Proslov
k prvnímu vystoupení zpěváckého
spolku.
(Poprvé přednesen v Blovicích 21. května 1866.)
Hodina míjí, prchá den,
i rok ve hloubi věků klesá –
a srdce lidské v dobách těch
tu hořce truchlí, tu zas plesá.
Však ples i žal se nestřídá
jak s nocí den, vždy stálou měrou:
než jednu srdce pije slast,
zakouší mnohdy bolest sterou.
Přešťasten, komu nebem dán
ten dar, jejž dosti nelze cenit,
ten dar, jenž z pláče tvoří směv
a hoře v rozkoš umí měnit!
Však blažen i, kdo strastí zlých
loudavý odchod zná uspíšituspíšit,
a ne-li měnit trudy v slast,
aspoň jich hlody v ňadru tišit. –
Nám Čechům tuhý osud dal
pocítit často svého hněvu;
však nebe poskytlo nám zbraň –
a zbraň ta božský dar jest zpěvu!
Kdy tíseň hněte, pějeme,
a dumka žel náš ukonejší;
a slast kdy blaží, jásáme,
a radost je pak vznešenější.
54
Pěl Lumír náš, a Vyšehrad
se kouzlem zpěvu pohyboval;
pěl Záboj bratřím stísněným,
a vrah se zdrcen odstěhoval.
Voj Táborů kdy zazpíval,
Evropa v údech svých se třesla,
a cháska prchla malátná
od božích bojovníků hesla!
Kdy pastýř zapěl v údolí,
umlklo ptactvo stinných hájů,
a dívky zněl-li sladký hlas,
oživnul sen čarovných rájů.
Čech silou kdy se rozzpíval,
byl rekem mocným, nepřemožným;
kdy láskou – srdce podmanil,
kdy modlitbou – i svět byl zbožným. –
Zpěv náš je odkaz praotců,
jím býval národ Čechů slavný;
i potomek, jenž zdědil jej,
žij v zpěvu, buď v něm neúnavný!
Ne nadarmo svět nazývá
ten národ český rodem zpěvným!
Zpěv, zdoba naše, klenot náš,
buď tedy všemu světu zjevným!
My pějme v svatém zápalu,
ať sbor náš mocně, slavně hlásá,
že nezmřeli jsme, žijeme,
že naděj kyne nám i spása.
55
Neb tehda jen by zhynul Čech,
kdy ztuhly v něm by zpěvu proudy,
a nepřítel vždy ochotný
na rakev by mu sypal hroudy. –
Však dokud svaté jméno Čech
co štít nás bude přiodívat,
my nezahynem, budem žít,
a chceme zvučně, slavně zpívat!