DEKLAMACE O NOSU
Komu„Komu čest, tomu čest!“
Tak to v písmech psáno jest,
tak by se i všude díti mělo,
kdyby lidstvo sobě rozumělo;
ale na tom světě kulatém
tak se mnohdy pomatem,
v nadšení že zasadíme
kousek bláta do zlata,
za to ale pohodíme
ryzé zlato do bláta.
Že nemluvím ledacos,
nýbrž pravdu svatou
ze života vzatou,
toho důkazem je – nos.
Co on chudák zkusí,
to se nedá vypsati,
byť by každé péro husí,
dokud pérem bude,
chtělo vždy a všude
utrpení jeho hlásati.
A přec není nos
jen tak ledacos!
97
Čest mu měla by být vzdána –
ne pak posměch, úškleb, hana!
Avšak těš se, milý nose!
nebudeš vždy povržen;
posavad je pravdou: „Kdo se
ponižuje, bude povýšen.“
I ty ve svém pohanění
dojdeš cti a oslavení.
Slyš, já sám chci v této době
věnovati tobě
dnešní svoje říkání;
uvidíš, než hotov budu,
že ti hojně vydobudu
pochvaly a uznání.
K vám však, posluchačstvo vzácné,
nesu slova úprosu,
byste, když můj jazyk začne
chválu hlásat o nosu,
dobrý pozor na mne dali
a mou řeč si k srdci vzali. –
Víte, moji předrazí,
jaký as to slovo „nos“ má původ?
Mně se zdá, že pochází
nejspíš od „nošení“.
To je dobrý důvod,
moje vzácné shromáždění!
98
Staří Češi když mu jméno dali,
bezpochyby uznávali,
že ten chuďas bosý
mnoho nosí;
Ku příkladu: brejle,
bulíky a hejle,
karbunkule, fackování,
a všeliké malování,
kteréž věci ledakdos
nechá navěsit si na svůj nos.
Slovo „nos“ též ukazuje,
jaké úcty nos náš zasluhuje,
že by se měl pro výbornost svou
takřka nosit na rukou.
Teď se ale ptáme:
„Proč pak asi nosy máme?“
Tomu, kdo si hlavu láme,
by se toho dověděl,
za odpověď dáme,
co nebožtík Rubeš pověděl:
„Máme proto nos,
abychom ho nestrkali v ledacos!
Můžeť přijít kámen na kosu,
frňk! – a máme po nosu.
Kdežpak potom jiný vzít?
99
Tam jít, kde se rozdávají?
Nosy, jež se dostávají,
tuze dlouhé bývávají;
a takž by nám bylo jít
domů – ne-li s jedním šosem,
jistě aspoň s dlouhým nosem.
Proč pak se to asi děje,
že nos číhá z obličeje?
Nu, to zvíme velmi lehce,
vždyť to nejsou žádné čáry!
By naň strčil okuláry,
kdo druhého vidět nechce;
bychom za ním chodili,
by nás za něj vodili,
bychom se zaň, jak jen chceme,
pohodlně mohli vzít,
když tu něco vyvedeme,
zač by se měl člověk rdít.“
Takto Rubeš uměl vyložit,
proč nám nebe nosy dalo;
avšak je tu příčin málo,
dlužno ještě jiných přimnožit.
Nos je obličeje ozdoba!
Dejme tomu, že by kdos
neměl mezi očima ten nos.
100
Jakáž byla by to podoba?
Děti – ty by se ho bály,
vtipkaři by se mu smáli,
dobří by ho litovali,
zlí by mu zas toho přáli –
nejhůř by se mu však vedlo u holek:
jesť vám známo vespolek,
že kdo za holkou chce chodit,
musí se dát za nos vodit,
někdy taky zatahat,
ano, aby láska nenastydla,
že si musí nechat udělat
z nosu na bulíky nosidla.
Jakž pak by to mohl kdos,
kdyby neměl nos?!
Nosu též je třeba hlavně
ku profilu též i k fronte en face.
Myslete si někdo z vás
obraz vyvedený dosti správně
– třebas vlastní podobiznu –
nebude-li nosu mít,
zdaž je bude někdo chtít?
Nos má též tu vlastnost skvělou,
člověčí že tvářnost celou
na dvě půle rozděluje
a seč je, se přičiňuje,
dodat lidské tváři krásy.
101
Bez nosu by obličej váš asi
neměl příliš vábné vnady;
rozplesknutý stejně všady
byl by, společnosti přezlatá,
jako širokánská záplata.
Dále pak že rozděluje
nos, ten dividátor čacký,
naši tvář, tím umožňuje,
že lze vylípnout – dvě facky;
kdyby tvář šla od čela až ku bradě,
a pak od ucha zas k uchu,
tuť by byla, jak si myslím v duchu,
jenom jedna facka nasnadě.
Nos též dělí oči obě,
cožtě prospěch nemalý;
za to děvčátka ho v každé době
z plných srdcí pochválí.
Tím, že mezi očka leze,
vyměřuje lásce širší meze:
neboť kouká-li se děvčátko
jedním očkem na milého,
může zase drobátko
druhým mrknout na jiného.
Nos i velkou hraje roli
na rozkošném lásky poli:
102
když o sladké políbení
milostenku jinoch prosí
a už dostal povolení,
tu se dřív než rtové dotknou – nosy.
Kdo se k vůli zábavě
pustí do vypravování,
ten musí mít v každém rukávě
notnou porci prášení a lhaní,
protože je lež i prášení
nejostřejší zábav koření.
Nos i tady napomáhá;
neboť tak daleko sáhá,
že si oči tlučhuby
nevidí proň do huby.
Nos i naše zuby chrání,
jako neproniknutelný štít:
on se opře každé zbrani,
nedopustí zubům ublížit;
on se první vrhne v pračku,
bojuje až do krve,
a když rozbit na omáčku
mrtev klesne, teprve
vydá střežené dřív zuby
do záhuby.
Nos je také dobrý poddaný:
nebyl jakživ ve vyšetřování,
103
je loyální tak, že ani
nemůže být udaný;
nemíváť on nikdy ve zvyku
starati se o politiku;
s Uhry drží jenom tak,
že k nim chodí pro tabák;
tím však stát nic neztratí –
neboť nos si všecko zaplatí.
Kdo se lidoznalstvím zabývá,
může různé karaktery snadno
prostudovat na dno,
jak se lidem na nos podívá.
Důkaz nebude tu předrahý,
projděme jen lidské povahy.
Člověk, který vypíná svůj nos
nad jiné a vysoko jej nosí,
zajisté je pyšný kos,
jenž má místo mozku hnízdo vosí.
Kdo si na nos nechá věšet všecko
a se klátí jako třtina,
buď je posud nedospělé děcko
nebo rodem z Hloupětína.
Komu nechce ledacos
jít pod jeho hrdý nos,
104
o tom dle Lavaterových kněh
můžem říci bez obavy,
že je trochu tvrdé hlavy,
neb dokonce Ultračech!
Kdo rád do všeho nos strká,
hasí, co ho nepálí,
tiché, mírné lidi trká,
jež mu ani vody nezkalí –
o tom důkazů lze podat na fůru,
že je smělý Všetečka,
a že nosí z Německa
na východ svou kulturu.
Která dívka ráda nosík krčí,
myslíc si, že pohodlně strčí
všecku moudrost, jakou zná náš svět,
do starého „amazonenhutu“,
jistě byla v Praze v „institutu“
a je tuze „kepildet“.
Pak je na světě i lidí dosti,
kteří z pouhé úslužnosti
na nose si dávají tancovat,
slámu pálit, dříví štípat,
kroupy tlouct a jehly sypat –
ba i kteří dají za to plat;
kteří, když má panstvo výlet,
do nosu si dají střílet,
105
a když jim ho urazí,
ještě poníženě děkují,
potom ve strachu a v nesnázi
k „Milostem“ zas přistupují
a je na kolenou prosí,
by se panstvo smilovalo
a jim povolení dalo,
by si směli přilepit zas nové nosy:
lidé takovéto měny
jsou dle toho k poznání,
že své nosy mají otřeny a otlučeny –
od samého patolízání. –
Nos má sídlo svoje pod čelem,
v kterémž rozum vládne,
z čehož každý hned uhádne,
nos že rozumu je nositelem.
Já však tvrdím ještě více:
nos – to je ten rozum sám!
Nechcete-li věřit, podám vám
důkazů až na tisíce.
Když vyvede někdo kousek hloupý,
nebo, jak se říká, když si koupí
horempádem v pytli zajíce,
a když potom, ač už pozdě, cítí,
že mu rozumu zasvitla dennice:
tu se honem za nos chytí.
106
A proč to? Nu pouze proto,
poněvadž teď uznává,
nos že rozumu vždy dodává,
a že s ním se poradit měl o to.
Když tak někdo, sprostá duše,
kterýž na vtip příliš nedrží,
od leckohos jednoduše
hodný nos si utrží;
a když potom v počínání svém
více v radu vchází s rozumem:
kdož ho vede v Minerviny brány,
ne-li nos ten darovaný?
Ten naň stále volá: „Ipse! –
Chyť se za nos! – Vtip se!“
Také slýcháváme výrazy:
„Hodný nos! –
Dobrý nos!“
To však, moji předrazí,
není jedno a to samé.
Hodný, čili dlouhý nos
může nám dát ledakdos,
jak to z vlastní zkušenosti známe;
dobrý nos však, který cítí
napřed, co a jak má býti,
který nikdy nezklame,
ale spravedlivou skytne radu,
kam můžeme strčit bradu,
107
nebo kam ji strkat nemáme –
takový nos v žádné apatyce
nedostanem ani za tisíce. –
Moh’ bych ještě dlouho zvonit
o záslužných výbornostech nosu.
Bylo by to však jen vítr honit,
sušit prach a kropit rosu.
Kdo chtěl, poznal již z mé řeči,
kterak nos je užitečný nám;
a kdo nechtěl, toho nepřesvědčí,
kdyby k němu mluvil anděl sám.
A když anděl minul by se účelem,
jakž bych moh’ ho dojít já,
kterýž, jak mne každý zná,
nejsem ani svatým, ani andělem?
Pravíť mi můj dobrý nos,
abych neživil té marné touhy,
sic že by mi padl v los
hodný nos a hodně dlouhý.
Proto musím řeč svou zkrátit.
Dovolte jen, moji předrazí,
bych směl ještě slůvko ztratit
o tom, jak se s nosem zachází.
Jeť on ubožák, ten nos!
V zimě, v létě chodí bos;
musí snášet horka, mrazy,
do všeho jím každý vrazí,
108
a na místo ochrany
dostává se mu jen pohany.
Cožpak vy, kdož nosy máte,
tak jste zcela bez citu,
že jim nijakou nedáte
ochranu ni záštitu?
Když tak často vyhodíte
marně mnohý tolárek,
proč též nosu nezřídíte
aspoň jednoduchý futrálek?
Jsouť sice tady mezi námi
mnozí muži, ba i mnohé dámy,
co přec služby nosu odplácí;
jsou to šňupačky a šňupáci,
a pak ony dámy laskavé,
které mají essbouquetty,
aquua vitae, pačuli, eau rose
a pomády voňavé,
čímž tak někdy z etikety
trošku vyčastují nos.
Ale což ti pořídějí
proti nevděčníkům přemnohým,
kteří s nosem zacházejí
jak s otrokem ubohým! –
Proto nyní k láskám vaším
ve jménu všech nosů vznáším
prosbu snažnou, srdečnou:
109
„Važte si vždy nosu, važte,
odměnit se jemu snažte
uznalostí povděčnou!
To, čím nejlíp se mu odsloužíte,
čím ho nejvíc oblažíte,
to je nepatrná věc a nevinná,
k tomu kupodivu laciná;
za čtyři neb za pět nováčků
prodá vám to tabáčník neb kupec,
a ta věc je – řádný šňupec
tabáčku!tabáčku!“
110