Obrana mužského pohlaví.

Obrana mužského pohlaví. Odpověď na Rubešovu „Obranu krásného pohlaví“ i na „Dodatek“ k ní.
Dovolte mně mluvit, prosím, ať ulevím srdci dnes! Všady, kam se krokem nosím, kde se odbývá nějaký ples, jediný jen slyšet hlas, a ten tupí, haní nás; všady ze všech ústek ženských vychází jen obrana, leč z těch řečí safienských kouká jenom – mužská pohana! Co si to jen usmyslily v prakaždinké besedě 89 bránit se a ze vší síly zatápět nám na ledě?! Proč se brání? co proti nám mají? Vždyť jim pranic neberem! Vímť já, vím, že jen se vychloubají, že jdou na nás mužské s keserem. Vždyť je ctíme, milujeme, vždyť jim každé přání z očí čteme, a to je jim pouhé nic! Co pak chtějí ještě víc? Ano, pokořit nás, vládnout námi! To však se vám nepodaří, milé dámy! My! my se vám nedáme, vlády ženské neznáme; kdybyste se vládkyněmi staly, teprve byste nám toho daly! Na nás chyby haníte – samy o svých nevíte? Vy jich máte dost a dosti, skoro více nežli ctností. Abych vypočet’ je po pořádku, počnu hnedle od začátku. Už to věčné vyzvánění, že jste krásné pokolení! Proč ne ženské pohlaví? Tu se věru rozum zastaví. My se jen mužskými zveme; vám je málo ženskou slouti? Račte jenom nahlédnouti, v starém zákoně jak čteme: nestojí tam, Bůh že učinil ošklivce a krasotinku; nýbrž že si umínil stvořit muže a pak žínku. 90 K čemu tedy ono vyzvánění, že jste krásné pokolení? Tím nám nedokážete nic více, než jen, že jste chlubné plíce. Já vám krásy neupírám; sám rád v pěkné očko zírám, s líčkem hezkým rád se pobavím – co je krása, vím a krásu ctím. Ale takhle – stále nám to cpát, což to jiného, než námi pohrdat? Pak-li od vás nic jiného slyšet není, leč to, že jste krásné pokolení, tím nám mužům chcete říci, že jsme samí šeredníci. Prosím vás, už přestaňte s tou hanou! Což vy máte krásu zpachtovanou? Jsme-li tak my mužští škaredí, aj, proč klopíc očinka, mnohá cudná dívčinka stranou vzdychne: „Hoch jak panenka!“? Hleďte! tuť musíte uznat samy, že tu krásu máme na polovic s vámi. Díme-li: „Jste pokolení slabé,“ aj! tu mnohým mozečkem to dlabe. Myslíte-li, že jste silné, věru, domnění to mylné! Že podvedl Evu v ráji had, čí to slabost, ne-li její? Vědouc, že se v ní co ženě síly krejí, mohla říznout mu pár pukrlat a odbýt jej slovy: „Pane hádku! nesládne mi po jablátku; já jsem žena – já jsem já! – žena sebe dobře zná!“ 91 To kdyby mu byla udělala, celý svět by byla zachovala. Ovšem že jste hrdy na to nejvíce, že ji had sved’ a ne hadice: kde však, prosím, v které kronice stojí psáno, nebo čím je dokázáno, že ten had byl samec a ne samice? Či myslíte, v tom že byla síla, když Ctirada Šárka zpila, anebo když Dalila Samsona jest vlasů zbavila? Přeju vám tu sílu i tu čest; všemu světu známo jest, že ta síla byla – zrádná lest, a že Dalily i Šárky vaše dobře by se hodit mohly za Jidáše. Této lsti, – či slavné síly i vy jste se dodědily: neboť posud v mnohém párku nalézti lze statnou Šárku, při níž manžel rozmilý tolik zkusí, tolik hořce vypít musí, že chodí jak opilýopilý. A ty novověké Dalily nejsou slabší té ze starých časů; neb i ony souží muže tak, že pozbude mnohý chudák vlasů. – Rády se vy také vychloubáte, z útrpnosti jenom že se provdáváte. „Z útrpnosti dopřeje dívenka hochu náchylnosti trochu, 92 z náchylnosti ruky své.“ Tak to častěji už povídaly. Ano, ano! že vám hráli! Což to, chlubné dívky, nevíte, kterak po mužích se blázníte? Zpomeňte si jenom, v masopustě když tak bývá sňatků hustě, když vám běží na půl kopy let, a vy bojíte se zbýti na ocet, jakých je tu chvatů, sháněk, byste přišly pod čepec, jak si dáte hádat od cikánek, přijde-li přec pro vás milenec. Známo vám, že, není-li to hned, nevdáte se potom ani za sto let. A to vdáváte se z útrpnosti? Aj, toť k smíchu, ne-li právě k zlosti! Haníte též naše fraky: „Z předu nic a vzadu nic!“ Vyhlížíme prý v nich jako straky. Prosím, ušetřte si raděj plic! Ptám se vás jen, kdo vám řek’, že jsou fraky v pravdě naše? Nevíte, že přešlý věk z francouzské je upek’ kaše, že k nám přišly přes hranice; že je trpíme jen, a nic více, že se dočká mnohý z nás – ba že blízko už ten čas – kdy se bude ukazovat proutíčkem frak co starožitnost za sklíčkem; že přichází, ať tak díme, cizinský kroj ke zmaru, 93 že si všichni pořídíme svou slovanskou čamaru? My prý máme „v předu nic a v zadu nic“, za to vy zas toho máte víc! Valíte se jako spousta vln – jednou ženskou celý pokoj pln! Rcete, nač ty z Němec, z Francouz hračky, slovanské-li máte šněrovačky? K čemu jsou ty krinoliny z železa a drátů kuty? K čemu ty pamelahuty a ten všeliký tret jiný? Proti zimě? Jistě ne! – pod ně lehce vítr fučí; proti horku? – také ne! – vždyť ta tíže vás jen mučí! Či je máte pro okrasu? Slyšte jenom sterých hlasů, jak si v koutku povídají, – a ty hlasy pravdu mají – že v tom vyhlížíte jako flašky! Žádné žerty, žádné frašky! Poslechněte jejich grunt: pamelahut – to je špunt; tílko úzce šněrované – to je flašky hrdlo vystrouhané, a pak krinolina, ta rozháňka, to je hotová od flašky baňka. Nuže, teď to, sestřičky, už víte, jak v tom cizím kroji vyhlížíte! Pak zas nemůžete pochopiti, kterak může mužský pánem býti! Navštěvovaly jste školu? Pomněte na první kapitolu 94 z historie biblické, tam to máte celičké: „Evo! poslušna buď muže svého, a on bude panovati nad tebou!“ To psal Mojžíš sám – a jeho poctíte snad důvěrou! Či snad v tom je uzel hádky, že jste zformovány z lepší látky? My že jsme jen z hlíny, a vy z kosti? – Ale z čí pak? – Z naší! Na tom mějte dosti. A že svědky býti nesmíte, tomu se tak divíte? Aj, vždyť musí svědek zamknout zuby, mlčet jako němý paragraf; vy však, kdyby třebas zašili vám huby, zůstanete přec jen živý telegraf. Pravíte, že mužové jsou hlavy tvrdé, nepovolné, neústupné, hrdé: za to vy jste měkké dost, bych tak řekl: samá citlivosť! Má-li některá milého ráda, přijde-li však jiný v lásce hrdina a ji o trochu té lásky žádá, co činí ta dívka nevinná? Nemůže tak tvrda být, by mu dala s práznem odejít: nejprv ho jen polituje, potom trochu povzdychuje, potom se už přibližuje, trochu se mu nakloňuje, potom trochu poceluje, potom trochu pomiluje, pak se celá do něj zamiluje – 95 a ten první milý, aniž chudák o těch pletkách čuje, dostane v nejblaženější chvíli jednoduše kvinde, by si hledal štěstí jinde. Milenka pak miluje zas dál, by se hodný počet hochů vystřídal, a než minou čtyry neděle, má už milých přes půl mandelemandele. Důkaz to až příliš makavý, že tak tvrdé nejste jako my, již jsme nepovolní, vytrvalí v lásce, věčně věrní jediné jen krásce! Známť já o vás jedno přísloví, jež jsem nevyssál si z malíku, a to vaši celou měkkost vypoví: „Ženská pláč i smích má v jednom pytlíku.“ Když jsme už ten cit tak prošli, což abychom také k vtipu došli! Vtipu, to je pravda, dosti máte: na tom vy si také zakládáte! Ale k čemu? K něčemu snad prospěšnému? Ano, ano! povídáno! Takhle muže za nos tahat, hluboko jim v kapsy sahat, malovat jim bulíky, gordické plést uzlíky, naučit je bumbat vodu, denně honit novou modu, umazávat stovkám nuly, aby tuze netloustnuly, 96 na svou stranu vábit sluhy, u modistek dělat dluhy, v lásce kolik várek vařit, na svou kapsu hospodařit – k tomu máte vtipu dost; děkuju však za tu ctnost! – Co se učenosti týče, k té vy máte ovšem klíče: ani samy nevíte, mnoho-li už umíte! Chodit pěkně do salonů, umět hráti primadonnu, bolně vzdychat, sladce hledět, podle galanthommu sedět, pěkná dělat pukrlátka, něžně papat cukrlátka, klassické číst autory, míchat s slupkou brambory; o tom, jak se sukně šijí, odříkávat theorii, cizí řečí pohovořit, v kanapé se volně bořit, operetní kousky zpívat, vkusně podle mody zívat, trochu hrát si na koketku, vlastenectví nemít špetku – ba, vy ani samy nevíte, mnoho-li už umíte! Ještě zbývá mi, se ohraditi proti chloubě bezpodstatné, v níž jste ráčily si dovoliti pohaněti celé mužstvo statné, že prý, má-li z nezdárného synka 97 něco moudrého přec být, dřív se musí oženit, by mu neučená žínka narovnala pomatenou hlavu, co muž žádný nebyl v stavu. V tomto hlavy narovnání vězí hrozná závada: oženit se, to je, milí páni, dostat metlu na záda, neboť žena bývá hezká metla, bývá malovaný karabáč, kterýž zloba z dlouhé chvíle spletla, by nám smích náš proměnila v pláč. Kdo dostane ostrou paní, tento svižný bičík živý, ach! ten strašně vystřízliví z blouznivého horování. Pravíte-li ale ještě dále, že ta naše moudrost kopuroká i srdnatost omdlívá, když se na nás modrooká krasotinka podívá: tím v nás vzbuzujete jenom víru, že jste každá půlka štíru, že ty vaše oči svaté celičké jsou jedovaté – ano, že jste jako hadi, draci celé veskrz naplněny jedem; neboť jenom oni skácí kořisť svoji pouhým hledem. A tak, moje milé dámy, škodíváte sobě samy 98 těmi prožluklými obranami; proto řaděj ustaňte a nás mužských nehaňte – těžko věru bojovati s námi! My jsme sice dobráci, máme vás až příliš rádi, lásku naši k vám nic neochladí, ač se nám to špatně odplácí; pak-li nás však dopálíte, přisám Perun! potom zvíte: zastavíme všecky bály, zavřem divadla i sály, nebudem psát romány, zahrajem si na pány, nikdo z nás vás nepolíbí, nikdo se vám nezaslíbí, žádný muž se v rozhorlení vám vzdor na vzdor neožení, oddavkám pak odzvoníme hrany, zůstanou z vás staré panny – prohlásíme věčné boje proti vám a bez pokoje budem hřmít, až zvítězíme, až vás všecky pokoříme a svou pomstu nasytíme! Nuže, teď to všecky víte, kterak si tím posvítíte, pak-li si nás rozkmotříte. Co se však nás mužův dotýče – my nechceme dělat buřiče; já za celý mužský voj hlasuju hned za pokoj! – (Sbor mužův odpoví:) Ano! – my hlasujem za pokoj! 99