Sirotek.
„Pojď dítě sem, pojď ke mně blíž,
Ať udělám ti svatý kříž;
Již hasne zraku růžný den,
A oči jímá smrti sen.“
„O matko, matko, bůh buď s námi!
Jen přelud duši tvojí mámí;
Vždyť vůkol nebes modrý jas,
A po noci den zlatý zas.“
„Ne přelud, drahé moje dítě!
Rozpíná klamné svoje sítě;
Jeť věčnosti to chladný van,
Jenž volá v nadzemský mne stan.“
„O matko, matko! dceři svou
Vem s sebou odtuď ubohou,
O nechtěj, máti! po sobě
Zanechať dítě sirobě.“
48
„Jen nežel, dcerodcero, dítě mé!
Však na tebe bůh vzpomene,
A věrná v smrti máti tvá
Své dceři s nebe požehná.“
„O matko, matko, vem jen, vem
Své dítě s sebou v hrobu zem:
Když nemám tebe – neznám svět,
A kletbou mi ten žití květ.“
A dci se oužej’ k matce kloní,
Teď právě klekání se zvoní –
Nemocná k nebi vzpíná hled,
Teď dozněl zvon – a matka – led.
***
Noc tichá jako hrob a stín
Zem halí v tajemný svůj klín,
Měsíce perlonosný třpit
Zří ve komůrce lampy svit.
A teskné světlo kahance
Zář leje na tvář umrlce,
A dívka klečíc, pláče, lká,
Své matky tělo objímá:
„O matko má, o vem jen, vem
Své dítě v tichou hrobu zem,
O bez tě, bez tě nechci žít,
O nech mne sladce s tebou snít.
O Maria! ty bol můj znáš,
Ty bídným v nouzi pomáháš,
Ach, k tobě volá nářek můj,
Ty, svatá, za mne oroduj!“
49
A slyš, dvanáctá – duchů moc!
Uhasl měsíc, vůkol noc,
A kolem ticho – stíny jen –
V čas tento jímá oči sen.
Když vzbudilo se jitro zas,
A v růžích smál se zlatý jas,
Nezřela dívka slunce víc;
Jeť oko zhaslé – ztuhlá líc.