Na oslavu jubilea 25letého trvání banky „Slavie“.
(1869–1894)
Duch času mávl perutí, – rok splynul s rokem,
a pět a dvacet let před naším leží okem...
Čtvrt století! – Co vše v svém lůně šerém tají:
to mužné snahy, vzněty, zápasy i klamy,
jež – za světlem jak stín – jdou za prací a ideami,
v něm skryty jsou a ve zlatý plod zdaru zrají.
Čtvrt století! – To dějinný list, na němž psáno,
co za ten čas je svornou silou vykonáno.
Aj, zříte stavbu „Slavie“ se hrdě pnout?
Hle, jasem červánků jak kopule jí plá,
a na něm vztyčen prapor naděje jak vlá,
té naděje, jež sílíc,sílíc nedá zahynout!
Tu budovu, hle, pevnou za dvacet pět let
myšlenky jedné, velké stavěl smělý vzlet,
a v jejím čele z daleka je zříti štít:
„Ve službách lidskosti“ se písmem zlatým skvít.
64
Sem, všichni, pod ten štít a prapor světlý,
již v budově té v jediný jsme šik se střetli!
Ta stavba smělá zásluhou nás všech tu stojí:
my nesli horko dne i břímě, my jsme v boji
s nepřízní poměrů se věrně brali v před,
a bojem rostla statečnost i rostl vznět. –
Teď všady zřít je naší snahy, naší práce sled...
My vůdce měli, – věhlas věnčí jejich skráni
a důmysl jim z oka plá i odhodlání;
na vážku jejich polovic se zásluh sklání.
V jich světlém kruhu skví se zvláště jedno jméno
nám předrahé, jež „Osvíceno, ohvězděno“.*)
Ti vedli nás! – My kolem nich, sraženi v šik,
jak mraků husté valy káceli jsme v mžik
vši zlobu nepřátel i jejich pyšné nadouvání.
Dnes prapor vítězný nám nad hlavou se sklání.
Kdo může bránit, vítězný by šik náš valný
dnes s vůdci nevkročil pod oblouk triumfálný
a nesáh’ v odměnu, pln omamného štěstí
po zlatém ovoci na zlaté ratolesti!
My povinni jsme tím své cti, – však o tom zvěst
do širých vnikne kruhů hlásajíc, že jest
dnes dosud nezviklán „Slavie“ základ skalný.
Žel, mnohý z druhů schází v řadě – buď jim čest!
*) Míněn hrabě Jan z Harrachů.
65
To jediné dnes bolně rozchvívá náš cit;
však oni klesli čestně, padli na svůj štít,
jenž z kovů vzácných poctivé byl práce slit.
Buď vděčná paměť jim, do immortelek vínku
dnes ukládáme pro ně tuto upomínku.
Však my, co zbyli, těsněji se srazme v řady.
Ta idea, jež sloučila nás dohromady,
dá Bůh, že přetrvá i dalších pět a dvacet let.
Kdo tuší, v lůně času co as zraje, – snad
v té době mnohý z nás se na vždy ztratí z řad,
však v snaze, v práci, v nadšenínadšení, co naší hrudí vlá,
to zářná stopa jest, a ta nás všecky přetrvá,
a její povznesená výš, ty její hvězdné vděky
potomkům v odkaz budou zářit v příští věky...
Jen svorně kolem vůdců v železný se srazme kruh.
Jen v svornosti je síla, – k velkosti pomůže Bůh!
66