Honákova rada.
„Inu, jak vám povídám;
čerta starého jen z toho mám!
Já sic koupím rybu za pakatel,
neboť jsem těch věcí dobrý znatel;
pak ji prodám v Praze
také přece hezky draze –
to by všecko dobře chodilo,
kdyby jenom toho dovážení nebylo!
Považte si! v loni při adventu
vez’ jsem do Prahy as osmdesát centů
nejpěknějších kapříků a štik;
136
tu vám v šírém poli na silnici
přines’ ďábel vzteklou chumelici,
a než byste pětkrát oč’ma mžik’,
byla cesta, dosud pohodlná,
závějí a sněhu plna.
Chtěl-li jsem se dále hnout,
musil jsem dát k vozům připřáhnout.
Co tu outrat! co tu placení!
k tomu ještě moje zkušení!
Já jsem tehdá vozy, koně, ryby, sudy,
všecko v zlosti zaklel někam ke všem všudy! –
V prodeji, jak pravím, dobře by to chodilo –
kdyby jenom toho dovážení nebylo!“
Takto stěžoval si strejček Hotahý,
jenž vozíval ryby na trh do Prahy,
kmotříčkovi Pepři,
jenž zas vedl obchod s vepři.
„„Na mou duši! perně vydělá se groš!““
začne Pepřík po honácku hubou zvonit,
„„zvláště fůrberk přijde draho! Ale což –
nebylo by líp’, ty ryby k Praze honit?““