O JARMARCE

O JARMARCE
Tak jsem se vám ve čtvrtek oknem na ten jarmark díval: velký byl tam lidstva příval, lomoz, křik, až jsem se lek’; soukupové, prodavači – jedni na druhé se tlačí. Když tak zřím to divadlo, maně mi tu napadlo: srdce tvé tak osamělé vadne, až uvadne celé; přikup k němu ještě jedno, ozdraví pak očihledno; neboť kde je srdcí párek, tam i láska ráda krouží, láska pak, ten boží dárek, srdcím dobře k duhu slouží. O zboží tu dnes je hej – snad i srdce na prodej. Vyjdu ven – a skutečně na výběr tu srdcí bylo; jen že – škoda převěčně! – žádné se mi nelíbilo. 55 Musil jsem jen, ubožák, povzdychnout a nechat tak. Avšak v srdci stonavém starý červ zas počal hlodat, a já řekl v bolu svém: „Nemůžeš-li koupiti srdéčko si po chuti, tedy hleď to svoje prodat; nebudeš-li srdce mít, budeš s bolem jeho kvit.“ Hned jsem postavil si krám a své srdce prodávám. Čmert v mých kupcích musil vězet! Každý mi je nechal ležet: jeden, že je děravé, druhý, že je bolavé, ten, že schváceno je z bálu, onen, že už doklepe – srdce to prý nejlépe s flastrem poslat do špitálu. Tak mu každý chybu věděl, a já, ač jsem mocí hleděl třeba za „babku“ je dát, nemoh’ jsem je odprodat. Posléz chtěl jsem je dát v handl; začnu hlásat jeho cnosti: žeť sladké jak cukrkandl, plno něžné milostnosti, 56 že jest měkké, útlocitné, plamen že v něm hnedky chytne, že jest velké, že jest vřelé, že pojímá lidstvo celé – zkrátka: že celý svět zdejší nemá srdce výbornější. – Hlásily se srdcí roje, ale horší nežli moje! To jsem přece nemohl srdce své dát do výměny za škvár jakýs bez vší ceny, sice bych si byl pomohl pěkně z bláta do louže. A tu hořce zatouže, zavřel jsem svou almárku a šel domů z jarmarku. – Se srdcem však nechci žíti, nechci víc je v prsou míti! Srdce mít už není v módě; nač tu plavat proti vodě? Bez srdce má člověk nebe: tloustne a nesouží sebe. Nechci já žít na polo; ergo – s srdcem na kolo! Dám si vypsat licitaci, sezvu zdejší generaci: 57 jednou – dvakrát – po třetí – a už srdce poletí! Popřejž jenom, nebes Pane, ať mi srdce nezůstane; sice bych je v hněvu svém – někomu dal jarmarkem. 58