Vařečka a lineál, aneb bludní duchové v starém zámku.

Vařečka a lineál,
aneb
bludní duchové v starém zámku.
Strašlivá a velmi kratochvilná historie, na kopyto Bürgerovských ballad naražená.
Ve tmavé, smutné lesině na kostrbaté skalině před časy stával pevný hrad, krajiště toho autokrat. 124 Však času zub jej lačný žral a mocné zdi mu podrýval; i lid, hledaje poklady, bourával jeho základy. Konečně – nevím v který rok – kýs učený archeolog k památce věčně žijící vystavěl z hradu silnici. Jen jediná z těch rozvalin do výše strmí černá síň, v níž, pohlédna jí blíže v tvář, hned poznáš hradní kancelář. A ptáš-li se, proč těch čtyr stěn ušetřil zhoubců lítý plen, tu odpověď ti každý dá, že rej tam vedou strašidla. A zmužilé-li srdce máš a na duchy se dále ptáš, uslyšíš hrůznou, smutnou zvěst, jejížto obsah tento jest: Před mnoha lety písař žil, jenž v síni té se lopotil; inkoustu sudy vymáčel a pérem hbitě zatáčel. Byl deset let již písařem a očekával každým dnem tu přeblaženou chviličku, kdy chytne ňákou službičku. 125 Vedle úřadní svatyně prostírala se kuchyně, v níž vládla panna Johanka, správcova ctnostná schovanka. Když v luzném stála povděku u okna v poloobleku: šel písař, pan Franc, okolo a mrsk’ tam očkem napolo. A pohled ten jej rozhřál tak, že zapýřil se jako rak, a srdce jeho písařské ve výhni bylo kovářské. „Ach, achich!“ vzdychal v zmatení, jak spanilé to stvoření! Kdybych se dneska správcem stal, z ní správcovou bych udělal!“ A horečně mu plála tvář, když, vstoupiv v temnou kancelář, psal pravicí svou třesoucí list plný lásky horoucí. A když jej přečtla dívečka, padla jí z ruky vařečka, a tisknouc k prsoum lístek ten, zašeptla sladce: „Tebe jen!“ Od této chvíle byl pan Franc s pannou Johankou alianc; pod večer sedal v kuchyni a miloval svou bohyni. 126 I těšili se dost a dost na šťastnou, blahou budoucnost; doufaltě pan Franc zajistě, že letos bude na místě. Však minul rok a naděje posud se na ně nesměje; i sedí smutni, vzdychají a v budoucí rok doufají. Tu z Nadějovic pojezdný v kraj musil odjet nadhvězdný; pan Franc to místo jisté měl – však sed’ tam jeho nepřítel. Zas minul rok, a z Doufalic obroční zemřel, zbaven plic: pan Franc již v duchu zavýskal – však Doufalice nedostal. A po roce když důchodní odplaval s jarní povodní, pan Franc již bohům děkoval – však jiný se tam stěhoval. Pak zesnul správec Herrentanz, a na pořádku byl pan Franc; však hnízdečko to obdržel kýs člověk, jménem Petržel. Posléz i Francův principál se s kancelářem rozžehnal; pan Franc si oddech’ z plných plic – leč nepřišlo mu zase nic. 127 Tak osud zlý s ním divně hrál, že hrstěmi kde jiný bral, on vždy jen sáhl do prázna – mělť krutý los jej za blázna! Již vzdával se vší naděje, že štěstí naň se zasměje; však přece těšil Haničku, že musí dostat službičku. „Jen sečkej, doufej, hvězdo má! za rok jsi paní pojezdná.“ I čekali a doufali, až od obého zmodrali. Leč naděj’ za jich úprosy pověsila jim na nosy bulíky větší nežli věž – neb naděje toť věčná lež. – Haničce zbledly tvářičky a svadly na nich růžičky, a panu Franci na bradě zbělely vousy po řadě. Usechla hořem dívečka, že byla jako vařečka, a z pana France věčný žal vystrouhal tenký lineál. Tu přidružil se zlý k nim host pekelný výmět: zoufalost; ta pošeptla jim radu tu: učinit konec životu. 128 A opuštěnci zklamaní, marného syti čekání, poslechli hlasu svůdného – zbavit se žití bídného. „Což čekati ?“ dí trpce on, „honiti štěstí – smutný hon! Žít nadějí – to chudý kvas, z ní nelze ztučnět v tento čas. Co jsem se, neboh, navzlykal! co prachu jsem již spolykal! Již sterý popsán foliant – a já doposud – – aspirant. Muselť bych věčným židem být, kdybych chtěl, dokud budu žít, s nějakou dosti maličkou se potěšiti službičkou. Ty věrná moje družice! jak scvrkla jsi se velice: dřív široká co kadečka, teď štíhlá jako vařečka! A já, jenž již co studiós objemný býval jsem kolos, já soudek tvůj, tvůj ideál, teď vychrtlý co lineál. Což zbývá nám, než děsná smrt, jež čeká jako lačný chrt? Nuž smrti! my jsme hotovi – zlý osud ať to zodpoví!“ – 129 Johanka ruce lomila a putny slzí prolila, i s hlavy sobě strhla nec – však nepřišla tím pod čepec Chudince není do řečí – jen mlčky všemu posvědčí. Nač živobytí zachovat, když za živa se nelze vdát?! Pan Franc se honem pozvedne, by nástroje snes’ vražedné, a rtoma jeho pohrává myšlénka hrůzná, krvavá. Obejme Hannu naposled a zlíbav svadlý její ret, vrazí jí přímo k srdečku špičatou, ostrou vařečku. Pak chopí dlouhý lineál, jímž na sta rubrik nadělal, a bodnuv si jej do vesty, svalí se vedle nevěsty. – Však strašná nebem pokuta nad vražedníky vyřknuta; neb oba dva se změnili v to, čím se byli zabili. A když se půlnoc přitočí, tu dvě strašidla vyskočí: vařečka a s ní lineál, a probíhají křížem sál. 130 Nešťastný lineál-amant volá co věčný aspirant: „Ach! bože, bože božíčku! jen sebe menší službičku!“ A nebožátko Johanka vzdychá celujíc kochánka: „Ach! ty můj smutku převelký! kdy dočekám se veselky?“