List do věčnosti.
(Manželům Macharovým ve Vídni.*)
Já postesknout si nemám komu,
zvšad cizoty vstříc vane mráz –
ach, kéž bych mohl zpátky domů,
vy drazí mrtví, mezi vás!
Můj Bože, jak plynou ty časy –
již tolik let vás kryje zem;
však v srdci mém se bolest hlásí,
jak bylo by to před rokem.
Ó, těžký bol mě k zemi hroutí,
mně stýská se, že jsem tak sám;
však vím: z té bludné světa pouti
se vrátím brzo, drazí, k vám.
Co lásky jen se u vás skrývá! –
Teď tolik starob, tolik muk
se v moje srdce těžce vrývá
z těch tvrdých cizích slov a ruk.
*) V upomínku na neocenitelné služby něžné, prokázané mně a † mé sestře Anně v její nemoci.
37
Kol mne se žene pustá vřava,
jen vádu, půtky slyším hřmít, –
však vaše náruč vlídná, smavá
by zapředla mě v mír a klid...
A sestro má, ty drahý stíne,
jenž poslední jsi odešel
mně náhle v hvězdné světy jiné,
ty nevíš, jak mi tebe žel.
Byl v tobě vtělen svět můj dětský,
mé touhy, sny a vroucí cit,
mé mladé upomínky všecky –
jak mohla’s mě tak opustit?!
Ať se mnou děje se cokoli,
ty nezvíš nic, jen spíš a spíš
a necítíš víc, jak to bolí,
že neřeknem si slůvka již.
Po zjevu tvém, jenž láskou zlacen,
se marně náruč bude pnout:
je pro mne na vždy, na vždy ztracen
ten světničky tvé bílý kout.
Přes pahorek, jenž tebe halí,
já nepřijdu již nikdy k vám
v tu milou, přívětivou dáli,
ať upláču se, ustýskám.
Tma věčná nad tebou se klene, –
již nepolíbím vroucně víc
tvé tiché čelo zamyšlené,
tvou bledou, ustaranou líc.
38
A o tom, co mé ňadro hostí,
ti nebudu již nikdy psát
krom listu toho do věčnosti,
že měl jsem tě vždy tolik rád.
Buď s Bohem! – žití dráhu klamnou
jsi skončila, – já zůstal zpět;
však mládí zavřelo se za mnou,
s ním celý uzamk se mi svět. – –
Ó, těžký bol mě k zemi hroutí,
mně stýská se, že jsem tak sám;
však vím: z té bludné světa pouti
se vrátím brzo, drazí, k vám.
39