Důlečky.
Děvinky krásné, směvné, vnadné!
českého šípku růže zdárné,
při jejichž zjevu radost mládne
a strast i žalost kvapem stárne!
Ó zjevte, sličné! pěvci svému,
odkud to, k půvabu že všemu,
jímž milostně nás poutat znáte,
ty přerozkošné důlky máte –
ty důlky ladných na bradičkách
i růžovatých na tvářičkách,
ty důlky, v nichž má lásky bůže –
Kupido malý – skryté lůže;
v nichž sedí věčný směv a živost,
a věčný žert a čtveračivost;
ty důlky, jimiž poutat znáte,
ó rcete! odkud že je máte?
***
Na svém trůnu hvězdojasném
seděl Pánbůh v nebesích;
ticho bylo v sídle krásném,
žádný ples a žádný smích.
Smutně, zdlouha čas se ploužil,
ani žertík neblesknul,
tak že Tvůrce pozatoužil,
až i sobě postesknul:
„Ach! jak tu v tom nebi smutno!
ač zde mrtvé krásy dost!
Svrchovaně jest již nutno,
bych měl něco pro radost.“
85
Když tak Pánbůh pohovořil,
zamyslil se na chvilku –
rozhodl, a hned si stvořil
celé pluky andílků.
„Vy mne přece rozsmějete,“
řekl k nim pln potěchy;
„bavte, smějte se jak chcete –
jenom žádné neplechy!
Jsem váš otec dobrý, milý,
to vám ale povídám:
budete-li rozpustilí,
zle se na vás rozhněvám!“
A hned počly radovánky,
smích a žerty, hry a ples,
oživly ty rajské stánky,
rozkoš vešla do nebes.
Krásní byli andílkové
od paty až do hlavy,
a každý den měli nové
radosti a zábavy.
Pánbůh měl z nich potěšení –
ovšem také někdy zlost –
neboť při všem vyražení
událo se hádek dost.
Když se hodně znešvářili,
rozprchli se od plesů,
a tu musel Pánbůh milý
soudit jejich procesů. –
86
Jednou stalo se, že přišel
v nebes stany země-syn,
a když viděl tu a slyšel,
jak se baví Hospodin,
stál tu všecek zradovaný,
a ta slova hrkla z něj:
„Otče dobrý, milovaný!
pár těch andílků mi dej!“
A k té jeho prosbě vroucí
andílků se sdružil ret:
„Dovol nám, ó Všemohoucí,
podívat se na ten svět!“
Nebes pán se durdí velmi:
„Oj! což jste vy nestálí!
Netušil jsem, že vás, šelmy,
zvědavosť tak rozpálí.“
Ale oni neustali
prosit v jedno s člověkem,
až svolení vyžádali
na tatíčku přeměkkém.
A tu Pánbůh, k odepření
nemaje již příčiny,
několik jich v okamžení
změnil v krásné dívčiny.
A když se již loučil s nimi,
řekl měkkým hlasem svým:
„Že jste z nebe, znameními
vás, dětičky, opatřím.“
87
Jedné pravil: „Pojď jsemsem, zlatá,
ty jsi moje celičká!“
Při tom jeho ruka svatá
štípla dívku do líčka.
K druhé: „Ty máš u mne kličky,
já se hněvám na tebe!“
Pích’ ji prstem do bradičky
a odstrčil od sebe.
A jak sáh’ jim buď na líce,
buď na hezké tvářičky,
dostaly ty krasavice
přerozkošné dolíčky.
Pak děl Pánbůh ku člověku:
„Ty andílky smíš si vzít!
Těš se povždy z jejich vděku,
s nimi budeš rajsky žít.
Dražší jsou nad perly, zlato,
život lidský ozdobí;
nezapomeň ale na to,
že i někdy pozlobí!“
Člověk tyto dárky sobě
snesl dolů na ten svět,
andělské je po podobě
i po důlcích poznáš hned.
Spanilé jsou v každé částce
na těle i na duchu;
kdo se kochá v jejich lásce,
nebes cítí předtuchu.
***
88
Děvinky krásné, směvné, vnadné,
vonného keře růže zdárné,
při jejichž zjevu radost mládne
a strast i žalost kvapem stárne!
Vy zjevily jste pěvci svému,
odkud to, k půvabu že všemu
ty přerozkošné důlky máte
na ladných, luzných na bradičkách,
na růžovatých na tvářičkách,
jimiž milostně poutat znáte;
ty důlky, v nichž má lásky bůže –
Kupido malý – skryté lůže;
v nichž sedí věčný smích a živost,
a věčný žert a čtveračivost,
ty důlky, jimiž poutat znáte,
zjevily jste, odkud je máte.