po polce, jak’s měla chutě na rohlíky a voněla’s k mé rosolce? 132 Víš, že jsem nekouk’ na skleničku, dal jsem ti láhev na průbu; jen prosil jsem tě o hubičku – a ty’s mne plácla přes hubu! No nemysli si, že jsem špalek, že ani za mák necítím! Tvůj útlocit mne příliš zalek’, a já mám rešpekt před bitím. Adieu! ty má hvězdo lesklá, jež ožehla’s mé lásky květ! Ač srdce mé jsi notně pleskla – je přece zdráv můj milý hřbet!