IV. Už noc se dávno rozpředla

IV.
Už noc se dávno rozpředla Už noc se dávno rozpředla
co síť pavouka hustá, a vláda světla dobledla, teď vévodí tma pustá. Ztich’ život i ten jeho ruch, jenž poklid svatý kazí, ba ani nehýbe se vzduch – jen z děr svých lezou plazy. 33 Na nebi jedna za druhou se vyrojily hvězdy, jakoby k věcem velikým mít valné chtěly sjezdy. A měsíc zvolna za horou si bránu otevírá a na to nebe zjasněné i na zem temnou zírá. A vidí, vidí na nebi mrak zlý i hvězdic řady, a vidí, vidí na zemi ty plazy a jich zrady. A jak tu jeho paprsek na tichý hřbitov hledí, tu uzří, uzří živého, jenž u mrtvých tam sedí. A kolem něho ropuchy, slepýši, červi, hadi, již o tělo se živého – o kvas to nový radí. A v hlavě toho živého se štírem zmij’ se pere, a v srdci toho živého bol – červ ten lačný – žere. A neřest ta, co na zemi, s neřestí v nitru jeho se radí, jak by podělit se měla o živého. 34 A rada jejich shodla se: „Nám vnitřním patřit bude co živ, a až jej zdrtí smrť, pak vašim hodům zbude.“ Vyslechl živý ortel svůj, že za živa má mříti, a v smrti, kdyby pokoj měl, že červům musí žíti. Vyslechl v němém zoufání – a povzdychnul bezděčně; a v ňadru kýs mu šeptnul hlas: To věčně! věčně!! věčně!!! V tu dobu měsíc zavolal na husté, černé mraky, by všemu světu zastřely hvězd uslzené zraky. A vítr divě zaskučel, a hrom zaduněl v rázu, by nikdo v světě neslyšel ples jedovatých plazů.