ŽENA A BASA
Deklamace poctěná r. 1863 první cenou
Velevzácné shromáždění!
Znám dvě věci na tom světě,
bez nichž nikde dobře není
ani v zimě, ani v létě,
ani v noci, ani ve dne,
ani v mládí, ani v stáří;
kde z dvou těchto věcí není aspoň jedné,
tam je mrtvo jak v trapistickém refektáři.
Jedna z těch dvou věcí, kteráž jak se sluší,
tvrdí každý bál i každou muziku,
tělo rozpocuje, kapsu suší,
kterou hned je z daleka znát po křiku,
na niž drží staří i ta chasa,
to je, moji milí – basa.
Druhá věc, ač vlastně žádná věc,
nýbrž – jak to vezmem – třebas osoba,
k tomu společnosti ozdoba,
– neboť ozdoby má hrozně ráda –
tedy tato druhá věc,
anaž se té první ve všem podobá,
to je, společnosti velectěná,
to je – žena.
87
Kmotr Bárta, basař kapitální,
k tomu manželíček exemplární,
říkával za onoho času:
„Není přes mou ženu, není přes mou basu!
Basa vydělává, žena utrácí,
basa tanečníky, žena mne zas trmácí.“
A když míval Bárta trochu v hlavě,
měli jste ho slyšet, v jaké slávě,
jako filosof, tak učeně
řečnil o base a o ženě.
Už v těch slovech: basa – žena
jakáž podobnost prý vyznačena!
Je tu vidět gramatickou shodu:
basa – žena ženského jsou rodu.
Basu nahoře máš tenku, dole široku,
zrovna jako ženskou v hodném rajfroku;
na kloboučku přístroj veliký,
to jsou konce strun a kolíky.
Má-li basa řádně hrát,
musí se jí dobrý potah dát,
a ten u nás jako v Praze
přijde věru tuze draze.
Tak i ženin potah, vulgo šat
– jak to muži budou dobře znát –
spolkne celou gáži, ba i dvojí,
když se žena podle mody strojí;
88
a to musí, by svou postavou,
byla muži okrasou i oslavou.
Basa tvrdí muziku!
Toto staré přísloví
v našem českém jazyku
každé dítě ví.
Basa základní vždy udá tón,
první čtvrť má v každém hraní,
předrží i bombardon;
ostatní muzika musí za ní. –
Žena, ač netvrdí muziku,
má přec každá ve zvyku
základní tón vždycky udat,
podle něhož příslušníci
jako dobří hudebníci
neustále musí dudat,
dokud nezlíbí se kapelnici
zase nový tón jim udat.
Žena také jako dobrá basa
drží takt při každém kuse,
dle něhož buď tančit musí chasa,
nebo plakat jako o funuse.
Běda! Kdo by nechtěl tancovat
tak, jak paní basa ráčí hrát. –
89
Kdo chce dobře na basičku hrát,
ten ji musí pěkně za krk brát.
Rovněž tak, kdo od ženy
hlas chce slyšet drobet laděný,
musí zacházet s ní jako s husím prachem:
nesmí hnout se, ani dýchat strachem,
aby se to tiché pokolení
nespustilo nahlas do bručení. –
Basa na jednu se nohu staví;
žena zase na patu,
aby mohla muže v stálém zdraví
zpode špičky dostat pod patu. –
Kdo se začne učit na basičku,
musí na levici navlíct rukavičku;
když však mozolů již získal dobrou školou,
potom může přehýbat i rukou holou.
Taktéž kdo si udělat chce známost
s nóbl dámou a chce přijít na most,
po němž jde se k oltáři,
musí skvít se aspoň tolik v gale,
jako by měl v krejčovském žurnále
módy dělat panu Číhaři.
Jakmile se ale ožení,
to pak od své polovičky
obdrží už svolení,
že smí stáhnout rukavičky;
90
neboť jest mu zápolit,
aby ženě sehnal šat i chleba –
a kdo se má mozolit,
tomu rukaviček není třeba.
Za něj honí módu potom paní,
a on navzájem zas lopotí se za ní. –
Kdo si basu hodlá koupit,
musí, nechce-li prohloupit,
kupovat ji nejen očima,
ale hlavně ušima;
neboť ti, již basy dělají,
mnohdy za krejcar svědomí nemají:
dají špatné base zevní lesk a krásu
a prodají skřipec za výbornou basu.
Nu, a zač pak stojí, prosím vás,
hezká basa, má-li špatný hlas? –
U ženských zas, moji zlatí,
naopak to platí:
hezké ženské s hláskem špatným,
s výstrojem však k tomu zdatným,
ty by měly miláčků,
že by šly jak na dračku;
mohly by být třebas němé –
tím raděj je každý ve’me, –
Muzikanta nikdo nenutí
basu mít, jež není po chuti,
91
on ji může zase prodat:
kdo však s ženou dal se oddat,
ať se na hlavu i postaví,
vícekrát se jí nezbaví.
Basa mívá málo not a zdlouha hrává:
šrum, es, půl! – a přestane;
žena však, když muži koncert dává,
má not dost a pětkrát vázané. –
Basa postupuje, čím je starší,
v ceně, hodnotě a šarši;
její hlas pak teprv dozraje,
když se hodně vyhraje.
Známo jest snad zkušenosti vaší,
že, čím basa starší, tím je dražší. –
Tak i ženin hlásek časem
vytříbí se v jasný tón –
zpívá potom sopránem i basem;
třebas, dokud byla mladičká,
cinkávala jako rolnička,
v stáří trefí hlučet jako zvon.
Nu a žena, jejíž hlásek sáhá
od C kontra k páté oktávě,
neslouží-li muži k oslavě,
není-li to žínka drahá? –
92
Má-li basa dobrým tónem znít,
musí basař řádně přitlačit;
dotkne-li se strun jen jako letem,
zazní basa tenkým flagioletem.
Žena zas jen tenkrát dobrou hráti ráčí,
dokud strast neb bída její strun netlačí;
flagiolet pak – totiž fňukání –
spustí, když jí něco tlačí,
nebo když pan manžel v dohřání
nějakou jí vtlačit ráčí. –
Basa hrává jenom tóny dolejší,
někdy také tacet mívá;
žena ale vždy a k tomu sólo zpívá
a má vždycky tóny hořejší. –
Aby basa dala dobrý tón,
musí míti basař kalafon,
kterýmž potřeba kdy káže,
občas smyčec maže.
Ženštiny, zvlášť ony dámy z haute-volée,
representantky dobrého tónu,
mají také zapotřebí kolofonu,
totiž těchto – a to v míře takové,
že vězívá v kolofonu
velmi nutném ku bontonu
často mnohem větší cena,
než zač stojí celá žena.
93
Má-li basař dobrou basu,
umí-li jí přijít na kobylku,
rozeskáče všechnu chasu,
rozveselí každou v těle žilku.
Muž zas, chce-li veselou mít chvilku,
nesmí ženě přijít na kobylku;
sic mu jinak začne skřípat v uši,
div mu nevystraší z těla duši.
Basa a ty její sestřičky:
cello, viola a housličky
s všemi instrumenty strunovými
shodují se zcela se ženskými;
údové pak ctného mužův cechu –
to jsou jako instrumenty z plechu.
Která banda pěkně hraje
k tanci nebo poslechu,
obyčejně složena je
ze smyčců i ze plechů;
zřídka bývá hudba pouze plechová,
řídčej ještě pouze smyčcová.
Tak i mužští touží za ženskými,
ženské zase po mužských se shání;
přiznávání chce mít prýmy,
prýmy chtí zas přiznávání.
Jenom někdy a to neprávě
dává se produkce velkolepá
94
na nástroje pouze ženské,
nebo pouze mužské:
na nástroje ženské při kávě,
kde se místo hraní – klepá,
místo smyčce bližní maže;
na nástroje mužské, kde se za kuráže,
při víně neb pivě z duše hloubi
kolem stolu na plecháče troubí. –
Avšak teď už dost! Už musím přestat radši
a si marně neškodit;
tu a tam se mnohé líčko mračí,
moh’ bych s tou svou řečí špatně pochodit.
Já jsem nechtěl, dušinky mé zlaté,
naproti vám táhnout polem;
vždyť mne, že jsem dobrák, znáte!
Povídal jsem jenom slova Bárty,
co mi řekl, když jsme hráli v karty.
Vímť já, když to vezmem kol a kolem,
že i žen i bas je potřeba
jako soli do chleba.
Ku příkladu: zač by besedy,
výlety a bály
všecky dohromady stály,
kdyby nebylo v nich žen a bas?
Byly by to obědy
nemastné a nesolené,
jenom proto ustrojené,
95
by je každý, kdo má hlad,
s dobrou chutí – nechal stát.
Nebo kde bych já byl, smutná duše!
nabral látky plné nůše
k tomuto dnešnímu říkání,
za něž na věčné chci časy
tuhé činit pokání –
kdyby ženy nebylo a basy?
Proto opakuji znova
předešlá svá smírná slova:
„Žen i bas je potřeba
jako soli do chleba!“
A k těm slovům důkaz vám,
dá-li Pánbůh, také dám,
až se s ňákou hezičkou
libozvučnou basičkou
pro manželské potěšení
odhodlám přec ku ženění.
Potom, jako dneska, zvolám zase:
Sláva dobré ženě! Sláva dobré base!
96