IV.
Už noc se dávno rozpředla
Už noc se dávno rozpředla
co síť pavouka hustá,
a vláda světla dobledla,
teď vévodí tma pustá.
Ztich’ život i ten jeho ruch,
jenž poklid svatý kazí,
ba ani nehýbe se vzduch –
jen z děr svých lezou plazy.
33
Na nebi jedna za druhou
se vyrojily hvězdy,
jakoby k věcem velikým
mít valné chtěly sjezdy.
A měsíc zvolna za horou
si bránu otevírá
a na to nebe zjasněné
i na zem temnou zírá.
A vidí, vidí na nebi
mrak zlý i hvězdic řady,
a vidí, vidí na zemi
ty plazy a jich zrady.
A jak tu jeho paprsek
na tichý hřbitov hledí,
tu uzří, uzří živého,
jenž u mrtvých tam sedí.
A kolem něho ropuchy,
slepýši, červi, hadi,
již o tělo se živého –
o kvas to nový radí.
A v hlavě toho živého
se štírem zmij’ se pere,
a v srdci toho živého
bol – červ ten lačný – žere.
A neřest ta, co na zemi,
s neřestí v nitru jeho
se radí, jak by podělit
se měla o živého.
34
A rada jejich shodla se:
„Nám vnitřním patřit bude
co živ, a až jej zdrtí smrť,
pak vašim hodům zbude.“
Vyslechl živý ortel svůj,
že za živa má mříti,
a v smrti, kdyby pokoj měl,
že červům musí žíti.
Vyslechl v němém zoufání –
a povzdychnul bezděčně;
a v ňadru kýs mu šeptnul hlas:
To věčně! věčně!! věčně!!!
V tu dobu měsíc zavolal
na husté, černé mraky,
by všemu světu zastřely
hvězd uslzené zraky.
A vítr divě zaskučel,
a hrom zaduněl v rázu,
by nikdo v světě neslyšel
ples jedovatých plazů.