Básně (1959)

Vojtěch Mikuláš Vejskrab Bělohrobský

BÁSNĚ
PODZIMNÍ LISTY
1 Což divíš se, že to listí
2 To pole tam, hle, jak je siré...
3 A což ty větry burácejí?
4 To slunéčko si nyní hoví:
5 Drvoštěp se nalopotil,
6 Má duše je tak truchlivá
7 Jak zář červánků večerních
8 Můj osud posud mrtev byl,
9 Co krásných citů v duši mé
10 Ty lásko, lásko nesytá!
11 Mně někdy líto života
12 Matičko vlasti, předrahá,
13 O, vlasti drahá, jediná,
14 Tré přání živím v srdci svém
NA SVĚTĚ TOLIK LÁSKY JE...
NA SVĚTĚ TOLIK LÁSKY JE
TOBĚ
KDYŽ HLEDÍM V MĚKKÉ OKO TVÉ
RÁJ LÁSKY
SLOVÍČKO „NIKOLI“
O JARMARCE
KVĚTLO DĚVČE
VZPOMÍNKY NA PLES
I
II
III
HYMNICKÉ ZPĚVY
MATCE VLASTI
NEDEJME SE!
PÍSEŇ TÁBORŮ
SAD SLOVANSKÝ
PĚVCŮM
NA RUBEŠOVĚ STRUNĚ
ŽENA A BASA
DEKLAMACE O NOSU
POHÁDKA O JEDNOM UČITELI
POTRESTANÝ LAKOMEC
NÁRODA ČESKÉHO SKOK
PALČIVÉ ŠÍPY
ČELAKOVSKÝ A JÁ
KREJČOVSKÁ
TĚM JISTÝM, CO...
ČESKÉ SLAVNOSTNÍ ZPĚVY
ADVENTNÍ
VÁNOČNÍ
POSTNÍ
VELIKONOČNÍ
VLASTENEC
VLASTI
PRAVDA
MLADÝM ČECHŮM
UČITELSKÝ EPIGRAM
ZÁKONY
ÚŘADOVÉ
NÁPIS NA NOVÝ DŮM PEKAŘŮV
ŽEBŘÍK
HUDEBNÍ KRITIK
ODRODILCI
LAKOMÉMU OTCI
VĚRNÝ PES
ČASU UŽÍVEJTE!
ŠTĚSTÍ
ŠETRNÝ STEJSKAL
PANENSKÝ KLÁŠTER
POLITOVÁNÍ

BÁSNĚ
VOJTĚCHA M. V. BĚLOHROBSKÉHO
[3] BÁSNĚ
VOJTĚCHA M. V. BĚLOHROBSKÉHO
Krajské nakladatelství Havlíčkův Brod 1959
[5] ÚVODEM Na V. M. V. Bělohrobského, jak se básnicky podpisoval, na kantora Vojtěcha Vejskraba z Černovic na Kamenicku v podhůří Českomoravské vysočiny, jak se prozaicky jmenoval, česká literární historie zapomněla. Neprávem, neboť Bělohrobský – jak jej budeme nadále jmenovat – byl velkou nadějí našeho básnictví v šedesátých létech minulého století, generace, která nastupovala v prvním sledu za Janem Nerudou a svým založením tolik mu byla poplatná. Té generace, která i kdyby chtěla, nemohla se již nikdy vrátit k svátečnímu básnění poklidných motivů, jak to uměly ještě generace předchozí, ale zákonně musela vzkřiknout proti rostoucím rozporům ve společnosti. Básníci této generace, to nebyli již ti, kteří se s výše skláněli útrpně k chudým, básníci této generace, to byli již sami representanti chudých a trpících. I podléhajících. O to opravdovější jsou pak jejich verše, neboť prožitek společenských rozporů je často násoben žárem, který je vlastní těm, kteří tuší, že jejich životu je namále. Z této generace vyšel autor proslulé básně „V poledne“ Rudolf Majer (nar. 1837), snad nejostřeji kreslící sociální rozpory, vyšel z ní písničkář bérángerovského typu, autor „Prvosenek“, Václav Šolc (nar. 1838) a vyšel z ní i náš Bělohrobský (nar. 1839), jehož tu ironické, tu hymnické básně v šedesátých létech dlouho zůstaly v paměti našeho lidu. Tuberkulosa sklátila Majera v osmadvaceti létech a Bělohrobského ve třiceti. Šolc zemřel ve třiatřiceti, když několik let zmíral. Básně obou prvních vyšly posmrtně. Šolcovy „Prvosenky“ byly objeveny také až po smrti básníka, i když vyšly ještě za jeho života. Každý z těchto tří má svůj osobitý básnický naturel. Bělohrobský si zachoval podobnost se svým rodným krajem – podhůřím Vysočiny. Je skrovný a pilný, chudý a dávající. V jeho 7 verších nám dodnes voní nafialovělé květy bramborů a šeptají chudé mírky ovsů na vysokých mezích. A hymnické zpěvy v jeho díle znějí z opravdové hlubokosti tohoto kraje, jímž před staletími šly voje táborů, jichž se Bělohrobský tolikrát dovolával.
Vojtěch Mikuláš Vejskrab se narodil 21. dubna 1839 v Černovicích na Kamenicku, v domku č. 240. Jeho otec Jan Vejskrab byl chudým ševcem. Jeho matka se jmenovala Kateřina a kromě Vojtěcha měla ještě dceru Alžbětu. Vojtěch vychodil v Černovicích farní školuškolu, a protože jevil neobyčejné nadání, dal jej otec, třebaže to pro něho bylo spojeno s velkým odříkáním, na studie do Českých Budějovic. Ne nadarmo se říká, že z tohoto kraje vycházeli jen kantoři a kněží. Byly to cesty všech chudých nadaných synků. Jiné možnosti nebylo. Vojtěch Vejskrab se rozhodl, že bude učitelem. V Českých Budějovicích studoval Vojtěch Vejskrab v létech 1857 až 1860. Nejprve byl na vyšší německé reálce. Zapsali si jej tam jako Weisgraba a s tímto jménem dostával i vysvědčení. Počeštil si je na Bělohrobského a ponechal si je jako literární pseudonym. Podle vzpomínek učitele F. Poklopa, který tou dobou studoval také v Č. Budějovicích, měli němečtí studenti i profesoři pro české studenty hodně nadávek. V r. 1859 až 1860 navštěvoval Bělohrobský českobudějovický učitelský ústav. Na ústavě se vyučovalo již oběma jazyky – německy a česky. Ředitel ústavu J. Hradil učil na něm i češtině, tj. učil výkladu článků z české čítanky a zavedl i praktická cvičení v češtině. Církevní dějiny a náboženství mohl každý „odříkávat“, jak chtěl. Ostatním předmětům se učilo německy. Není nadsázkou říci, že v tomto roce pobytu na učitelském ústavě se rozhodl osud Bělohrobského. Podlomil si tam především zdraví. Jeho kolega F. Poklop o tom vypověděl¹: „Žil zde v chudobě, živě se hlavně kondicemi a nějakým tím bochníkem z do- –——— ¹ Dopis F. Poklopa otiskuje F. Raušar. 8 mova poslaným. To slabému tělu jeho již tehdá ubližovalo; začasté naříkal si na bolení prsou a ještě více na záněty v krku, k nimž i přebývání v budově ústavu v krutých zimách tehdáž, kdy ani za nejtužšího mrazu v ložnicích nebylo zatopeno, valně nepřispívalo.“ Zde najdeme tedy počátek jeho nemoci, nemoci chudých – tuberkulosy. Na českobudějovickém ústavě se rozhodl i jeho úděl kantora. Byl vynikajícím žákem. Byl primusem ve všech předmětech literních i hudebních a zastával i místo „hudebního prefekta“, jak býval nazýván ten, kdož řídil za profesora zkoušky studentů k produkcím v kostele a kdož vedl i domácí cvičení v hudbě. A konečně v Českých Budějovicích se zrodil i básník BělohrobskýBělohrobský, a to nejen jménem. Mladý student tehdy četl vše, co mu do ruky přišlo. Četl verše české i německé, četl románky i vážná díla, nadchl se prvními čísly „Humoristických listů“, které se tehdy zrodily a staly se nástupištěm nejútočnějších sil českého lidu. První jeho pokusy literární, abychom tak nazvali ta skládání, objevily se v psaném časopise učitelských kandidátů „Oul“², který založil J. V. Nikolau a který i Bělohrobský nějaký čas řídil. S výborným vysvědčením v kapse, s něco málo svršky, sešítkem prvních veršů a nezbytnými houslemi nastoupil v podzimu 1860 na první své místo do Merklína na Plzeňsku. Stal se panem podučitelem, „kantůrčetem“, jak jej nazval jeho přítel, s nímž se v Merklíně seznámil – Jakub Arbes. Trávil tam tehdy, jak se doznává, několik týdnů volna u svých příbuzných. V črtě „Český humorista“ nám Arbes vylíčil Bělohrobského, jak tehdy v době svého merklínského učitelování vypadal³: „Je to mladík drobné, skoro vychrtlé postavy v černé čamarce se šňůrou přes rameno a část prsou přehozenou, jak bylo tehdáž v módě. Na první pohled starší student, ne právě nesličný. Pěkné ——— ² Arbes ve vzpomínkách uvádí mylně „Orel“. ³ J. Arbes, Arabesky literární, str. 213 a dál. 9 klenuté čelo, poněkud zapadlé líce a následkem toho vysedlé lícní kosti, energická zašpičatělá brada, úzké rty a lehýnké černé chmýří nad hořením rtem, slovem rysy tváře jsou pravidelné. Toliko jakási vychrtlost, pak snědá, skoro chorobná pleť a mocněji vyvinutý podlouhlý nos působí poněkud rušivě. Dlouhý, přes šíji splývající temně kaštanový vlas, hnědé, pronikavé, mnohdy i bodavé oko a především trpce přísný, skoro bych řekl mravokárný tah kolem úst dodává tváři té výrazu předčasného zmužnění. Je to tvář rázovitá, oduševnělá a opravdová; tvář nasvědčující pevné vůli, neobyčejné rozhodnosti a řídkého sebezapírání. Jen z oka šlehne občas zvláštní blesk, prozrazující, že tichá, skoro bolestná resignace, která se v tváři zračí, může také ustoupit výrazu prudkého hnutí duševního, slovem, že v duši na pohled apatického, uzavřeného mladíka dřímá onen druh hlubokého citu, jenž může každým okamžikem vyšlehnouti v plamen vášně a náruživosti.“ Arbes k Bělohrobskému opravdové přilnul. Doznává se, že se s ním od seznámení stýkal skoro denně, obyčejně v podvečer a že zůstávali spolu často až přes půlnoc pohromadě. Ačkoli byl Bělohrobský jen o rok a několik měsíců starší, připadal Arbesovi jako dospělý a vyzrálý muž s širokým, spíš však střízlivým než mladistvě nadšeným názorem na svět. Zájem o literaturu je oba spojoval. Literatuře byla jistě věnována většina jejich rozhovorů. Arbes nám také zachoval ve zmíněné již črtě několik pozoruhodných literárních názorů Bělohrobského. Tak jednou Bělohrobský rozvinul návrh, aby byla u nás zřízena škola pro literáty, aby byli co nejvzdělanějšími lidmi, kteří by velké úkoly, které literatura má, mohli splnit. Z Arbesových dopisů se také dovídáme o literárních názorech Bělohrobského a konečně i – o jeho vyznání a přiznání se k svým vzorům. Když tehdy v šedesátých létech napadl Jakub Malý Nerudu a jeho stoupence, vyznal se Bělohrobský: „Jak se může ten pohanský Sfinx – ať už je to kdo chce – opovážit takové slovo 10 pronést o nejčelnějších mužích literatury české, jimž on není hoden ani uvázat řeménky u obuvi! Já myslím, že Pfleger, Hálek, Neruda, Jahn atd., to že jsou básníci nové školy a prosím, vstávaje lehaje, aby nám jich ten náš pámbíček na dlouhá léta zachovati ráčil.“ A v témže dopise reaguje i na Malého odsuzování H. Heinea, o němž Malý tvrdil, že je nedoukem, a hlásí se k němu: „Přál bych našemu českému písemnictví, aby mělo vždy takových nedouků, jakým byl Heine, aby jako on tak krásně naši panenskou literaturu pokáleli...“ Merklín znamená pro Bělohrobského mnoho. Svou nadšenou vírou se brzy zde stal středem obrodných národnostních snah. Spolu s adjunktem Janem Žákem a jinými organisoval národní besedy, kde se recitovaly české básně – nejednu pro ně napsal sám Bělohrobský – zpívaly české písně a tančily národní tance. Z Merklína také začal Bělohrobský rozesílat své básně. Psal zejména do „Humoristických listů“. Je dnes velmi těžko všechny je určit. Podpisovány nebyly; bylo by to příliš nebezpečné pro autora. A tak jediným svědectvím o Bělohrobského spolupráci s „Humoristickými listy“ je listárna redakce. Ve vzkazech dne 15. prosince 1860 je noticka: „Panu V. M. V. B. v M.: Ze sedmi drobností jsou tři tisku hodné. Delší práci jsme nemohli dosud číst.“ To vzkazoval redaktor „Humorů“ J. R. Vilímek a je jasné, že je to určeno našemu Bělohrobskému. Které tři drobnosti byly Bělohrobského, je dnes těžko v té spoustě veršů zjistit. A měsíc na to je pak v listárně další vzkaz: „Panu V. M. V. B. v M.: „Masopustní pondělí“ jest obyčejné, avšak „Já jsem piják“ jest dobrá parodie, i užije se jí.“ Otištěnou jsem ji však neviděl. A nejen „Humoristické listy“ dostávaly jeho příspěvky, psal i do dalších časopisů. Bělohrobský se v Merklíně stával známou osobností. Byl nadějným básníkem, výborným muzikantem. Získal si oblibu a našel si přístup do společnosti. V Merklíně měl zámek hrabě Hanuš Kolovrat. Bělohrobský začal vyučovat hře na klavír dvě dcerky zámecké klíčnice Annu a Janettu Šimánkovy. K nim se přidala 11 ještě Anna Báslová z Ptetína, vzdáleného asi hodinu od Merklína, kde rovněž na panství Hanuše Kolovrata byl její otec nadlesním. Annu Šimánkovou obletoval Jakub Arbes, Janettu Šimánkovou adjunkt Jan Žák a Bělohrobský se zamiloval do Anny Báslové. Zamiloval se do ní plnou horoucností svého dvaadvacetiletého srdce. Nebyl jí lhostejným, neboť byl „snivých očí a dlouhých vlasů nazad sčesaných, jak to tehdy básnickým bytostem slušívalo“⁴ a jeho jméno začínalo již nabývat v českých vlasteneckých kruzích – a merklínská společnost se k nim počítala – dobrého zvuku. Avšak chudé kantůrče s několika desítkami zlatých roční služby bylo málo pro dcerku vlivného nadlesního, který měl s Annou jiné úmysly. A tak jen málo námahy stálo nadlesního Básla, aby hned o prázdninách se muselo chudé kantůrče stěhovat z Merklína, z nebezpečné blízkosti Anny Báslové, na druhou, pohříchu již poslední „štaci“. Anna Báslová byla později provdána do Chudenic za MUDr. Kvapila a byla matkou národního umělce Jaroslava Kvapila. Jaroslav Kvapil v knize vzpomínek „O čem vím“ vypráví o tom, jak maminka často hrávala na klavír Bělohrobského skladbu „Touha“, kterou jí, krásně vypravenou, věnoval, a jak vzpomínala ještě po mnoha létech na tichého merklínského učitele. Z Merklína žádal Bělohrobský o učitelské místo do Chrudimě. Byl odmítnutodmítnut, a tak přijal místo prvního podučitele v Blovicích. Dne 19. září 1861 jej tam odstěhoval – jistě velmi snadno – pekař Štok, a druhý den se šel představit. Nebylo dobře našemu básníkovi. Jel z Merklína s rozervaným srdcem, zraněným do základu. Napsal o tom zas Arbesovi: „Já plakal, když jsem odcházel z Merklína. Ty dobré duše v zámku – však je znáš tak dobře jako já – věděly mnoho, ba přemnoho. Tušily, co podrývá zdraví mé, co plaší spánek s přivírajících se víček, co stírá mi zdravou barvu s lící – a měly se mnou útrpnost...“ Na nové „štaci“ nebylo nejhůř. Byl velmi dobře přijat blovic- ——— ⁴ Jar. Kvapil, „O čem vím“, Praha 1946. 12 kým děkanem básníkem Františkem Vackem-Kamenickým, který pocházel ze stejného kraje, z Kamenice nad Lipou. Tak se daleko od domova sešli dva velcí krajané. Tím si byli bližší. I když v Blovicích mohl ještě plněji rozvinout všechny své síly, i když zde měl úspěch jako učitel a vynikal při učitelských poradách a konferencích, i když se zde stal středem hudebního života, i když se již stával známým spisovatelem, jehož jméno se stále častěji a častěji objevovalo na stránkách časopisů, přece jen i tím rostlo jeho utrpení. Byl rozštěpen, představy a skutečnost se tak od sebe vzdalovaly. Jediný, komu se doznal, byl opět Jakub Arbes: „Nejsem vždy posměváček,“ psal mu, „ale to jen někdy tak na chvíli se sám sobě navrátím a bývá to obyčejně navečer. Ve dne a ve společnosti nikdo mne nepozná; umímť se násilně přemoci. A když je mi nejsmutněji, nejzbožněji, dám se do vejskání a hýření... Co je komu po tom? Do hlubin duše nikdo mi nevidí a lidé řeknou, že jsem... veselý chlapíček...“ Arbes se tak stal jeho nejintimnějším důvěrníkem a dopisy, které se v Arbesově pozůstalosti zachovaly, jsou – samozřejmě kromě jeho poesie – zrcadlem jeho myšlenkových pochodů, svědectvím o utrpení mladého proletáře, který byl hnán neustále do hlubokých rozporů a palčivých výhní. „A pak – věz si o mně všecko –“ psal Arbesovi, „když člověka zžírá neukojitelná touha, když člověk žádá, čeho mu osud nikdy neposkytne, ba když se bojí vlastních myšlenek, aby se mu ve snu nevtělily a neodhalily v hlubinách duše hárající plamen – jemuž beznadějná láska říkají – věř, že potom často člověk ztrácívá sebe. Býval jsem veselé mysli. Nyní však je má mysl pravý harlekýn a srdce se zavřelo. Přemáhám se, abych byl veselvesel, a bývá mi k pláči. Z toho ta neshoda v mém nitru, ten kontrast mezi mým skutečným a zdánlivým já. Mnohdy rozveselím celou společnost; všichni se smějí a jedině mně při tom srdce úzkostně bije, jako bych svým vtipem spáchal nějaký hřích. Nu a v mých listech máš toho doklad jakýs, a to je celičký šprým...“
13 Jak snadné a doznejme si i krásné by bylo, kdybychom tento jeho stesk mohli vyložit jen a jen jeho nešťastnou láskou k Anně Báslové. I když je pravda, že dlouho vzpomínal, jak dokazují dopisy, a což je ještě významnější, i řada básní, což dosvědčuje i romantický příběh, který vylíčil Jakub Arbes ve své črtě „Ze života českého kantůrčete“ v Lumíru 1873, přece jen to není hlavní motiv. Na Annu Báslovou brzy zapomněl a zamiloval se znovu do Terezie Maškovské, dcery mlynáře z nedalekého Hradiště. A teskný tón zní v jeho poesii dál. Není to však již tesknota osobních bolestí a stesků, ale tesknota jeho celkového životního údělu, tesknota chudého a utištěného, tesknota, která nemá daleko od odporu a trpkne jím, tesknota, která mu šeptá nejen „Podzimní listy“, ale i řežavé verše jeho satyr. Bělohrobský se v ten čas dává do nerovného boje: přímo chrlí své verše, píše do „Humoristických listů“, do píseckých časopisů, do „Školníka“ v Hradci Králové a do „Pěstouna“, který vydával v Brně učitel A. K. Viták z Poličky. „Honoráře nežádám, z lásky k „Pěstounu“ chci mu pera věnovati...“⁵ psal Vitákovi 22. ledna 1863 a oprávněně se můžeme domnívat, že „Pěstoun“ nebyl jediným časopisem, kam psal zadarmo. Jediným snad slušným honorářem, který dostal právě v tomto r. 1863, byla prémie 6 zl. dukátů za nejlepší deklamovánku v soutěži „Humorů“. Dřel se dnem a nocí. Jen si poslechněme Bělohrobského samého, jak si stěžuje Vitákovi: „Žádal jste do 12. prosince míti ode mne úvodní báseň a hle! dnes je 12. a já teprve Vám píši. Odpusťte, nebylo mi dříve možná. Já jsem celičký den zaměstnán až do 7 hodin večer, mámť privátní hodiny, kterými bych se vskutku nedřel, kdybych mohl být živ z těch 150 zlatých pomocnické, a ne podučitelské gáže. A když tak člověk celý den hubu nezavře a ustavičně ducha v napnutí udržovati musí, tuť se dojista místo básnického genia dostaví prosaický Morfei, který zemdlená víčka zavírá a ztrnulé údy do postele volá. Avšak navzdor ——— ⁵ Dopisy A. K. Vitáka otiskuje Raušar. 14 tomu všemu sedávám dlouho do noci a píši – a tu, aniž byste byl Aeskulapem, uhodnete, že mi to tuze k duhu ani ku zdraví nejde. Jakáž tu pomoc? Pracuji ve dne, abych byl tělesně živ, a pracuji v noci, abych ducha neposlal k hrobaři. Bože, kdy bude jinak?! – Právě bijí dvě hodiny s půlnoci, co toto píši...“ Věru, není třeba být Aeskulapem. Avšak literatura nebyla jediným bojištěm Bělohrobského. Své verše myslel smrtelně vážně a byl prvním, který se v jejich smyslu věnoval veřejné činnosti. Byl vynikajícím pedagogem. Svědčí o tom nejen řada přednášek na učitelských konferencích nepomuckého vikariátu a vzorné hodiny, které pro konference připravoval, ale i jeho odborné články v pedagogických časopisech. Byl výtečným hudebníkem a stal se duší hudebního života v Blovicích. Ovládal několik nástrojů, založil pěvecké sdružení „Kamenický“ v Blovicích, jehož byl „ředitelem“, opisovačem not a vším ostatním. Byl i hudebním skladatelem. Dochovalo se po něm několik vokálních českých mší, „České pastorální graduále“, čtverozpěv „Světa radosti“, několik žertovných sborů, skladeb pro klavír apod. (Traduje se, že složil i smuteční pochod, který mu hráli na pohřbu.) Bělohrobský byl i organizátorem častých národních besed, které získávaly stále větší a větší oblibu. Jak vypadaly, o tom nechť svědčí on sám. Psal Jakubu Arbesovi: „Měli jsme tady už dvě besedy a sice jednu tzv. „slovanskou národní“, všeobecnou, a druhou soukromou, kterouž uspořádal zdejší pan děkan Vacek Kamenický na děkanství a k níž pozval mimo t. zv. honoraci také četné hosty z nižší třídy v tom šlechetném úmyslu, aby se vytříbil a zdokonalil vkus jejich, aby se vyšinuli z obvyklých kolejí netečnosti a nejapnosti. Jeť náš zasloužilý pan děkan onou elitou pravých demokratů, která nejen slovem, ale i skutkem sklání se k zanedbávanému posud našemu lidu, aby mu podal pomocné ruky a pozdvihl jej z hlubokého úpadku, kam jej byla uvrhla posavádní soustava vyučování, soustava to jen Němcům přístupná. Díky mu za to! Já o obou besedách přednášel své verše...“
15 Ty soukromé společnosti, o nichž zde Bělohrobský vypráví, to byla živná půda, na níž vyrostlo národní a společenské uvědomění nejširších vrstev. Žilo se na nich instensivním národním životem, všechny významné události sem doléhaly, byly probírány, rozradostňovaly, nebo i skličovaly všechny ty, kteří na ně docházeli. Za všechny nám budiž ukázkou vzpomínka Bělohrobského na úmrtí Boženy Němcové, která byla jeho nejoblíbenější spisovatelkou a o níž před tím tolikrát obdivně psal. Vypráví nám – opět v dopise Jakubu Arbesovi – o tom, jak byl s několika svými přáteli na hostině. Byli veselí a tu přišel páter Hromadník se zprávou, že zemřela paní Božena Němcová. Trhlo to prý všemi, jak když hrom vedle nich udeří. „Společně zapěli jsme našeho Kamenického píseň věrné Češky „Vlasť, jaké to sladké jméno“, pak ohlas písně „Bože, cos Polsce“ a bylo po veselí. Mně bylo teskno. Ta naše matička vlast, posud chudá na zdárné a učené dcery, ztratila jednu z nejsrdečnějších a láskou velikou nejnadanějších. Bude truchlit pro ni. A otec její, ten náš český národ, uroní pro ni jistě vřelou slzu, neboť ona vyznávala jeho co otce před světem, a láskou dceřinou mu splácela lásku otcovskou...“ Tak prudce žil ta léta Bělohrobský v Blovicích. Pracoval bez oddechu dnem a nocí. Stýskalo se mu po domově, po mírných vršcích podhůří Vysočiny, po Černovicku, posílal matce, která již ovdověla a zůstala jen s dcerou Bětuškou, co mohl, neboť v chudých Černovicích se jim dařilo nevalně. K starostem o sebe přibyly další: splácet matce a sestře všechnu péči, kterou jemu dříve v dětství věnovaly. Posílal jim tu po zlatce, tu po dvou, vždy s upřímným doznáním, že „má s kapsou hroznou mizerii“. Dopisy matce a sestře, které se nám z této doby zachovaly, jsou strašlivým svědectvím o velkém boji nešťastného kantůrčete, trápeného bídou a štvaného vůlí pomoci chudým a potřebným doma, jsou strašlivou obžalobou tehdejších poměrů, do nichž byli chudí vzdělanci, „vzdělaní proletáři“, jak je později nazýval básník Antonín Sova, hnáni, aby jim podléhali. V té době propukla jeho nemoc, nemoc chudých, tuberkulosa, 16 již naplno. Sil mu ubývalo. Stále řidší a řidší jsou již jeho příspěvky v časopisech. Když na něho naléhali, odpovídal v dopise A. K. Vitákovi (v dubnu 1866): „Že jsem vám tak dlouho neposlal nic do „Pěstouna“, toho jsou mnohé a rozličné příčiny. Nejhlavnější je ta, že jsem po dlouhý čas sklíčen byl chorobou prsní, pro kterouž jsem měl od lékaře zakázáno něco psáti. Držel jsem se té zápovědi s těžkým srdcem; ale časem jsem přece chvilenku si poseděl, čehož následky jsou ovšem pak těžce vždy nésti musel. Duch byl hotov, ale tělo bylo nemocno. Nepřičítával jsem nemoc svou ničemu jinému, leč přílišnému namáhání v privátních hodinách, které jsem ale při vší své slabosti pustiti nesměl, chtěl-li jsem trochu živ býti. Neboť 150 zl. – to nepotřebuje komentáře. Toť jest skvrna osvíceného 19. století; toť hana oprávcův školství. Od nás všecko, nám nic...“ Ale dál mu v tomto dopise nabízí pro prémii „Pěstouna“ českou vokální mši, přiznává se mu, že chce tiskem vydat tři mužské sbory a že pracuje na delší povídce z dob husitských. Bohužel, tato povídka se nám nezachovala. V létě 1866 ještě navštívil o prázdninách Černovice. Byla to jeho poslední cesta do rodného kraje. Když se vracel do Blovic, jel s Prušáky, kteří se tehdy v prusko-rakouské válce dostali až k nám na Kamenicko. Při návratu také se nachladil a jeho nemoc se zhoršila. Postěžoval si domů do Černovic: „Zdraví mé jest ustavičně na vahách a kolísá se jako rozviklaný vůz. Minulo několik neděl, kdy jsem cítil se silnější a zdálo se, že se přece jen vykřesávám. Ale hned na to udělalo se mi znovu zle, dostal jsem velký kašel a slabost do celého těla, i chuť jsem ztratil. K tomu přidružil se silný pot, kterýž mne ještě více oslabuje.“ Nemoc se mu zhoršila pak natolik, že počátkem roku 1867 musel přerušit práci ve škole. Musel zůstat na radu lékaře doma. Jeho světnička ve škole, z níž měl vyhlídku na protější kostel a která byla vybavena prostým ložem, stolem, dvěma stolicemi, policí na knihy, kufrem a několika obrazy, se mu stala vězením. Jen děti, které nadále privátně vyučoval, a sice děti lékárníka, který mu za to dával zdarma léky, a dalších blovických občanů, 17 kteří mu zas vypomáhali se živobytím, jen ty děti byly mu jediným spojením se světem. A pak Rézinka Maškovská. Nemocný učitel byl jen na obtíž obci. Dostal od ní na rok 25 zlatých a hrabě Kolovrat mu dal z milosti dalších 50 zlatých. Z toho měl být celý rok živ. Doznává se v jednom dopise, že věřil, že mu hrabě Kolovrat dá 150, nebo aspoň 120 zlatých. Píše zoufale dál: „Já jsem, milá maminko, plakal jako dítě. Přál jsem si toužebně, abych tu u sebe měl nějaké soucitné srdce, upřímné a věrné, s nímž bych mohl velké hoře své sděliti. Leč ty čtyři stěny, jimž jsem bídu svou žaloval, hleděly na mě tak tupě, necitelně, mrtvě, byly hluchy a němy, jako by měly – lidské srdce. Takový je vděk světa. Když se někdo z nádoby napil, pak ji odkopne. Já jsem se přičiňoval, Bůh sám ví, ze všech sil svých; jeden ze sta učitelů nepracuje tolik a tak svědomitě, jako já jsem pracoval. A co mám nyní z toho? Chorobu. A za to? Bídu. Každý uznává zásluhy a snahy moje; ale odměnit je nikomu nenapadne. – Nu, zklamal jsem se a nebylo to po prvé ani naposledy. Bolí mě to, ale jaká pomoc? Musím trpěti. Když si tak na všecko, co mne tísní a souží, vzpomenu, tu div že se mi v hlavě nepohne. Moje nemoc, moje bída a nouze, starost o Vás obě, strastiplná budoucnost a mnoho jiného, co tajně srdce moje užírá a co Vám ani sdělit nemohu, to vše tlačí mě a zapuzuje spaní ode mne...“ Nemoc se rychle zhoršovala. Žádal ještě matku, aby mu doma v Černovicích opatřila „list chudých“. Chtěl se jet léčit do Františkových Lázní. Ale již se tam nedostal. Byl jen u lékaře v Plzni. Využil nově otevřené železniční trati Plzeň-Č. Budějovice, která vede přes Blovice. Cestu odstonal, přitížilo se mu a již lůžko neopustil. Přijela k němu jeho sestra Alžběta z Černovic a posloužila mu v posledních chvílích. Zemřel dne 29. července 1869 a 1. srpna byl pohřben. Na závěr dejme opět slovo jeho příteli Jakubu Arbesovi. Ten končí svou črtu „Ze života českého kantůrčete“ v Lumíru takto: „Prosím, uprav tuto literární zprávu pro list,“ pravil ke mně dne 1.srpna 1869 navečer kolega jeden v redakci „Národních listů“. 18 Mlčky jsem vzal podávaný mi proužek papíru a počnu čísti. Byla to asi třicetiřádková zpráva, že mladý, nadaný humorista český Vojtěch Vejskrab-Bělohrobský, jemuž byla kdysi přiřknuta první cena za deklamaci „Basa a žena“, ku konci července v Blovicích, kde byl učitelem, zemřel. Nepodepsaný dopisovatel uvedl v největší stručnosti některá životopisná data a končil zprávu těmito slovy: „Přede dvěma léty však chrlením krve onemocněl a nemohl již více službu školní zastávati. Žil tedy na odpočinku s několika krejcary denně až do smrti své.“ Poslední slova – píše Arbes – učinila na mne dojem nevýslovně trpký. Když pak kladl jsem zprávu na místo, kam kladou se pro tisk upravené rukopisy, chvěla se mi ruka a slza skanula mi na rukopis. Tanuloť mi na mysli, že přítel Bělohrobský nebyl první a nebude poslední český spisovatel, o němž se napíše, že „žil s několika krejcary denně až do dne úmrtí svého.“
Albert Pražák označil Bělohrobského za heineovce a stoupence našich májistů. Národní umělec Jaroslav Kvapil píše o Bělohrobském jako o epigonu Vítězslava Hálka v lyrice, jako o následovníkovi Čelakovského a Havlíčka v epigramech a F. J. Rubeše v oblíbených deklamovánkách. Obě označení jsou vlastně shodná, neboť patří nerudovské a ponerudovské generaci. Bělohrobský skutečně celým svým dílem této ponerudovské generaci náleží. Je to generace, kterou křtil H. Heine a F. Freiligrath a která se se svou demokratickou linií přihlásila do prvních řad o spravedlivý řád na tomto světě. Příslušníci této generace byli skutečnými bojovníky, kteří nemohli cítit osobní stesk a bolest bez myšlenek na stesky a bolesti celé společnosti. A čím větší je jejich osobní bolest a utrpení, tím vášnivější jsou jejich verše, volající po spravedlnosti pro všechny lidi. Příkladnou ukázkou této linie jsou Bělohrobského „Podzimní listy“, které jsou první částí tohoto výboru. Jsou to lyrické verše, jichž původ musíme hledat víc v Nerudových verších z „Hřbi- 19 tovního kvítí“ než v Hálkových „Večerních písních“, jimž beze sporu také je poplaten. Jsou to verše, do nichž zatéká tolik osobního stesku, že přemáhá básníka a ten se odříká sebe a tím úžeji se přimyká k boji za lepší příští svého národa, své vlasti. Toto překonání sebe je jak pro Bělohrobského, tak pro celou tu generaci nejpříznačnější. „Ó, vlasti drahá, jediná, tvůj jsem...“ dovede se vyznat krátce po tom, kdy vyzpívá svůj stesk nad zhroucením své lásky. A omlouvá se nakonec vlasti, že „lásky k děvě více měl než k vám...“ a zapřísahá se, že celý svůj život nadále jen jí bude věnovat. A závěrem vyslovuje tři přání – a ani jedno není osobní, všechna patří budoucnosti vlasti. Proto toto uzavření „Podzimních listů“, které bylo do výboru převzato z rukopisu, který se teprve nedávno (v r. 1953) dostal do blovického musea, je proti dřívějšímu Šnajdaufovu urovnání cyklu, jež končí rozmluvou na hřbitově, správnější. Je přesně v koncepci celého díla Bělohrobského. Do druhé části výboru „Na světě tolik lásky je“ jsou zařazeny verše, které Šnajdauf pojal do „Immortelů“ a jsou doplněny několika básněmi z rukopisů nebo tištěných jen časopisecky. Hned úvodní báseň se shodným názvem jako celý oddíl by mnohý připsal spíš Nerudovi než Bělohrobskému. V tomto oddíle jsou verše čisté, průzračné – i jejich stavba je nerudovská – a končí trpkou disonancí, jež je oběma vlastní.
„To srdce lidské jako svět, ni klidu v něm, ni stání. A kdy se radost narodí, neb kdy ji zlomí tíseň, hned veselá, hned truchlivá zazvučí v srdci píseň...“
vyznává se vpravdě básnicky v jedné části tohoto cyklu. Jeho srdce se dovedlo rozechvívat víc bolestmi než radostmi, víc stesky jiných než svými. Jímavost lidových písní jej, muzi- 20 kanta, natolik okouzlila, (a neměl zde na něho vliv jeho krajan Vacek-Kamenický, autor několika znárodnělých písní?), že málokterý z básníků dovedl zazpívat tak lidové a tklivé balady, jak Bělohrobský to dovedl. Výbor v tomto oddíle je víc než přísný. Ze Šnajdaufovy edice bylo převzato málo. A již i Šnajdauf vybíral, neboť jak doznal, „byli jsme vybíraví už proto, že jsme měli z čeho vybírat; napsalť Bělohrobský básní milostných na sta.“ Společensky významnější a i působivější je další oddíl, do něhož jsou zařazeny jeho „Hymnické zpěvy“. To jsou zvonově znějící básně, jaké bychom spíš hledali u generace Svatopluka Čecha. Dovedly nadchnout tvořící se novou společnost a stávaly se vyznáním mladých sil, nastupujících k boji za národní svéprávnost. I jejich forma je vyzrálá. Na příklad opakující se refrén v desetiveršových slokách básně „Matce vlasti“ ukazuje na vyspívání Bělohrobského veršové techniky. Uvážíme-li, že všechny jeho hymny vznikaly krátce po r. 1860, tedy těsně po říjnovém diplomu, kdy se málokdo odvážil hlásit se k českému programu, tím více musíme ocenit bojovnost jeho výzev:
„Naproti nám se moci spikly od nejnižší až k svrchované, jež tísnit, šlapat nás si zvykly a utlačovat bezochranné. My přec jsme vznesli svislou hlavu A hlásíme se k svému právu. Svobodný národ pouta střese: Nuž, bratři, vstaňme, nedejme se!“
A přiznání se k programu táborů, z jejichž kraje pocházel, je nejpříznačnějším motivem těchto nadšených zpěvů. Po vzoru táborů volá nyní do boje proti nepřátelům národa. „Žižko náš, Žižko náš, v našich srdcích pomník máš...“ vyznává se a volá do boje. Ovšem toto přiznání se k táborům mu vyneslo připsání jedné básně z „Humorů“, která měla motiv o Žižkovi a byla pode- 21 psaná Štípný. Ferdinand Strejček⁶ ji připisuje Bělohrobskému: „Snad možno původce hledat v pilném tehdy a vtipném přispěvateli „Humorů“, v oblíbeném skladateli žertovných deklamovánek a epigramů V. M. Bělohrobském.“ Bělohrobský nebyl jejím autorem. „Štípný“ je Karel Tůma, známý publicista a básník. Je kupodivu, jak vysoké cíle si české „kantůrče“, trápené tuberkulosou, cítící nedaleký konec svého života, vytyčovalo, Všemi svými silami se upjal k boji za svobodu. A jak si ji představoval? Vyznal se o tom ve velmi odvážném a smělém článku „O ctnostech občanských, jak jich v národních školách mládeži vštěpovati“. Tehdy v „Pěstounu“ psal: „Svoboda jest nejkrásnější úděl nebes, jest ráj vábný, mnohoslibný a blahozdrojný, k němuž čelí všecky snahy a kroky národův, jest zaslíbená země, veškerenstvem hlasně kýžená, jest, ať dím, základ a vrch všeho pozemského blaha a vší dokonalosti. Až člověčenstvo dospěje úplné svobody – a že jí dospěje, kdož by nedoufal? – pak znovu vykvete ráj ztracený, láska bratrská co mohutné sklenutí velikého chrámu obejme veškerenstvo a svrchované blaho, jakéhož se pozemšťanu zde nadíti lze, zahostí se na zemi...“ A nejenže se takto vyznával ke své nesmírné lásce k svobodě. Ukazoval i cestu, kterou je třeba k ní jít, ukazoval cestu učitelům: „My žijeme nyní v době konstituční, v době to svobody; jest tedy učitelův povinností svatou připravovati mládež – doposud bohužel! ne svobodně, nýbrž úzkoprsně zcela dle jedné šablony vedenou – aby věděla svobody užívati jak ku bláze své, tak i bližních svých; mámeť my učitelé vštěpovati dítkám lásku k vlasti, cit pravý pro pravou svobodu a rovné právo a učiti ctnostem občanským, jež mají chovanci naší, odrostše škole a vkročivše někdy do života činného, konati a šířiti...“ A tato slova nebyla pro něho mrtvou literou, nýbrž programem, jemuž obětoval vše. I své zdraví a pak život. Škola nebyla jediným polem jeho činnosti. Mnoho sil věnoval práci mezi lidem na besedách, ve spolcích, na divadle a jinde. Na- ——— ⁶ Ferd. Strejček, „Jubileum rebelanstské“, Topičův sborník IX, str. 318. 22 psal pro tyto příležitosti řadu básní a řekněme hned, že nejlepších. Jsou to básně, které jsou zařazeny do oddílu „Na Rubešově struně“. Přiznává se v nich přímo k svému velkému vzoru F. J. Rubešovi, také rodáku z našeho kraje, z Pelhřimovska. Bělohrobský záměrně převzal osvědčenou již formu deklamovánek, neboť poznal jejich velkou působivost na široké vrstvy. Ovšem proti Rubešovi, který skládal své deklamovánky v předbřeznových létech, je nyní Bělohrobský útočnější a bojovnější. Nelze to sice říci o největší jeho básni z tohoto oboru, o deklamovánce „Basa a žena“, která byla odměněna cenou v soutěži „Humoristických listů“ v r. 1863, ale příznačnější pro Bělohrobského je již „Deklamovánka o nosu“, která se již hemží dobovými politickými narážkami o ultračeších, o Němcích, kteří chtějí nosit kulturu na Východ apod. A konečně Bělohrobský zavedl na besedy i nový druh deklamovánek typu jeho „Pohádky o jednom učiteli“, „Potrestaný lakomec“ aj. Jsou trpké a ironické, dovedou se vysmát ostrým kontrastem skutečnosti tím, co by mělo být a co není. Právě tyto básně došly velké obliby. Ve Vilímkových „Besednících“, které vycházely jako doplněk „Humorů“ a konečně pak v „Úplném besedníku“, který u Vilímka vyšel 1877, je mnoho těchto ironických veršů Bělohrobského a hodně se recitovaly. Vlastně tento oddíl by si ještě zasloužil doplnit o „Nejnovější fotografie“, které jsou prosou psané a otištěné pod pseudonymem Štíporád Mrskorád Vostrý v „Pěstounu“ a v nichž, jak sám říká, „vyhotovil zásobu podobizen několika ordinárních vlastenců“. A dál pak o nich říká: „Přenášeje tyto postavy na svůj kyselinou štípavou preparovaný papír, nechal jsem je v původním světle originálů; poněvadž ale tito hrozně málo světla, a k tomu ještě prašpatné mají, vypadly podobizny trochu černě, což právě o nápadné věrné podobnosti svědčí. Zvláště hlava a prsa podržely přirozenou temnotu originálů...“ A kreslí pak kantory, kteří místo školy si hledí více hospody, kreslí radní a purkmistry, kteří víc na svůj prospěch než na prospěch obce hledí, kreslí potutelné obojetníky, kteří tu vyjíce se státními orgány, tu na ně hrubě 23 nadávají. Není divu, že tyto jeho „fotografie“, jež jistě byly ovlivněny tolika dřívějšími „kukátky“, ať rubešovsky, ať chocholouškovsky laděnými, měly tak velký úspěch. A to jsme již u dalšího vrcholu Bělohrobského poesie: u jeho útočných popěvků a epigramů. Nelze při jejich čtení nemyslet na Havlíčka, který je bezesporu ovlivňoval. Bělohrobský Havlíčka čítal, sám doznává v článku „Slovo o školních knihovnách“ o jeho oblibě, jíž i sám podléhal: „Znám sedláky, kteří byli zřejmými nepřáteli všeho čtení. Avšak již Havlíček je naučil číst, nynější listy jim dodaly chuti a hle, nyní čítají nejen o politice, ale i o věcech poučných a zábavných.“ A věren Havlíčkovi, také jako on zpívá písně „na známou notu“, jak to Havlíček zavedl a ani obsahem si v nich nezadá. Kantora nezapře a tím zajímavější jsou ty nové útvary, s nimiž proráží do epigramatické tvorby, jako jsou jeho „České slavnostní zpěvy“. Výběr epigramů v našem výboru je skutečně velmi přísný. Je to jen zlomek jeho tvorby. Ani Šnajdauf, který jich má víc, nezná všechny. Proházíme-li listárnou „Humorů“, najdeme tam mnoho vzkazů panu V. M. V. B., že jeho drobnosti budou otištěny. Někde se mluví přímo o epigramech, jinde o nápisech. Určit je však v tom množství satyrických veršů v Humorech je dnes téměř nemožné. Rozhodně nepřesnénepřesné, a tak se spokojme s tím, co máme bezpečně označeno jménem Bělohrobského. Chceme-li nyní shrnout jeho básnickou tvorbu, jíž je výbor věnován, musíme stát v údivu po téměř stu létech nad dílem nemocí sužovaného kantůrčete, prostého syna podhůří Českomoravské vysočiny, který byl natolik básníkem, že vyzpívav své osobní stesky a bolesti, přemohl sebe a všechny své síly věnoval boji za lepší příští svého národa. To je jeho velký odkaz. Ovšem tímto výborem poesie není Bělohrobského tvorba zdaleka úplná. Bělohrobský byl nejen poetou, byl i dramatikem. „Besedník“ přinesl jeho jednoaktovou veselohru „Domácí svár“ a později pak ještě jeho překlad Rüthlingova „Vesnického kantora“. Bělohrobský byl i povídkářem. V píseckých listech najde- 24 me jeho novelu „Pianista“ a uherskou národní pověst „Balaton, čili Blatenské jezero“, brněnské „Zábavné večery“ otiskly romantickou pověst z 11.století „Založení hradu Přimdy“ a byl i překladatelem. „Prácheň“ ve svém prvním ročníku 1864 má jeho překlad Herlošova obrázku z velkoměstského života „Klobouk za klobouk“ a v Bělohrobského korespondenci najdeme zmínku o tom, že se chystá na větší povídku z husitských dob. To měl na něho bezesporu vliv Herloš, jeden z prvních pěstitelů – ač to byl Němec, ovšem Němec z Ostruhové ulice na Malé straně v Praze – husitských motivů v literatuře minulého století. A konečně za zmínku by jistě stály i Bělohrobského pedagogické články v učitelských novinách, které shrnují jeho společenské názory a názory na poslání českých učitelů. Ovšem to vše je již mimo možnosti tohoto výboru.
Bylo málo těch, kteří po smrti vzpomněli na pilného dělníka ducha, který obětoval vše úsilí o šťastné zítřky národa. Po deseti létech vzpomněli na něho členové spolku akademiků Plzeňska „Radbuza“, ale pořádaná slavnost patřila víc uznávanému Vackovi-Kamenickému. Avšak přece jen přinesla něco kladného: z pověření akademiků vydal Antonín Šnajdauf v r. 1883 u nakladatele A. Reinwarta „Básně a deklamace Vojt. M. V. Bělohrobského“, které jsou až dosud nejúplnější edicí jeho veršů. Z výtěžků edice byl postaven Bělohrobskému pomník na blovickém hřbitově. Naše Černovice se k svému rodáku také hlásí. Byl zde spolek divadelních ochotníků „Bělohrobský“ a v roce 1920 na básníkově rodném domku byla odhalena pamětní deska a o pět let později v roce 1925 byla mu odhalena spolu s básníkem F. Vackem-Kamenickým na škole v Blovicích další deska. Ředitel blovického musea Fr. Raušar uspořádal v roce 1936 a vydal ve vlastivědném nakladatelství M. Lábkové v Plzni brožuru „Nedoceněný básník V. M. V. Bělohrobský“, která bez soustavnějšího uspořádání přináší mnoho dopisů a materiálu k životopisu Bělohrobského.
25 Tento výbor a několik vysvětlujících slov chtějí být jen skrovnou kytičkou položenou na hrob básníka, jehož bývá neprávem zapomínáno, básníka, který svému poslání dovedl věnovat to nejdražší, co měl – svůj život. V tom nám buď Bělohrobský trvalým poučením: Básníci nechť se od něho učí opravdovosti a zaujaté vášnivosti a ostatní pak, nahlédnuvše do tragických hloubek těžkých chvil včerejška, naučí se chápat plnost dneška.
Karel Dobeš
[26] PODZIMNÍ LISTY
[27]

1
Což divíš se, že to listí Což divíš se, že to listí
se stromů už seschlé padá? Po létu že flóra chřadne – ve hrob kloní se tak mladá? Nediv se, vždyť ve životě stejné případy se dějí: tisíc listí naděje má, ale – všecky opršejí. 29

2
To pole tam, hle, jak je siré... To pole tam, hle, jak je siré...
Jen strniště mu z všeho zbylo. Že tisíceré dalo plody, za to je stádo rozšlapilo. Jen pracuj, bratře, ze vší síly, ať duch tvůj veškerenstvo opne. Až všecko dáš a vyžiješ se, pak svět tě vděčně za to – kopne. 30

3
A což ty větry burácejí? A což ty větry burácejí?
Proč ruší vod těch rozhovory? Snad nechtí pohnat z líné hloubky to pleso na ty příkré hory? Jen mlč, ty srdce, zticha, větře! To jezero se z místa nehne. Ty hneš jen vlnkou a pak zmlkneš, a voda – v starý žlab si lehne. 31

4
To slunéčko si nyní hoví: To slunéčko si nyní hoví:
jde brzy spát a pozdě vstává. Což nehoví si? Či snad také jak mnohý člověk postonovápostonává? Ba nedivím se, jestli stůně, už dlouho službu vykonává, a v jednom kuse v práci dřít se, to věru sil mu nepřidává. 32

5
Drvoštěp se nalopotil, Drvoštěp se nalopotil,
chudák, celé léto v lese. Nadělal tam sáhů dříví, a jaký mu zisk to nese? Dříví odvezli si jiní, zima už se blíží během, a ten chudák za vší práci zatopit si může – sněhem. 33

6
Má duše je tak truchlivá Má duše je tak truchlivá
po delší jakous’ dobu, jako bych cítil předtuchu, že jsem již blízek hrobu. Počínám teprve duchem žít a cítím, že mám zhynout. Ach, na počátku úkolu mám ustat – odpočinout? 34

7
Jak zář červánků večerních Jak zář červánků večerních
déšť věstí zprahlé zemi, tak pohled na pouť života mne těšil nadějemi. Já přál si býti dělníkem velkého slávy díla. Já cítil, jak se probouzí mladistvá ve mně síla. Svůj život nes’ jsem za oběť bratřím a drahé vlasti. A klesám cestou k oltáři, na nějž chci žertvu klásti. 35

8
Můj osud posud mrtev byl, Můj osud posud mrtev byl,
jakoby život žádný. A teď, kdy jsem se probudil, drtí mne osud zrádný. Ó, hrozné jest, chtít živu být – a nemít k tomu moci. Těšit se slibným mladým dnům – a klesat v náruč noci. 36

9
Co krásných citů v duši mé Co krásných citů v duši mé
tak jasným plálo šlehem. Tak jasně, jak se kmitají na nebi hvězdy během. A citové ti blažící života byli pásky. Jim všechněm mocně panoval vševládný pocit lásky. Však vyhasly ty plápoly a jejich ze popele vyšlehl oheň palčivý – to oheň mého žele. 37

10
Ty lásko, lásko nesytá! Ty lásko, lásko nesytá!
Já v oběť tobě dával svůj celý život, za nějž jsem jen tebe získat přával. Tys životem mým pohrdla, ó, lásko lačná, pyšná! A v lup ti padla blaha má, má blaha přespřílišná. Chrám štěstí mého, ukrutná, tebou je v propast zřícen. Nuž pohltiž i život můj v svůj nenasytný jícen! 38

11
Mně někdy líto života Mně někdy líto života
a vábné jeho vnady, když vidím, že by kvésti moh’ ráj kýžený i tady. Však pomním-li, že kazí ráj tak mnohá ruka klatá, tuť, syta žitím, duše má, ven ze života chvátá. 39

12
Matičko vlasti, předrahá, Matičko vlasti, předrahá,
i národe můj milý, u vašich, ejhle, nohou zde syn klečí pobloudilý. Odpusťte, prosí, odpusťte, mé vizte slzy vřelé! Já lásky více k děvě měl než k vám, ó, roditelé. Já cítím tíži viny své a chci se kát vší měrou. Jen milosrdí, děva má i vaší byla dcerou. Já mínil vašich lásek šleh’ u spolný sepnout plamen. A vlast a národ pojmout pak do spjatých našich ramen. A tak jsem vám chtěl věnovat dvou lásek plody vděčné. Však jedním bleskem zhroutily mou stavbu sudby věčné. 40

13
O, vlasti drahá, jediná, O, vlasti drahá, jediná,
tvůj jsem a budu vezdy, dokud nezhasnou matné již života mého hvězdy. A bez činů než prospěl jsem, před časem zahynu-li, pak přijmi, drahá mateři, mou aspoň dobrou vůli. 41

14
Tré přání živím v srdci svém Tré přání živím v srdci svém
a rád bych, nežli zhasnu, je vyplněna uviděl ve skutečnosti jasnu. To předně: aby osvěta se v národu mém vznětla a jeho čilý, křepký duch by vzlétl k zdroji světla. To druhé: aby svoboda, jíž svit už zakmitává, můj drahý národ zblažila, a jí mu vzrostla sláva. To třetí: aby jazyk náš, ten libozvučný, sladký, rozšířil se a rozléhal dědictvím vlasti matky. Kéž vyplní se přání to než živobytí strastné! – Pak bylo by mé zhasnutí pokojné, sladké, šťastné. 42

NA SVĚTĚ TOLIK LÁSKY JE...
[45]

NA SVĚTĚ TOLIK LÁSKY JE
Na světě tolik lásky je, že kdyby vodou byla, za jeden den by širý svět ve moře proměnila. A kdyby větrem poledním, jenž cesty suší jaru, zas moře by to dechem svým změnila na Saharu. A přece najdeš ve světě tak málo blaženosti, ač láska blaha pramenem, a pramenů těch dosti. Můj drahý, bída a blaho proto tak svrchovaná, že veškerá ta láska je buď tištěná, buď psaná. 47

TOBĚ
Ten svět jest věčná proměna, ni klidu v něm, ni stání: bez konce stálé rození a stálé umírání. Den sotva jitrem zrodí se, již večer jej potírá; květ vesny spálí letní žár, plod léta zimou zmírá. Máť daří robě životem a ono smrt jí dává: tu jeden život počíná a druhý dokonává. I bývá každé zrození radostně uvítáno, i bývá každé zemření bolestně oplakáno. Jitřenka svět kdy pozdraví, blahé se šíří světlo, a se sluncem kdy zašel den, již rmutné temno slétlo. 48 Kdy vesny život rozkvétá, šat květný zemi zdobí, a rubáš sněžný věstí žal jeseni na záhrobí. Zaznívá ples a veselí, kdy člověk světu zrozen, a prsou vzdech i očí pláč jde za ním, v hrob kdy hozen. – To srdce lidské jako svět: ni klidu v něm, ni stání, bez konce stálé rození a stálé umírání. A kdy se radost narodí, neb kdy ji zlomí tíseň: hned veselá, hned truchlivá zazvučí v srdci píseň. Mé srdce svoje písničky v blahé i smutné době zpívalo, dívko milená, ne jinému, jen tobě. 49

KDYŽ HLEDÍM V MĚKKÉ OKO TVÉ
Když hledím v měkké oko tvé a ono na mne dlívá, čím to, že mi tak tesklivo a úzko v srdci bývá? Vidím v tvém oku nebe své v prohledné, zlaté mlze, a přec mi při tom pohledu vždy stoupnou v oči slze. Tam srdce jasný odznak zřím, a v něm je láska psáno, a přec mé srdce chce se ptát, zdali je milováno. Tam čítám, že jsi věčně mou a já že věčně tvojím, a přec se, drahá, o tebe, o lásku naši bojím. Kdy zlověstný ten zmlkne hlas, jenž poklid můj tak ruší? Kdy budu zírat bez bolu tvým okem ve tvou duši? 50

RÁJ LÁSKY
Jak šťasten, komu osudové ráj lásky dali údělem, ráj, jenž nás božským prstem zve, však – božským střežen andělem. Máť nároky sic každý stejné na ráje toho blaženost, a božství všem je dobrodějné. Však cest je různá rozdílnost. Jednoho samo vnese štěstí bezvolně skoro v lásky ráj. Druhý si peklem dráhu klestí a ani neuzří ten kraj. A jiný vidí na obloze malebné ráje odznaky: Za nimi – velí pádit noze a honí vzdušné přízraky. Tu jeden, stoje blízko ráje, nemůže k němu najít klíč a jiný zase, klíče maje, pro ráj ten nemá ani chtíč. 51 Ba málo jich, jimž ráj své klásky v žeň podal už zde na zemi. Však tam, v tom sídle věčné lásky se sklene láska nad všemi. 52

SLOVÍČKO „NIKOLI“
Dříve než jsem Minku poznal, chodil jsem s ní do školy; ač jsem ptal se, nebo tázal, vždy mi řekla „nikoli“. Jednou sedím s ní pod lipou v čarokrásném údolí, prosím o malou hubinku – ona řekla „nikoli“. Vedle v háji právě slavík o své lásce šveholí; já se ptám, zda cítí lásku – ona řekla „nikoli“. I obrátím rychle slova, ptám se v lásky nevoli: „Tedy mám tě věčně míjet?“ Ona šeptla – „nikoli“. Tu ji k srdci vinu, tisknu, líbám, až to hlaholí; pak se jí ptám, zda se hněvá? Ona řekla: „nikoli“. 53 Teď jsem učený již dosti, nic mé srdce nebolí: jak dřív trpké, tak teď sladké je mi slůvko „nikoli“. 54

O JARMARCE
Tak jsem se vám ve čtvrtek oknem na ten jarmark díval: velký byl tam lidstva příval, lomoz, křik, až jsem se lek’; soukupové, prodavači – jedni na druhé se tlačí. Když tak zřím to divadlo, maně mi tu napadlo: srdce tvé tak osamělé vadne, až uvadne celé; přikup k němu ještě jedno, ozdraví pak očihledno; neboť kde je srdcí párek, tam i láska ráda krouží, láska pak, ten boží dárek, srdcím dobře k duhu slouží. O zboží tu dnes je hej – snad i srdce na prodej. Vyjdu ven – a skutečně na výběr tu srdcí bylo; jen že – škoda převěčně! – žádné se mi nelíbilo. 55 Musil jsem jen, ubožák, povzdychnout a nechat tak. Avšak v srdci stonavém starý červ zas počal hlodat, a já řekl v bolu svém: „Nemůžeš-li koupiti srdéčko si po chuti, tedy hleď to svoje prodat; nebudeš-li srdce mít, budeš s bolem jeho kvit.“ Hned jsem postavil si krám a své srdce prodávám. Čmert v mých kupcích musil vězet! Každý mi je nechal ležet: jeden, že je děravé, druhý, že je bolavé, ten, že schváceno je z bálu, onen, že už doklepe – srdce to prý nejlépe s flastrem poslat do špitálu. Tak mu každý chybu věděl, a já, ač jsem mocí hleděl třeba za „babku“ je dát, nemoh’ jsem je odprodat. Posléz chtěl jsem je dát v handl; začnu hlásat jeho cnosti: žeť sladké jak cukrkandl, plno něžné milostnosti, 56 že jest měkké, útlocitné, plamen že v něm hnedky chytne, že jest velké, že jest vřelé, že pojímá lidstvo celé – zkrátka: že celý svět zdejší nemá srdce výbornější. – Hlásily se srdcí roje, ale horší nežli moje! To jsem přece nemohl srdce své dát do výměny za škvár jakýs bez vší ceny, sice bych si byl pomohl pěkně z bláta do louže. A tu hořce zatouže, zavřel jsem svou almárku a šel domů z jarmarku. – Se srdcem však nechci žíti, nechci víc je v prsou míti! Srdce mít už není v módě; nač tu plavat proti vodě? Bez srdce má člověk nebe: tloustne a nesouží sebe. Nechci já žít na polo; ergo – s srdcem na kolo! Dám si vypsat licitaci, sezvu zdejší generaci: 57 jednou – dvakrát – po třetí – a už srdce poletí! Popřejž jenom, nebes Pane, ať mi srdce nezůstane; sice bych je v hněvu svém – někomu dal jarmarkem. 58

KVĚTLO DĚVČE
Květlo děvče v jarní kráse jako růže stolistá. Ach, ty Bože, komu nebe to děvčátko uchystá? Přilétali motýlkové pobavit se s růžicí; chodívali mládencové za mladinkou dívčicí. Ale růže slavíka si za kochánka obrala; dívka láskou své srdíčko ku zpěváku rozňala. Zpíval slavík na sta písní růži milé z úkryta; loudil jinoch zpěvy lásky z rozchvěného varyta. Aj, slavíku, ptáče prosté, v chudém šatě k růži jdeš! Aj, ty hochu, chudý hochu, proč to děvče miluješ? 59 Líp se hodí zlatohlavý motýl k růži stolisté. Ach, ty hochu milý, veta po tvé lásce zajisté! V dál slavíka zaplašili – růže svadla, opadla; láska hocha, láska děvy v srdcích mladých nesvadla. Tluče slavík o samotě po růžince spanilé – dívka pláče pro milence a hoch touží po milé. 60

VZPOMÍNKY NA PLES
I
Krásné noci háv se ztrácel pomalounku k lesu, když jsem já se domů vracel, smuten v duši, z plesu. Ano, ples byl – a já z něho nesl v ňadru žely, z plesu, kde jen veselého ducha struny zněly. – V řadách krásek vábně vnadných skvěla se i ona, pro niž srdce láskou tužnou plane, nyje, stoná. Růžné jindy její líce nádech nesly bledý, očka jasná nad hvězdice smutně na mě hledí. Lásce naší nepřející stíhají nás zraky – červe věčně zžírající, zapři se ty taky! 61 II
Ustaň hlodat, červe věčný, ustaň aspoň chvilku: nepřervi, ty ostrosečný, slední srdce žilku! Nechť tvé hlody aspoň minou dokud ona zde je, abych vzít moh’ tvářnost jinou, z níž se radost směje. Vešla v pokoj – nemám stání, musím k ní a brzy. Já si zvyknul přemáhání, nevynuť mi slzy! Hleď, i ona musí, musí veselou se zdáti, povzdechům, jež v prsou dusí, pouta musí dáti. Jí po boku vítězně si sok můj šťastný kráčel, nevěda, že v koutku kdesi já zrak slzou smáčel. 62 Aj, hle, hudba veselou tu spustí notu skočnou: a hned párky ze všech koutů jarý tanec počnou. U radostném zanícení vše se v kolo vrhá, lákavé to hudby znění každou žilkou trhá. S ním i ji ta vřava hlučná vnesla v kolo víru – což to pastva jedem tučná mému v prsou štíru. 63 III
Stáli jsme tam v koutku sami, na sebe jsme hlédli, a hned slzy pod řasami a hned líce zbledly. Ruce se nám jako pruty na tom větru chvěly, prsa pak jsme obemknuty němým žalem měli. Potrhovali se rtové bolem, aniž hlesli, až jsme mlčky, s pláčem štkavým v náruč sobě klesli. A když jsme si poplakali, potiskli se k sobě, tu nám bylo jak za živa pochovaným v hrobě. Naděj, radost, snové zlatí – vše to klesá v nivec, neboť zle se na nás katí osud nepříznivec. 64 Láska jiným slasti rodí, nám jen trud a hoře. Jiným úsměv na líc vodí, nám jen slzí moře. Jiní květy lásky sklízí i ovoce chutné. Nám jen přáno hořké mízy, kde se kmínek utne. Jiným láska bez zásluhy skvostné hody strojí. Nás, vedoucí zápas tuhý, sotva drobty kojí. A my smutní žádné, žádné naděje nemáme, hráz před rájem snad že padne, odpor že se zláme. Již i sobě, bezohlední, vyhledáme vraha, jenž má vsadit ránu slední v hruď našeho blaha. Zakleli nás ku věčnému, zoufalému bolu – ach, snad dlíme naposledy, naposledy spolu. 65 Ach, to bolí, ach, to bodá, hrot ten příliš pádný! Kdož nám těchy, rady podá? Žádný, žádný, žádný... Zase hudby skočné víří čarodějný proutek – slyšet kroky – snad že míří sem, v náš svatý koutek? On to – již mně ji oderve, jde jí rámě podat. – Nuže, lačný v ňadru červe, začni dále hlodat! [66]

HYMNICKÉ ZPĚVY
[69]

MATCE VLASTI
Ty drahá matko, vlasti moje, už nekvil, nenaříkej sobě, že světoznámá sláva tvoje tak dlouho musila tlít v hrobě. Hle, anděl Páně světem letí a křídel jeho spasný vánek rozvívá hromadu těch smetí, z nichž nepřítel ti vztyčil stánek. Se sluncem ranním vstanou jasní dnové, již lesk tvůj zjeví světu v kráse nové. Ty vlasti moje, drahá matko, už zastav horkých slzí toky, že ti, jež kojila jsi sladko, jsou vrahům dáni za otroky. Hle, anděl Páně letí světem a vichrem mocných křídel jeho pukají pouta v dvěstěletém žaláři s rukou nevinného. S nadějí, láskou syni k tobě letí, svobody svátek s vírou slavně světí. Ty matko drahá, moje vlasti, již utiš srdce svého žely nad rodem, jehož čackou mláz ti v němotu vrh’ lid zlověstnělý. [71] Hle, letí světem anděl Páně, a šum ten mocný jeho letu dal synům tvým vzdor hrubé ráně zas řeč, že mluví v uši světu. Nezkalí cizinec čest tvoji hanou, k obraně tvojí čin i slovo vstanou. Ty vlasti moje, matko drahá, už nekvil, nehořekuj více, že láskou lásku splácet váhá tvých dítek skorá polovice. Hle, anděl Páně světem letí, a křídel jeho rozechvění ovívá spící tvoje děti a zvěstuje jich probuzení. Cizinců jed jim uspal oči obě – teď procitlé vše v náruč chvátá tobě. Ty vlasti moje, drahá máti, už zjasni tvář svou bolem trudnou, že odrodilci předpojatí jdou posud cestou hříšnou, bludnou. Hle, anděl Páně letí s hůry a teplé jeho křídel vání rozhřívá ledných srdcí kůry a vede zpět je ku poznání. Kajícně, v popeli a žíni, bosi – „Ach, matko, odpusť!“ u tvých nohou prosí. 72 Ty drahá matko, vlasti česká, už netruď, neplač, nesmuť hledy, že vztek a zloba nepřátelská své dlouho na tě lily jedy. Hle, světem letí anděl smrti a mečem božské spravednosti zlověstné roty ve prach drtí brojivší proti národnosti. Bůh válčí za nás, vítězství je s námi! Kdo odváží se bořit Slávy chrámy? Nuž vlasti drahá, slavná Slávo, už zvesel srdce, zjasni zraky: syn miluje tě, hájí právo, a svět je musí uznat taky. Hle, anděl Páně proudy lásky do veškerenstva srdcí leje: sbratřence víží rodné pásky a cizinec cizinci přeje. Veliké Slávstvo dojde svého práva a slavně oslaví se slavná Sláva! 73

NEDEJME SE!
Aj, Čechové, vy bratři slavní, potomstvo hodné statných dědů! Nám přešlý čas smrt strojil mravní, chce vymazat nás z živých středu. Však my se ze mdlob probudili a osvěžili dávné síly. Budoucnost nový věk nám nese: Nuž, bratři, žijme, nedejme se! Naproti nám se moci spikly od nejnižší až k svrchované, jež tísnit, šlapat nás si zvykly a utlačovat bezochranné. My přec jsme vznesli svislou hlavu a hlásíme se k svému právu. Svobodný národ pouta střese: Nuž, bratři, vstaňme, nedejme se! Když jazyk náš, ten libozvuký, vytlačen s hůry v chýši klesl, když stíhaly prodejné ruky, kdo český syn jsa, česky hlesl, ach, jak tu srdce Čechů věrných přetěžce neslo tisků perných! 74 Však naše řeč se zase povznese: Jen ctěme ji a nedejme se! Koruny české práva svatá, lesk dějin slavné naší vlasti – vše zničit spěly ruce kata, i budoucnost nám chtěly krásti. Však lid náš ví, co druhdy býval, kdy praděd za vlast krev cedíval. Zná práva svá a ctí je v plese: Nuž, hajme práv a nedejme se! Velicí muži proslavení, již rozžali nám světla svíci a lidem hnuli k probuzení, jsou pro věc svatou mučedníci. Los krutý v bídu, v smrt je sílal, a vrah i zběh jim klnul, spílal. Teď setba jejich plody nese – Nuž, slavme je a nedejme se! Památky dávné vzdělanosti, jíž honosil se předek jarý, i slavné činy rekovnosti, již osvědčil kdys nad Tatary, náš „Rukopis“, ty zpěvy vzorné – vše lží jest chásce pravdosporné. Však sláva naše nesetře se: Lesk její šetřme, nedejme se! 75 Čech milovníkem býval míru, nevedl války pro zisk podlý. Ctě zákon otcův i svou víru, žil tichém, svatém ve pohodlí. Však lupič zlý-li hlavu vztyčil, tu povstal Čech a škůdce zničil. Jak předci naši chovejme se: Milujme mír, však nedejme se! Jen slaboch volně šíji kloní pod nohu, jež ho k zemi tlačí. Muž, síly vědom, máchne po ní než k zašlápnutí čas jí stačí. Svobodný pouta zdrtit hledá, otročit jemu hrdost nedá. Což v nás krev čacká nepohne se? Svobodu chtějme! Nedejme se! Nuž, Čechové, vy bratři drazí, jen svorně, mužně k sobě stůjme! Nám z blízka, z dáli hrozí vrazi – i my jim hrotné zbraně kujme! My za věc svatou vedem boje, za drahou vlast, za práva svoje. Zdar hojný s nebes k nám se snese: Jen paže vzhůru, nedejme se! 76

PÍSEŇ TÁBORŮ
My jsme hoši od Lužnice, svěží jako její vody, kvítí české ze kytice proslavené ctnými rody; a kraj ten, a kraj ten, budiž od nás veleben! Našich předků jména slavná žijí v Čechů věrných ňadru, síla jejich starodávná zachována v našem jádru; a náš lid, a náš lid, umí řeč i národ ctít. Nad Lužnicí vzkvetla síla hájivší Čech svatá práva, vrah se třás, když vystoupila proti němu Žižky hlava; Žižko náš, Žižko náš, v našich srdcích pomník máš. 77 Půda ta je posvěcená, v ní spí Prokop s tábority. My jsme zdědili jich věna, národnosti svaté city. Pro řeč rod, pro řeč rod byl palcát jejich i hrot. My nemáme z žádné strany nepřející cizozemce, kraj náš v hojnosti své many živí jenom sourozence; podál nás, podál nás Moravan je – bratr zas. Kraj svůj vroucně velebíme, chrabří hoši od Lužnice, s Rubešem svým hlásně díme sborem jedním za tisíce: Já jsem Čech, já jsem Čech, kdo je víc se slyšet nech! 78

SAD SLOVANSKÝ
Tys stromů štěpných mnohoslibný sad, slovanský národe, omládlý, jarý! Tvé porozkvetlé, bujné haluze hojnými nadál světu kynou dary. Bůh zázračnou ti v údy sílu vlil, že mráz a vichor nezmaří tvůj kořen; On dá i sílu, abys přerost těch, jejichžto stínem dlouho byl jsi mořen. Ty rozložíš se a tvé ovoce člověčenstvo zblaží, zbudí ku podivu, pospějeť každý ve tvůj ladný stín a žehnat bude širou Slávů nivu. A byť pak klesl mnohý starý štěp, a zřídly tu i tam tvé táhlé šiky, z té půdy mladý vypne se zas strom – vždyť máme dovedné své zahradníky. Ti zahradníci tvoji jarou mláz, tvůj přírost hledí pečlivě a pěstí a ošlechtěné štípky zasadí jen v řady tvé a nikdy na rozcestí. 79 A štípků těch zdravých vychází i nad dostatek z našich skrovných školek, a jimi, ty můj sade slovanský, se vyplní – ba zšíří tvůj okolek. A pokvete ten mnohoslibný sad, můj národe, a bude stále jarý, a jeho rozepnuté haluze hojnými člověčenstvo zblaží dary. 80

PĚVCŮM
Hodina mijí, prchá den, i rok ve hloubi věků klesá – a srdce lidské v dobách těch tu hořce truchlí, tu zas plesá. Však ples i žal se nestřídá jak s nocí den, vždy stálou měrou: než jednu srdce pije slast, zakouší mnohdy bolest sterou. Přešťasten, komu nebem dán ten dar, jejž dosti nelze cenit, ten dar, jenž z pláče tvoří směv a hoře v rozkoš umí měnit. Však blažen ten, kdo strastí zlých loudavý odchod zná uspíšit a ne-li měnit trudy v slast, aspoň jich hlody v ňadru tišit. – Nám Čechům tuhý osud dal pocítit často svého hněvu. Však nebe poskytlo nám zbraň – a zbraň ta božský dar jest zpěvu. 81 Kdy tíseň hněte, pějeme, a dumka žel náš ukonejší, a slast kdy blaží, jásáme, a radost je pak vznešenější. Pěl Lumír náš, a Vyšehrad se kouzlem zpěvu pohyboval, pěl Záboj bratřím stísněným a vrah se zdrcen odstěhoval. Voj táborů kdy zazpíval, Evropa v údech svých se třesla, a cháska prchla malátná od božích bojovníků hesla! Kdy pastýř zapěl v údolí, umlklo ptactvo stinných hájů, a dívky zněl-li sladký hlas, oživnul sen čarovných rájů. Čech silou kdy se rozzpíval, byl rekem mocným, nepřemožným, kdy láskou – srdce podmanil, kdy modlitbou – i svět byl zbožným. Zpěv náš je odkaz praotců, jím býval národ Čechů slavný, i potomek, jenž zdědil jej, žij v zpěvu, buď v něm neúnavný! 82 Ne nadarmo svět nazývá ten národ český rodem zpěvným. Zpěv, zdoba naše, klenot náš, buď tedy všemu světu zjevným! My pějme v svatém zápalu, ať sbor náš mocně, slavně hlásá, že nezmřeli jsme, žijeme, že naděj kyne nám i spása. Neb tehda jen by zhynul Čech, kdy ztuhly v něm by zpěvu proudy, a nepřítel vždy ochotný na rakev by mu sypal hroudy. – Však dokud svaté jméno Čech co štít nás bude přiodívat, my nezhynem, budem žít, a chceme zvučně, slavně zpívat! 83

NA RUBEŠOVĚ STRUNĚ
[85]

ŽENA A BASA Deklamace poctěná r. 1863 první cenou
Velevzácné shromáždění! Znám dvě věci na tom světě, bez nichž nikde dobře není ani v zimě, ani v létě, ani v noci, ani ve dne, ani v mládí, ani v stáří; kde z dvou těchto věcí není aspoň jedné, tam je mrtvo jak v trapistickém refektáři. Jedna z těch dvou věcí, kteráž jak se sluší, tvrdí každý bál i každou muziku, tělo rozpocuje, kapsu suší, kterou hned je z daleka znát po křiku, na niž drží staří i ta chasa, to je, moji milí – basa. Druhá věc, ač vlastně žádná věc, nýbrž – jak to vezmem – třebas osoba, k tomu společnosti ozdoba, – neboť ozdoby má hrozně ráda – tedy tato druhá věc, anaž se té první ve všem podobá, to je, společnosti velectěná, to je – žena. 87 Kmotr Bárta, basař kapitální, k tomu manželíček exemplární, říkával za onoho času: „Není přes mou ženu, není přes mou basu! Basa vydělává, žena utrácí, basa tanečníky, žena mne zas trmácí.“ A když míval Bárta trochu v hlavě, měli jste ho slyšet, v jaké slávě, jako filosof, tak učeně řečnil o base a o ženě. Už v těch slovech: basa – žena jakáž podobnost prý vyznačena! Je tu vidět gramatickou shodu: basa – žena ženského jsou rodu. Basu nahoře máš tenku, dole široku, zrovna jako ženskou v hodném rajfroku; na kloboučku přístroj veliký, to jsou konce strun a kolíky. Má-li basa řádně hrát, musí se jí dobrý potah dát, a ten u nás jako v Praze přijde věru tuze draze. Tak i ženin potah, vulgo šat – jak to muži budou dobře znát – spolkne celou gáži, ba i dvojí, když se žena podle mody strojí; 88 a to musí, by svou postavou, byla muži okrasou i oslavou. Basa tvrdí muziku! Toto staré přísloví v našem českém jazyku každé dítě ví. Basa základní vždy udá tón, první čtvrť má v každém hraní, předrží i bombardon; ostatní muzika musí za ní. – Žena, ač netvrdí muziku, má přec každá ve zvyku základní tón vždycky udat, podle něhož příslušníci jako dobří hudebníci neustále musí dudat, dokud nezlíbí se kapelnici zase nový tón jim udat. Žena také jako dobrá basa drží takt při každém kuse, dle něhož buď tančit musí chasa, nebo plakat jako o funuse. Běda! Kdo by nechtěl tancovat tak, jak paní basa ráčí hrát. – 89 Kdo chce dobře na basičku hrát, ten ji musí pěkně za krk brát. Rovněž tak, kdo od ženy hlas chce slyšet drobet laděný, musí zacházet s ní jako s husím prachem: nesmí hnout se, ani dýchat strachem, aby se to tiché pokolení nespustilo nahlas do bručení. – Basa na jednu se nohu staví; žena zase na patu, aby mohla muže v stálém zdraví zpode špičky dostat pod patu. – Kdo se začne učit na basičku, musí na levici navlíct rukavičku; když však mozolů již získal dobrou školou, potom může přehýbat i rukou holou. Taktéž kdo si udělat chce známost s nóbl dámou a chce přijít na most, po němž jde se k oltáři, musí skvít se aspoň tolik v gale, jako by měl v krejčovském žurnále módy dělat panu Číhaři. Jakmile se ale ožení, to pak od své polovičky obdrží už svolení, že smí stáhnout rukavičky; 90 neboť jest mu zápolit, aby ženě sehnal šat i chleba – a kdo se má mozolit, tomu rukaviček není třeba. Za něj honí módu potom paní, a on navzájem zas lopotí se za ní. – Kdo si basu hodlá koupit, musí, nechce-li prohloupit, kupovat ji nejen očima, ale hlavně ušima; neboť ti, již basy dělají, mnohdy za krejcar svědomí nemají: dají špatné base zevní lesk a krásu a prodají skřipec za výbornou basu. Nu, a zač pak stojí, prosím vás, hezká basa, má-li špatný hlas? – U ženských zas, moji zlatí, naopak to platí: hezké ženské s hláskem špatným, s výstrojem však k tomu zdatným, ty by měly miláčků, že by šly jak na dračku; mohly by být třebas němé – tím raděj je každý ve’me, – Muzikanta nikdo nenutí basu mít, jež není po chuti, 91 on ji může zase prodat: kdo však s ženou dal se oddat, ať se na hlavu i postaví, vícekrát se jí nezbaví. Basa mívá málo not a zdlouha hrává: šrum, es, půl! – a přestane; žena však, když muži koncert dává, má not dost a pětkrát vázané. – Basa postupuje, čím je starší, v ceně, hodnotě a šarši; její hlas pak teprv dozraje, když se hodně vyhraje. Známo jest snad zkušenosti vaší, že, čím basa starší, tím je dražší. – Tak i ženin hlásek časem vytříbí se v jasný tón – zpívá potom sopránem i basem; třebas, dokud byla mladičká, cinkávala jako rolnička, v stáří trefí hlučet jako zvon. Nu a žena, jejíž hlásek sáhá od C kontra k páté oktávě, neslouží-li muži k oslavě, není-li to žínka drahá? – 92 Má-li basa dobrým tónem znít, musí basař řádně přitlačit; dotkne-li se strun jen jako letem, zazní basa tenkým flagioletem. Žena zas jen tenkrát dobrou hráti ráčí, dokud strast neb bída její strun netlačí; flagiolet pak – totiž fňukání – spustí, když jí něco tlačí, nebo když pan manžel v dohřání nějakou jí vtlačit ráčí. – Basa hrává jenom tóny dolejší, někdy také tacet mívá; žena ale vždy a k tomu sólo zpívá a má vždycky tóny hořejší. – Aby basa dala dobrý tón, musí míti basař kalafon, kterýmž potřeba kdy káže, občas smyčec maže. Ženštiny, zvlášť ony dámy z haute-volée, representantky dobrého tónu, mají také zapotřebí kolofonu, totiž těchto – a to v míře takové, že vězívá v kolofonu velmi nutném ku bontonu často mnohem větší cena, než zač stojí celá žena. 93 Má-li basař dobrou basu, umí-li jí přijít na kobylku, rozeskáče všechnu chasu, rozveselí každou v těle žilku. Muž zas, chce-li veselou mít chvilku, nesmí ženě přijít na kobylku; sic mu jinak začne skřípat v uši, div mu nevystraší z těla duši. Basa a ty její sestřičky: cello, viola a housličky s všemi instrumenty strunovými shodují se zcela se ženskými; údové pak ctného mužův cechu – to jsou jako instrumenty z plechu. Která banda pěkně hraje k tanci nebo poslechu, obyčejně složena je ze smyčců i ze plechů; zřídka bývá hudba pouze plechová, řídčej ještě pouze smyčcová. Tak i mužští touží za ženskými, ženské zase po mužských se shání; přiznávání chce mít prýmy, prýmy chtí zas přiznávání. Jenom někdy a to neprávě dává se produkce velkolepá 94 na nástroje pouze ženské, nebo pouze mužské: na nástroje ženské při kávě, kde se místo hraní – klepá, místo smyčce bližní maže; na nástroje mužské, kde se za kuráže, při víně neb pivě z duše hloubi kolem stolu na plecháče troubí. – Avšak teď už dost! Už musím přestat radši a si marně neškodit; tu a tam se mnohé líčko mračí, moh’ bych s tou svou řečí špatně pochodit. Já jsem nechtěl, dušinky mé zlaté, naproti vám táhnout polem; vždyť mne, že jsem dobrák, znáte! Povídal jsem jenom slova Bárty, co mi řekl, když jsme hráli v karty. Vímť já, když to vezmem kol a kolem, že i žen i bas je potřeba jako soli do chleba. Ku příkladu: zač by besedy, výlety a bály všecky dohromady stály, kdyby nebylo v nich žen a bas? Byly by to obědy nemastné a nesolené, jenom proto ustrojené, 95 by je každý, kdo má hlad, s dobrou chutí – nechal stát. Nebo kde bych já byl, smutná duše! nabral látky plné nůše k tomuto dnešnímu říkání, za něž na věčné chci časy tuhé činit pokání – kdyby ženy nebylo a basy? Proto opakuji znova předešlá svá smírná slova: „Žen i bas je potřeba jako soli do chleba!“ A k těm slovům důkaz vám, dá-li Pánbůh, také dám, až se s ňákou hezičkou libozvučnou basičkou pro manželské potěšení odhodlám přec ku ženění. Potom, jako dneska, zvolám zase: Sláva dobré ženě! Sláva dobré base! 96

DEKLAMACE O NOSU
Komu„Komu čest, tomu čest!“ Tak to v písmech psáno jest, tak by se i všude díti mělo, kdyby lidstvo sobě rozumělo; ale na tom světě kulatém tak se mnohdy pomatem, v nadšení že zasadíme kousek bláta do zlata, za to ale pohodíme ryzé zlato do bláta. Že nemluvím ledacos, nýbrž pravdu svatou ze života vzatou, toho důkazem je – nos. Co on chudák zkusí, to se nedá vypsati, byť by každé péro husí, dokud pérem bude, chtělo vždy a všude utrpení jeho hlásati. A přec není nos jen tak ledacos! 97 Čest mu měla by být vzdána – ne pak posměch, úškleb, hana! Avšak těš se, milý nose! nebudeš vždy povržen; posavad je pravdou: „Kdo se ponižuje, bude povýšen.“ I ty ve svém pohanění dojdeš cti a oslavení. Slyš, já sám chci v této době věnovati tobě dnešní svoje říkání; uvidíš, než hotov budu, že ti hojně vydobudu pochvaly a uznání. K vám však, posluchačstvo vzácné, nesu slova úprosu, byste, když můj jazyk začne chválu hlásat o nosu, dobrý pozor na mne dali a mou řeč si k srdci vzali. – Víte, moji předrazí, jaký as to slovo „nos“ má původ? Mně se zdá, že pochází nejspíš od „nošení“. To je dobrý důvod, moje vzácné shromáždění! 98 Staří Češi když mu jméno dali, bezpochyby uznávali, že ten chuďas bosý mnoho nosí; Ku příkladu: brejle, bulíky a hejle, karbunkule, fackování, a všeliké malování, kteréž věci ledakdos nechá navěsit si na svůj nos. Slovo „nos“ též ukazuje, jaké úcty nos náš zasluhuje, že by se měl pro výbornost svou takřka nosit na rukou. Teď se ale ptáme: „Proč pak asi nosy máme?“ Tomu, kdo si hlavu láme, by se toho dověděl, za odpověď dáme, co nebožtík Rubeš pověděl: „Máme proto nos, abychom ho nestrkali v ledacos! Můžeť přijít kámen na kosu, frňk! – a máme po nosu. Kdežpak potom jiný vzít? 99 Tam jít, kde se rozdávají? Nosy, jež se dostávají, tuze dlouhé bývávají; a takž by nám bylo jít domů – ne-li s jedním šosem, jistě aspoň s dlouhým nosem. Proč pak se to asi děje, že nos číhá z obličeje? Nu, to zvíme velmi lehce, vždyť to nejsou žádné čáry! By naň strčil okuláry, kdo druhého vidět nechce; bychom za ním chodili, by nás za něj vodili, bychom se zaň, jak jen chceme, pohodlně mohli vzít, když tu něco vyvedeme, zač by se měl člověk rdít.“ Takto Rubeš uměl vyložit, proč nám nebe nosy dalo; avšak je tu příčin málo, dlužno ještě jiných přimnožit. Nos je obličeje ozdoba! Dejme tomu, že by kdos neměl mezi očima ten nos. 100 Jakáž byla by to podoba? Děti – ty by se ho bály, vtipkaři by se mu smáli, dobří by ho litovali, zlí by mu zas toho přáli – nejhůř by se mu však vedlo u holek: jesť vám známo vespolek, že kdo za holkou chce chodit, musí se dát za nos vodit, někdy taky zatahat, ano, aby láska nenastydla, že si musí nechat udělat z nosu na bulíky nosidla. Jakž pak by to mohl kdos, kdyby neměl nos?! Nosu též je třeba hlavně ku profilu též i k fronte en face. Myslete si někdo z vás obraz vyvedený dosti správně – třebas vlastní podobiznu – nebude-li nosu mít, zdaž je bude někdo chtít? Nos má též tu vlastnost skvělou, člověčí že tvářnost celou na dvě půle rozděluje a seč je, se přičiňuje, dodat lidské tváři krásy. 101 Bez nosu by obličej váš asi neměl příliš vábné vnady; rozplesknutý stejně všady byl by, společnosti přezlatá, jako širokánská záplata. Dále pak že rozděluje nos, ten dividátor čacký, naši tvář, tím umožňuje, že lze vylípnout – dvě facky; kdyby tvář šla od čela až ku bradě, a pak od ucha zas k uchu, tuť by byla, jak si myslím v duchu, jenom jedna facka nasnadě. Nos též dělí oči obě, cožtě prospěch nemalý; za to děvčátka ho v každé době z plných srdcí pochválí. Tím, že mezi očka leze, vyměřuje lásce širší meze: neboť kouká-li se děvčátko jedním očkem na milého, může zase drobátko druhým mrknout na jiného. Nos i velkou hraje roli na rozkošném lásky poli: 102 když o sladké políbení milostenku jinoch prosí a už dostal povolení, tu se dřív než rtové dotknou – nosy. Kdo se k vůli zábavě pustí do vypravování, ten musí mít v každém rukávě notnou porci prášení a lhaní, protože je lež i prášení nejostřejší zábav koření. Nos i tady napomáhá; neboť tak daleko sáhá, že si oči tlučhuby nevidí proň do huby. Nos i naše zuby chrání, jako neproniknutelný štít: on se opře každé zbrani, nedopustí zubům ublížit; on se první vrhne v pračku, bojuje až do krve, a když rozbit na omáčku mrtev klesne, teprve vydá střežené dřív zuby do záhuby. Nos je také dobrý poddaný: nebyl jakživ ve vyšetřování, 103 je loyální tak, že ani nemůže být udaný; nemíváť on nikdy ve zvyku starati se o politiku; s Uhry drží jenom tak, že k nim chodí pro tabák; tím však stát nic neztratí – neboť nos si všecko zaplatí. Kdo se lidoznalstvím zabývá, může různé karaktery snadno prostudovat na dno, jak se lidem na nos podívá. Důkaz nebude tu předrahý, projděme jen lidské povahy. Člověk, který vypíná svůj nos nad jiné a vysoko jej nosí, zajisté je pyšný kos, jenž má místo mozku hnízdo vosí. Kdo si na nos nechá věšet všecko a se klátí jako třtina, buď je posud nedospělé děcko nebo rodem z Hloupětína. Komu nechce ledacos jít pod jeho hrdý nos, 104 o tom dle Lavaterových kněh můžem říci bez obavy, že je trochu tvrdé hlavy, neb dokonce Ultračech! Kdo rád do všeho nos strká, hasí, co ho nepálí, tiché, mírné lidi trká, jež mu ani vody nezkalí – o tom důkazů lze podat na fůru, že je smělý Všetečka, a že nosí z Německa na východ svou kulturu. Která dívka ráda nosík krčí, myslíc si, že pohodlně strčí všecku moudrost, jakou zná náš svět, do starého „amazonenhutu“, jistě byla v Praze v „institutu“ a je tuze „kepildet“. Pak je na světě i lidí dosti, kteří z pouhé úslužnosti na nose si dávají tancovat, slámu pálit, dříví štípat, kroupy tlouct a jehly sypat – ba i kteří dají za to plat; kteří, když má panstvo výlet, do nosu si dají střílet, 105 a když jim ho urazí, ještě poníženě děkují, potom ve strachu a v nesnázi k „Milostem“ zas přistupují a je na kolenou prosí, by se panstvo smilovalo a jim povolení dalo, by si směli přilepit zas nové nosy: lidé takovéto měny jsou dle toho k poznání, že své nosy mají otřeny a otlučeny – od samého patolízání. – Nos má sídlo svoje pod čelem, v kterémž rozum vládne, z čehož každý hned uhádne, nos že rozumu je nositelem. Já však tvrdím ještě více: nos – to je ten rozum sám! Nechcete-li věřit, podám vám důkazů až na tisíce. Když vyvede někdo kousek hloupý, nebo, jak se říká, když si koupí horempádem v pytli zajíce, a když potom, ač už pozdě, cítí, že mu rozumu zasvitla dennice: tu se honem za nos chytí. 106 A proč to? Nu pouze proto, poněvadž teď uznává, nos že rozumu vždy dodává, a že s ním se poradit měl o to. Když tak někdo, sprostá duše, kterýž na vtip příliš nedrží, od leckohos jednoduše hodný nos si utrží; a když potom v počínání svém více v radu vchází s rozumem: kdož ho vede v Minerviny brány, ne-li nos ten darovaný? Ten naň stále volá: „Ipse! – Chyť se za nos! – Vtip se!“ Také slýcháváme výrazy: „Hodný nos! – Dobrý nos!“ To však, moji předrazí, není jedno a to samé. Hodný, čili dlouhý nos může nám dát ledakdos, jak to z vlastní zkušenosti známe; dobrý nos však, který cítí napřed, co a jak má býti, který nikdy nezklame, ale spravedlivou skytne radu, kam můžeme strčit bradu, 107 nebo kam ji strkat nemáme – takový nos v žádné apatyce nedostanem ani za tisíce. – Moh’ bych ještě dlouho zvonit o záslužných výbornostech nosu. Bylo by to však jen vítr honit, sušit prach a kropit rosu. Kdo chtěl, poznal již z mé řeči, kterak nos je užitečný nám; a kdo nechtěl, toho nepřesvědčí, kdyby k němu mluvil anděl sám. A když anděl minul by se účelem, jakž bych moh’ ho dojít já, kterýž, jak mne každý zná, nejsem ani svatým, ani andělem? Pravíť mi můj dobrý nos, abych neživil té marné touhy, sic že by mi padl v los hodný nos a hodně dlouhý. Proto musím řeč svou zkrátit. Dovolte jen, moji předrazí, bych směl ještě slůvko ztratit o tom, jak se s nosem zachází. Jeť on ubožák, ten nos! V zimě, v létě chodí bos; musí snášet horka, mrazy, do všeho jím každý vrazí, 108 a na místo ochrany dostává se mu jen pohany. Cožpak vy, kdož nosy máte, tak jste zcela bez citu, že jim nijakou nedáte ochranu ni záštitu? Když tak často vyhodíte marně mnohý tolárek, proč též nosu nezřídíte aspoň jednoduchý futrálek? Jsouť sice tady mezi námi mnozí muži, ba i mnohé dámy, co přec služby nosu odplácí; jsou to šňupačky a šňupáci, a pak ony dámy laskavé, které mají essbouquetty, aquua vitae, pačuli, eau rose a pomády voňavé, čímž tak někdy z etikety trošku vyčastují nos. Ale což ti pořídějí proti nevděčníkům přemnohým, kteří s nosem zacházejí jak s otrokem ubohým! – Proto nyní k láskám vaším ve jménu všech nosů vznáším prosbu snažnou, srdečnou: 109 „Važte si vždy nosu, važte, odměnit se jemu snažte uznalostí povděčnou! To, čím nejlíp se mu odsloužíte, čím ho nejvíc oblažíte, to je nepatrná věc a nevinná, k tomu kupodivu laciná; za čtyři neb za pět nováčků prodá vám to tabáčník neb kupec, a ta věc je – řádný šňupec tabáčku!tabáčku!“ 110

POHÁDKA O JEDNOM UČITELI
Byl jednou jeden učitel – už nevím, v kterém kraji – ten dobře žil a měl, co chtěl a bylo mu jak v ráji. Hned z počátku co pomocník blahostný život vedl: ne vodu – pivo, víno pil a holoubata jedl. Měl služby plných sedm set a neznal dluhů psoty, kabátů jednal ročně pět a desatery boty. A zábavy si také přál, pěl, skákal až do patra, a při tom všem pan principál si vážil ho co bratra. I principálka byla vždy laskavá k němu všecka: neštípal dříví celý čas, nemusel chovat děcka. 111 Občanstvo mělo v lásce jej, že by ho bylo snědlo: jakmile zachtěl někam jet, – měl zdarma vůz neb sedlo. Nemusil „líbat ručičky“ a poníženě prosit, ni při hostinách na faře pokrmy na stůl nosit. Nesnášel plných třicet let pomocnického bolu; jen dvě léta byl „mládencem“ – pak dostal dobrou školu. Tu jej pan správce donutil k své dceři Karolince, jež měla krásu, vzdělání a – dvacet tisíc mince. Hned uložil je na úrok – bylyť, jak by je nalez’; vždyť měl ku řádné výživě štolu a sobotáles. Ten scházel se mu na krejcar vždy měsíc napřed k ruce, bez hádek, klení, bez restů a bez vší exekuce. 112 Vždyť každý platil milerád, neznal se nikdo mračit; ba, co mu darů nanesli, brát ani nemoh’ stačit. A nyní počal pansky žít: nábytek zřídil drahý, čalouny z Vídně objednal, piano skvostné z Prahy. Z Florence krásné obrazy k ozdobě do komnaty, z Paříže oděv pro sebe, z Bruselu ženě šaty. Pak koupil sobě koní pár, kočár i lehkou bryčku, a letohrádek vystavěl v rozkošném údolíčku. A tabuli si skvostnou ved’ tak jako báťa ruský: za léta jídal selátka a o vánocích lusky. Truňk jeho nebyl: „Za šesták mazáček ječné břečky“, mělť mělnického ve sklepě vždy jednu neb dvě bečky. 113 A mimo to si nastřádal za krátko hrozné jmění, jímž uved’ sebe v možný stav i svoje pokolení. Tři syny své dal studovat na pány, na doktory, i pět dcer provdal bohatě, dav za věna jim dvory. Když umřel pak ten učitel, tu řekli o dědicích, že každému z nich zůstavil nebožtík po tisících. A víte, kde ten učitel bohatství svoje nalez’? Vše přinesl mu neblahý, prokletý sobotáles! Vy chcete zvědět, jak že slul ten opřízněnec ráje? To nevím; ale povím vám, že rodem je – z mé báje. 114

POTRESTANÝ LAKOMEC
Přede léty málo, tehdá, jak ten velký vítr byl, v Londonu se toto stalo. Byl jest tamo kupec žil, boháč velmi veliký, kterýž na prodej měl krásné zboží: kabáty i čepice, vesty, spodky, střevíce místo ze sukna a z koží ze samičké gumilastiky. Byl však hrozný držgrešlíček, měl na místo srdce poleno, a byl by si pro troníček chutě nechal vrtat koleno. Jednou se z božího dopuštění strhl oheň ve stavení, kde on svoje sklady měl. Kupec rychle domů běží – po hořících schodech stěží k svému zboží doletěl. Zlekán, všecek pomatený, sbírá zboží různé ceny, chtě je házet oknem ven; 115 tam však stojí kupa lidí, a z nich v každém kupec vidí zloděje, pobertu jen. Ach, jak škodě vyhne se? Zde mu zboží zhltne plamen, dole zas je tisíc ramen pokrade a roznese! Ach, to strašné okamžení! Nikde, nikde zachránění! By uhájil aspoň živobytí, spěchá k oknu, chtěje vyskočiti – vtom však se mu v hlavě rozbřeskne: skočí, skříně odmyká, chvatně na se oblíká kabáty i čepice, vesty, spodky, střevíce ze samičké gumilastiky; a když toho na se navlekl, co by sotva oknem prosmekl, rychle okno pěstí roztřeskne, zavře oči a pak dolů skočí. Sotva že však na zem dorazil, silně se zas vzhůru odrazil; dolů – vzhůru – padá – letí, jak když míčem hází děti, míčem z gumilastiky. 116 A tak se to stále dělo, aniž konce vzít to chtělo. Mnohý divák smál se, mnohý plakal; kupec ale pořád skákal. A tak tam až podnes skáče ku výstraze pro boháče. – Tento div skutečně se přihodil, tehdá, jak ten velký vítr byl; pravdu toho zaručuje ten, jenž vám to vypravuje, neboť on je posud živ. 117

NÁRODA ČESKÉHO SKOK
Co ti Frankfurťáci zvedaj’ bradu? Co Bachantů náběh znamená? „Český rod, na Němcích zpáchav zradu, z Evropy prý vypuzen být má.“ Tak v německých cajtunkách to znělo a to všecko pro tu komedii horem pádem do Frankfurtu spělo. A hle, hradu svého na prostoru německá si hledí kultura; kolem něho plno germanisátorů – copošosáctví in natura. – Němo bylo –: tu kultura kyne, a hned tma systému starého světlem mladé konštituce zhyne. Vyjdeť národ český; z očí jemu láska, nevinnost i poklid plál; dada čest „piltunku“ německému přec však rodnou hrdost zachoval. A lid trne – podivením hoří; „Milost!“ ze sta evropských úst zní; „Pomstu!“ řvou ti germanisátoři. 118 „Poslyš, z čeho Němec tebe viní,“ počne kultura a zmračí tvář, „pakli myslíš, že ti křivdu činí, řekni do očí mu, že je lhář!“ A jak valná řeka s jezu hučí takým vztekem Bachantů všech hlas: „Odrodilec, zrádce náš jest!“ zvučí. „Vyhoď ho, ó mocná Germanie, proti nám národy popudil, do Uher, do Polska, Horvacie, do Vlach oheň národnosti vlil!“ Načež paní: „Marš, s tou hloupou nací, národ musí zapřít sebe sám, sic je ztracen pro germanisaci.“ Aj, tu dí Čech: „Dobrá, šest a dvacet, nebudeš mi jezdit po hřbetě? Než však řekne Evropa mi: tacet! a než bloudit počnu po světě, dovol, abych před tebou jedenkráte na svém oři projeti se směl, jehož Čech ctil v době staré, svaté!“ Soudcové dí trpce: „Má se státi; bychom však se před tou mrchou tvou v zemích poněmčelých nemuseli báti, nechť se všem tam uši pozacpou!“ 119 Čech teď po kulturních povolení osedlal si kůň – svou milou řeč, jenž zas tloustne dobrém při krmení. Když tu shledal Čech příhodnou chvíli, vskočil na kůň jako bohatýr; „Pá, řekněte, že tu Češi byli!“ a kůň – řeč jej vnesla v dějin vír. „Ba, tenť skonal, a nevstane více!“ Němci dí; – však hlednouc do světa spatřili živého jej – v politice. [120]

PALČIVÉ ŠÍPY
[121]

ČELAKOVSKÝ A JÁ
Své epigramy Čelakovský na fidibusech psával; a posud jsou chváleny že každý z nich pálený a šňupky ostré dával; já, zubožený kantor blovský, jejž moří souchotiny, k dělání střel a rapírů užívám jenom papíru od prášků z chinoviny. 123

KREJČOVSKÁ (Na notu „Na tom pražském mostě...“)
Dost už, dost už, páni, toho šimfování; už vás může huba bolet, hleďte k porovnání. My, ač jsme jen krejčí, jsme přec potřebnější, nežli vaše časopisy ty nejvýbornější. Ostré nůžky máme, copy ustříháme, a šosaté zpátečníky pod cihličku dáme. „Augšpurkyni“, „Presse“, že lež, hanu nese, a podobným darmotlachům huba zašije se. Orodilé štíry podle naší míry českým loktem přeměříme, že nabudou víry. 124 Staré šlendriány dejte k přešívání, z rub na rub je obrátíme, nebudou k poznání. Pročež dost už, páni, nechte šimfování, nechtějte si sami škodit, dejte k vydělání. 125

TĚM JISTÝM, CO... (Zpívá se jako „Roztrhaná chalupa...“)
Prässe: „To ubohé Češátko, bez Němců chce státi; vždyť se bez nás v Evropě – moucha v pekle – ztratí.“ My: „A když u vás zůstanem, budem my tím větší? Milejšíť nám malé své nežli velké – něčí.“ 126

ČESKÉ SLAVNOSTNÍ ZPĚVY
ADVENTNÍ
Rosu dejte, nebesa, oblaky spravedlivého, jenž by vyved’ Slávský lid z germanisování zlého. VÁNOČNÍ
Nesem vám noviny, poslouchejte, z polabské roviny, pozor dejte; narodila se v spanilé kráse – Konstituce. POSTNÍ
Už jsem se k Frankfurtu dost a dost nachodil, jenž mě po dvě stě let pěkně za nos vodil; půjdu, půjdu domů zas k Slovanům; proč bych šel do nájmu, když mám svůj vlastní dům? 127 VELIKONOČNÍ
Vesel se, slavná Čechie, alleluja! Plesej, sestro Moravie, alleluja! Neb národ, jehož’s zrodila, alleluja, vstalť z mrtvých, matičko milá, alleluja! Jehož’s plakala mrtvého, alleluja, zas chvátá do lůna tvého, alleluja! Raduj se z života jeho, alleluja, a děkuj Bohu za něho, alleluja! 128

VLASTENEC
Honza teď se zamiloval do národních barev, vous nosí co křída bílý, nos červený jako krev.

VLASTI
Těš se, drahá matko, vlasti moje: sám Pán světů setře slzy tvoje; za ty vrahů rány ostrosečné jim i tobě odplaty dá věčné. 129

PRAVDA
U pánů málokdy se pravda propoví; buď nechce, kdo by směl, buď nesmí, kdo by chtěl.

MLADÝM ČECHŮM
Učíte se velmi hezky psát a mluvit dobře česky; naučte se také hezky smýšlet, jednat dobře česky. 130

UČITELSKÝ EPIGRAM
Vesel se, učiteli, radostném ve plesu: již hranu odzvánějí dnes sobotálesu; po groši předkům dali, a předce byli dlužni – což my teď mladí ztloustnem! Nám budou zlatky – dlužni.

ZÁKONY
Říkával pan Kleveta: „Zákony jsou řešeta, na nichž malí uváznou, jimiž velcí proklouznou.“ 131

ÚŘADOVÉ
Úřadové mají nás moudrosti své prsem kojit; oni ale – je to špás – líp než kojit umí dojit!

NÁPIS NA NOVÝ DŮM PEKAŘŮV
Poutníče, hle, důkaz pravdy jasné, prosté, kterak z malých housek velký dům vyroste! 132

ŽEBŘÍK
Pod šibenicí stoje, dělaje svatá gesta, pobožně lotr vzdychl: „Žebřík jest k nebi cesta!“

HUDEBNÍ KRITIK
On pro hudbu má měkký cit, jenž časně se v něm pěstoval. On v mládí na housle už hrál a býval často – smyčcem bit: tak vštípen jest mu k hudbě cit. 133

ODRODILCI
E„E, co vlast! Kde dobře, tam je vlast!“ Dobře máš; i někdo žije radši kde jest lepší půda – na bodláčí.

LAKOMÉMU OTCI
Přijde-li za tvou dcerou panic, jenž po věnu se nepídí, dbej přísloví, jež moudře dí: „Co laciné, nestojí za nic!“ 134

VĚRNÝ PES
Na zloděje štěkám lítě, milánkům však příchod prominu, a tak plním svědomitě vůli pánovu i paninu.

ČASU UŽÍVEJTE!
Časem„Časem marně neplýtvejte, každé chvilky užívejte!“ Takto pravil moudrý Vít, při veselce jda hned křtít. 135

ŠTĚSTÍ
Kterým štěstí dalo příliš, takových znám mnoho; komu ale dalo dosti, kdož mi řekne toho?

ŠETRNÝ STEJSKAL
Starý Stejskal hrobařem je, neb peníze zakopává; jeho syn je divotvorcem, jenž těm mrtvým život dává. 136

PANENSKÝ KLÁŠTER
Jak zdravý, čistý vzduch – až k nevěře! – v panenském vane klášteře. Co pamatují lidská čela, prý tady panna neumřela.

POLITOVÁNÍ
Když tě vidím, ssutý hrade starý, maně pomním na slečinku Máry: tvoje tvář i Márinčina – obě bývalý snad hezčí – v dávné době. [137] EDIČNÍ POZNÁMKY
„PODZIMNÍ LISTY“ č. 1 až 8 dle Šnajdaufa, 9 až 12 podle rukopisu, který je v okresním museu v Blovicích, č. 13 až 14, dle časopiseckého otištění v „Obrazech života“, roč. I., 1870, č. 1. str. 7.
„NA SVĚTĚ TOLIK LÁSKY JE“ „Na světě tolik lásky je“ otištěna v „Obrazech života“ roč. I., č. 2., str. 30.; „Tobě“ ze Šnajdaufa str. 3; „Když hledím v jasné oko tvé“ Šnajdauf str. 10; „Ráj lásky“ Šnajdauf str. 29; „Slovíčko nikoli“ otištěna dle rukopisu z blovického musea; „O jarmarce“ Šnajdauf str. 115; „Květlo děvče“ Šnajdauf str. 28; „Vzpomínky na ples“ Šnajdauf str. 20.
„HYMNICKÉ ZPĚVY“ „Matce vlasti“ Šnajdauf str. 49; „Nedejme se!“ Šnajdauf str. 51; „Píseň táborů“ dle rukopisu z blovického musea, rukopis věnován Janettě Šimánkové a je označen datem 4. 8.1866 a je na něm označeno „podává V. M. Bělohrobský“; „Sad slovanský“ otištěn v „Pěstounu“ roč. III. č. 1., str. 1.; „Pěvcům“ Šnajdauf str. 54.
„NA RUBEŠOVĚ STRUNĚ“ „Žena a basa“ Šnajdauf str. 77; „Deklamace o nosu“ Šnajdauf str. 100; „Pohádka o jednom učiteli“ Šnajdauf str. 111; „Potrestaný lakomec“ Šnajdauf str. 133; „Národu českého skok“ otištěno v Humoristických listech r. 1861 str. 227.
„PALČIVÉ ŠÍPY“ „Čelakovský a já“ Šnajdauf str. 156; „Krejčovská“ Humoristické listy r. 1861 str. 247; „Těm jistým co...“ Humoristické listy 1861, str. 228; „České slavnostní zpěvy“ Humoristické listy r. 1861 str. 228; „Vlastencům“ Šnajdauf str. 144; „Vlasti“ Šnajdauf str. 144; „Pravda“ Šnajdauf str. 144; „Mladým Čechům“ Šnajdauf str. 145; „Učitelský epigram“ Šnajdauf str. 147; „Zákony“ Šnajdauf str. 147; „Úřadové“ Šnajdauf str. 147; „Nápis na nový dům“ Šnajdauf str. 149; „Žebřík“ Šnajdauf str. 149; „Hudební kritik“ Šnajdauf str. 154; „Odrodilci“ Šnajdauf str. 153; „Lakomému otci“ Šnajdauf str. 152; „Věrný pes“ Šnajdauf str. 145; „Času užívejte“ Šnajdauf str. 148; „Štěstí“ Šnajdauf str. 149; Šetrný Stejskal“ Šnajdauf str. 150; „Panenský klášter“ Šnajdauf str. 152; „Politování“ Obrazy života I., roč. 1870, str. 30.
139 LITERATURA „Básně a deklamace Vojt. M. V. Bělohrobského.“ Vydal Ant. Šnajdauf, Praha 1883, nakl. A. Reinwart.
Fr. Raušar: „Nedoceněný básník V. M. V. Bělohrobský“. Plzeň 1936, vydalo Vlastivědné nakladatelství M. Lábkové.
M. Schäfrová: „Černovický sborník“. Praha 1948.
Fr. Raušar: „Kulturní vývoj Blovicka“ Památná místa našeho kraje XXVI. 1933, Lábek, Plzeň.
Jakub Arbes: „Český humorista“. Literární arabesky, Spisy XVI. str. 213 až 264. Psáno 1883 pod jiným názvem.
Jakub Arbes: „Ze života českého kantůrčete“. Lumír 1873, str. 175, 186.
Jaroslav Kvapil: „O čem vím“. Praha 1946, str. 54.
F. Strejček: „Jubileum rebelantské“. Topičův sborník IX, 1921/22, str. 318.
Albert Pražák: „Vztah B. Němcové k mladé literatuře let padesátých“. Sborník „B. Němcová 1820–62“, vydala učitelská jednota Komenský v Náchodě, red. V. Černý, r. 1912.
[141] OBSAH
Úvodem7 Podzimní listy27 Na světě tolik lásky je...45 Hymnické zpěvy69 Na Rubešově struně85 Palčivé šípy121 Ediční poznámky139 Literatura141
[143] BÁSNĚ VOJTĚCHA M. V. BĚLOHROBSKÉHO
Ilustroval Rudolf Jarolím
K tisku připravil a úvod napsal Karel Dobeš
Vydalo v roce 1959 Krajské nakladatelství v Havlíčkově Brodě jako svou 85. publikaci. Odpovědný redaktor Josef Čábela. 67.842/56/C-HS/I/1. AA 3,99 text, 0,42 ilustrace, VA 4,87. P 5508-8. Vytiskla Jiskra, tiskařské závody, n.p., provoz Havlíčkův Brod. Them. Skupina 13. Vydání první Vázaný výtisk 14 Kčs E: lk + mk + lp; 2002 [144]

Bibliografické údaje

Nakladatel: Krajské nakladatelství, Havlíčkův Brod; Dobeš, Karel
(Ilustroval Rudolf Jarolím – K tisku připravil a úvod napsal Karel Dobeš – Vydalo v roce 1959 Krajské nakladatelství v Havlíčkově Brodě jako svou 85. publikaci. Odpovědný redaktor Josef Čábela.67.842/56/C-HS/I/1. AA 3,99 text, 0,42 ilustrace, VA 4,87. P 5508-8. Vytiskla Jiskra, tiskařské závody, n. p., provoz Havlíčkův Brod. Them. skupina 13. Vydání první – Vázaný výtisk 14 Kčs)

Místo: Havlíčkův Brod

Vydání: 1.

Počet stran: 144

Šitý knižní blok (V8) našeho exempláře je opatřen původními kartonovými pevnými deskami, plátěným potahem bílé barvy a papírovým přebalem. Přebal je zhotoven z bílého tužšího papíru zdobeného modrou kresbou, nese v hlavě přední strany jméno autora (černé verzály, serify) a v levém horním rohu současnou signaturu svazku (černý inkoust a modré kuličkové pero), dále titul (červené zdobné písmo, silný duktus), v patě přední strany přebalu pak název nakladatelství (černé verzály, serify). Na hřbetu knihy je černým písmem (verzály) vytištěno jméno autora a červeným zdobným písmem (verzály) titul. Na zadní straně přebalu je uvedena cena: Váz. 14 Kčs 13. Přední stranu desek zdobí slepý tisk znázorňující postavu muže s přeťatými okovy na rukou. V levém horním rohu přední části knižních desek se nachází současná signatura (černý inkoust a modré kuličkové pero). Předsádka je zhotovena z bílého tužšího papíru. Ořízka má žlutou barvu, kapitálek je modro-bílý, záložka bílé barvy. Svazek otevírá strana [1], která nese v hlavě modrý znak nakladatelství ( v čtyřúhelníku ozdobným písmem verzálami KNHB ve dvou řádcích). Strana [3] - patitul obsahuje titul a autorovo jméno (verzály, serify) umístěné v hlavě strany. Na straně [4] je reprodukován portrét Bělohrobského od Rudolfa Jarolíma, reprodukce kreseb téhož ilustrátora zdobí i strany [27], [44], [68] a [144]. Titulní list (s. [5]) přináší titul (modrá barva, verzály, serify) a jméno autora (černá barva, verzály, serify) v hlavě strany, v patě pak název nakladatelství a rok vydání (verzály, zdobné písmo, serify). Strana [6] obsahuje kulaté razítko (černý inkoust) Československé akademie věd. Nad ním je obyčejnou tužkou připsána současná signatura svazku: 263 VIII 2 a pod ním je černým inkoustem vytištěno číslo 6990 III. Názvy jednotlivých oddílů jsou vysazeny verzálami (silný duktus). Paginace stranou 7 počínaje v patě strany vysazena na střed. Knižní blok tvoří devět archů. Papír krémový. Vazba exempláře je neporušena, přebal po stranách potrhaný.

Formát: 200x144 mm

Zdroj. signatura: ÚČL AV ČR; 263 VIII 2

Výbor z básní Vojtěcha M. V. Bělohrobského, který edičně připravil a úvodem doprovodil Karel Dobeš, vydáváme v tomto dokumentu ve znění jeho prvního a jediného vydání z roku 1959. Zahrnuje skladby z posmrtně vydané sbírky Básně a deklamace Vojt. M. V. Bělohrobského (Praha, A. Reinwart 1883), kterou uspořádal Antonín Šnajdauf, dále básně z rukopisné pozůstalosti uložené v Okresním muzeu v Blovicích a časopisecké otisky jednotlivých básní. U textů publikovaných ve sbírce Básně a deklamace Vojt. M. V. Bělohrobského připojujeme v naší edici různočtení. Jde o básně: Tobě, Když hledím v měkké oko tvé, Ráj lásky, O jarmace, Květlo devče, Vzpomínky na ples, Matce vlasti, Nedejme se!, Pěvcům, Žena a basa, Deklamace o nosu, Pohádka o jednom učiteli, Potrestaný lakomec, Čelakovský a já, Vlastenec, Vlasti, Pravda, Mladým Čechům, Učitelský epigram, Zákony, Úřadové, Nápis na nový dům pekařův, Žebřík, Hudební kritik, Odrodilci, Lakomému otci, Věrný pes, Času užívejte, Štěstí, Šetrný Stejskal, Panenský klášter (ve vydání z roku 1883 uvedeno pod titulem Panenský klášter v H...). Jan Dobeš uspořádal básně do pěti oddílů: Podzimní listy (s. 27–42), Na světě tolik lásky je... (s. 45-66), Hymnické zpěvy (s. 69-83), Na Rubešově struně (s. 85-120) a Palčivé šípy (s. 121-137). Editor neinformoval o edičních zásadách práce s textem; můžeme je zde pro Básně Vojtěcha M. V. Bělohrobského abstrahovat na základě různočtení obou vydání - Antonína Šnajdaufa (dále jen ŠV) a Karla Dobeše, které zpřístupňujeme i v komentářích k jednotlivým místům v textu. Pořadatel textu měnil kvantitu samohlásek (vztýčil na vztyčil), psaní příslovečných spřežek (v tom na vtom), prováděl změny v kvalitě souhlásek (vlasť na vlast), v psaní apostrofů (líp’ na líp), dále odstraňoval psaní velkých písmen na začátku slov vyjadřujících úctu (Tvůj na tvůj) a zasahoval též do interpunkce. Editor se při přípravě textu k vydání neřídil vytčenými zásadami zcela důsledně, zachovával například podobu konštituce, prováděl ovšem analogickou změnu inštitutu na institutu. V přítomné edici (měníme znak ostrých uvozovek »« za znak uvozovek dvojitých „“, text vysazený verzálami ponecháváme) zasahujeme do textu co nejméně a ponecháváme všechny jazykové zvláštnosti a odchylky od současného úzu, současně šetříme individuální rysy autorova jazyka. Na rovině tvaroslovné upozorňujeme v substantivech na genitiv singuláru (Chrudimě, úkryta; Heinea), dativ singuláru (bláze), akuzativ singuláru (kůň), nominativ plurálu (slze, rtové, údové), genitiv plurálu (kněh, oprávcův, národův); v zájmenech na instrumentál singuláru zájmena tvůj ve tvaru tvojím (s. 50, ř. 15) a dativ plurálu zájmena všechen ve tvaru všechněm (s. 37, ř. 8); ve slovesech na první osobu plurálu (vedem, nezhynem), třetí osobu plurálu (opršejí, chtí, pořídějí), tvar imperativu (nesmuť) a plurálový tvar přechodníku přítomého hlednouc (s. 120, ř. 2 zdola); registrujeme tvar druhové číslovky tré. Na rovině lexikální poukazujeme na deprefixované podoby (slední, hlédli, směv), na rovině slovotvorné pak zaznamenáváme zvláštnosti autorova jazyka (pravdosporné, prohledné, rozšlapilo). V oblasti hláskoslovné vytýkáme kvantitu samohlásek (spasný, sáhá, vtipkaři), hláskové výpustky (cnosti, skvít se), vkladné -d- (předce). Respektujeme též pravopisné odchylky od současného úzu: distribuci s-, z- v předponách (svadla), předložku s v genitivu (s lící), apostrofy ve tvarech se staženou kmenovou koncovkou v příčestí minulém (nes’, lek’), příslovečné výrazy psané zvlášť (po prvé, v nivec, beze sporu, proč pak) a užívání velkých písmen (Malé straně). Ponecháváme pravopis slov se zdvojenou souhláskou (ssutý, dennice); neměníme podobu zkratek (t. zv.). Šetříme pravopisnou podobu slov cizího původu: psaní -s- v kořeni slova (poesie), zdvojené souhlásky -ll- (alleluja), skupiny hlásek -ya- (loyální) a psaní německých slov v počeštěné podobě (kepildet, cajtunkách, piltunku). Do interpunkce nezasahujeme (pokud nejde o tiskovou chybu). Zachováváme i chybné psaní vlastních jmen Rudolf Majer místo Rudolf Mayer a Weisgraba místo Weissgraba. Upozorňujeme na možnou emendaci podle ŠV na straně 101, ř. 3: vtipkaři na vtipkáři, kterou zde ovšem neprovádíme.