Odkaz.
Byl jeden staročeský pán,
syn proslulého kmene,
jenž mnohé pěkné panství měl
od otcův zůstavené.
Vždy hospodaře poctivě
nerozhazoval jmění,
ač posledním již prutem byl
slavného pokolení.
Žil po celičký boží rok
na rozkošném svém hrádku
a nezanášel v cizinu
tuk požehnaných statků.
Objížděl v létě panství svá
a dobročinil lidu
a radou moudrou, zkušenou
i skutkem hojil bídu.
V zimních pak dlouhých večerech,
dávnému hově zvyku,
na zámek zvával několik
císařských úředníků.
I hrával s nimi taroky,
whist, šachy nebo dámu;
ba časem také mlátili
i politickou slámu.
Ti úřadníci byli mu
milí co pravá paže,
a on jim vždycky sliboval,
že něco jim odkáže.
114
I stalo se, že zemřel pán,
a v úřadnickém sboru
veliké bylo hádání:
kolik jim káplo dvorů?
Již každý z nich se viděl být
velmožným milostpánem,
a každý lámal hlavu svou
nějakým velkým plánem.
Když testament pak otevřen
v dědicův shromáždění,
nalezen tam i odstavec
následovního znění:
„Úřadním pánům N. N. N.,
jich prospěch věru chtíce,
odkazujeme každému –
po české gramatice.“