I.
To hvězdou slétl anděl s nebes výše,
To hvězdou slétl anděl s nebes výše,
kdy chladná dál mně tiskla v čelo polibek,
a v bílý klín tvou duši ujal tiše.
Tluk srdce ztich jak vroucí písně kmit,
zhas pomněnkových očí teplý svit
jak léta zář, kdy v rozloučenou plá;
líc tvá se usmívala blahem,
mír dřímal na tvém čele drahém
a na ňadrech ta bílá ručka tvá.
Byl mráz a ledné květy v okno svál;
však jimi západ slunce v jizbu plál
a pohrával ti v líci, ve vlasech...
Sil po lůžku tvém záblesk zlatý
a do všech koutů klid tak svatý,
že každý z drahých tajil vzlyk i dech.
Jen kanár v kleci teskně zatíkal,
pak tklivou písní v zlaté svato lkal
21
o mrtvém štěstí mladých lidí dvou,
o zašlém sladkém jara blahu,
jež k blankytnému nebes prahu
na zlatých křídlech létlo za tebou.
A temné tuchy zákmit v šerou dál
ten velký mžik mně náhle v duši svál –
v ní mladé sny teď počaly se snout...
A divá bolest hruď mi stáhla,
svým mrazným prstem k srdci sáhla,
že chtělo žalem se mi rozpuknout.
Já tušil, že kdes drahá duše svadla,
a slza, již jsem za ní hořce vyronil,
ta kapkou krve v tuto píseň padla.
22