ZAVÁTÉ LISTY.
[5]
MRTVÉ MATIČCE.
Zda poznám, mrtvá matičko,
ten růvek z četných davů,
kam uložili ke spánku
tu šedivou tvou hlavu.
Zda najdu, kde to mateřské
tlí věrné srdce tvoje,
jež klidilo jen útrapy
a žití nepokoje.
Zda poznám růvek zapadlý,
v němž spočinula ruka,
jež pro mne v potu nosila
ty mozoly a muka...
Ó, jistě najdu v koutečku
tu hrstku hlíny chladné,
kde poklad v světě nejdražší
mně v prach a popel vadne.
7
Já pokleknu a políbím
tu drahou svatou hrudu,
a žalovat ti, matičko,
svůj stesk a bolest budu.
A k místu hlavu přikloním,
kde duch tvé srdce tuší,
a vymodlím a vypláču
ti na něm svoji duši.
8
KLEKÁNÍ.
To nebe zachmuřeno dnes
v tu podvečerní dobu,
jak němé víko na rakvi,
kdy klesá v lůno hrobu.
Modlení mnichů – lesa šum,
a hvězdy bledou září
zahoří mraků závojem,
jak svíčky na oltáři.
Zaznělo slavně klekání
tajemnou – dumnou hranou,
v těch zvucích z dávných – dávných dob
hle, sny a stíny vanou...
Tam růže puká z poupěte,
s ní v juna chlapec roste,
hoch šťasten v mladé růži své
a v hochu kvítko prosté.
9
Však štěstí mha – – ta rozplyne,
než duše tvá se nadá:
mráz zničil poupě v rozpuku,
červ žalu ňádra mladá.
Bol okem smutným žaloval
hoch matce s bílým vlasem –
„Pojď v náruč mou a vyplač se,
však zapomeneš časem.“
A v požehnání kostnatou
mu na skráň klade ruku:
„Však bůh potěší, dítě mé,
a zmírní tvoji muku.
Zde modlitby a slzy vem
a putuj v kraje cizí,
a než se vrátíš k matce zas,
pal bolesti tvé zmizí.“
A hoch se vine z náruči,
v modravou dáli spěchá
a doma matku šedivou
a klid své duše nechá.
A mizí kraj – a hochu s ním
i líc a duše vadne;
můj bože, toho sirotu
znát nechce srdce žádné.
10
Svět zlý a soustrast přetvářkou
na odiv stavět umí,
však lásce srdce zavírá
a bolu nerozumí.
A přišlo jaro samý květ
a samá zář a vůně,
však hoch je bled a tesklivý
a duše na smrt stůně.
A růži léta poslední
kdy větry v spánek stlaly,
uvadl hoch též na věky
jak kvítek opadalý.
Na širém poli u lesa
k obrazu matky boží
uložil hlavu umdlenou
v keř trnový a hloží.
Umíral sám – a kolkolem
již v šeru všecko spalo,
jen slavík ten se rozplakal,
až srdce usedalo.
Probudil zvon se ohlasem,
a v šerý les a stráně
jak umrlému hrobní zpěv
zní dumné: „ Anděl páně!“
11
A zvuk se krajem rozletěl
v dál do rodné až chýše. – –
Tam za syna se růženec
máť stará modlí tiše.
Ta matka s chýškou šediví
a staré ruce spíná,
to srdce myslí na syna
a oko uhasíná...
„Bůh sám tě potěš, hochu můj,“
ret na smrt bledý šepce,
„mně tmí se nějak ve zraku
a v staré šedé lebce.
Bůh sám ví, kudy noha tvá
si cestu světem klestí,
a já tu hynu bez tebe –
kéž je to pro tvé štěstí!“...
A klesá ruka s růžencem
a hlava v klín se sklání. –
Tam venku šerem zbožně dál
zní zvonek na klekání.
Nahlédl měsíc v okénko
a bled se mrakem halí,
a za ním jako vzpomínky
vše hvězdy zapadaly...
12
To nebe zachmuřeno dnes
v tu podvečerní dobu,
jak němé víko na rakvi,
kdy klesá v lůno hrobu.
13
POUTNÍK.
(FRAGMENT.)
Mně často slunce v mraky kleslo
a svět se oku zatemnil,
mně v bouřích žití zlomilo se veslo,
já hříčkou divých vln jsem byl;
leč opět smál se zásvit mraky
a bouře mocný ztichl ruch,
já k modru jasné upřel zraky
a v modlitbu se stopil duch.
Aj, proto vítána buď Vesna,
jež líbala mír, život ze sna,
jež vylákala zlatý slunka svit
ven z mraků nad lesy a na pažit.
Slyš, oblaku, jenž v dálnou dál
myšlénky’s moje nosíval,
hle, kolem zář a jara dech,
ty pobuď zde a pouti nech! – – –
14
Však, co mne vábí jara štěstí,
co purpurový slunce žár,
vždyť jaro mé to zimou jesti
a v duši, v srdci věčný svár.
Mne touha s mraky v dálku pudí,
a teplý van ten neprobudí,
co hrob v své chladné lůno jal,
co ve vlastní jsem duši pochoval.
Ó – žel té doby, slunce svity
kdy líbaly květ nerozvitý,
kdy nevěděl jsem v dětské pýše,
že mrzký svět též jedem dýše.
Já slyšel číše sladké zněníznění,
a nezřel, že se krev v ní pění.
Ach, život znát – můj sen byl luzný;
teď znám jej – a jsem žebrák nuzný. – – –
Ó, znáte pocit, nade vámi hrom
kdy blesku ohněm v trosky bije strom
a hrůzou vaše údy chromí,
kdy vody proud rozvalí hráz
a jekem moře v ráz a ráz
rve lučiny a trhá domy,
máť, otce a domovský práh
kdy zříte tonout ve vlnách?!..
V tu bolesť rozerván můj cit,
jež hrozila mne rozdrtit – – –
15
Ach, ona, jíž jsem často žal
na bílých ňadrech vyplakal,
jež byla mně, čím ptáku jest
ten zpěv a svěží ratolest,
ach, ona, krev jež hřála mou,
jež potopila v ňadra moje
své plesy, touhy, nepokoje
a okem modrým duši nevinnou –
ta růže ve mrakotných snách
ležela svadlá na marách – –
Bělounké šaty z atlasu,
věneček z myrty ve vlasu,
jak padlý sníh ty bledé líce
a mrtvých tužeb v mladinkých
těch ňadrech zhaslých na tisíce.
Ty ruce spjaty jsou a křížek v nich:
tak spala v rakvi v samém kvítí,
zem poupě míň, bůh anděla měl více.
Hromničná k hlavě hořela jí svíce
a u nohou jí lampa svítí...
Ach, byla krásná v mrtvé záři
jak nevěsta – jdouc ku oltáři.
Kde najdu slov, co v duši mé se dělo?
Vymíral v ňadru dech a v očích se mi tmělo,
proud krve mocně ku srdci se hnal,
jež plálo v žár, zas mžikem stydlo v led –
stál němý jsem, jak mramor ztuhlý – bled,
16
však bolestí jsem tenkrát neplakal:
ó – příliš těžkým byl můj žel,
on v srdce pad, tam krvácel
a v duši vryl své kletby pal.
Ach, vpit v tu krásnou mrtvou líc
já nemyslil, že žiju víc –
vždyť život, co jsem žitím zval:
sen mládí, víru v ideál,
mně ona z ňader s sebou vzala,
jež, sama květ, tu v kvítí spala...
Té rány nezahojil jsem,
ač mnohé boly hojí čas;
ta krvácí a pálí zas,
tu zhojí jen ta chladná zem.
17
MRTVÉ MARII.
[19]
I.
To hvězdou slétl anděl s nebes výše,
To hvězdou slétl anděl s nebes výše,
kdy chladná dál mně tiskla v čelo polibek,
a v bílý klín tvou duši ujal tiše.
Tluk srdce ztich jak vroucí písně kmit,
zhas pomněnkových očí teplý svit
jak léta zář, kdy v rozloučenou plá;
líc tvá se usmívala blahem,
mír dřímal na tvém čele drahém
a na ňadrech ta bílá ručka tvá.
Byl mráz a ledné květy v okno svál;
však jimi západ slunce v jizbu plál
a pohrával ti v líci, ve vlasech...
Sil po lůžku tvém záblesk zlatý
a do všech koutů klid tak svatý,
že každý z drahých tajil vzlyk i dech.
Jen kanár v kleci teskně zatíkal,
pak tklivou písní v zlaté svato lkal
21
o mrtvém štěstí mladých lidí dvou,
o zašlém sladkém jara blahu,
jež k blankytnému nebes prahu
na zlatých křídlech létlo za tebou.
A temné tuchy zákmit v šerou dál
ten velký mžik mně náhle v duši svál –
v ní mladé sny teď počaly se snout...
A divá bolest hruď mi stáhla,
svým mrazným prstem k srdci sáhla,
že chtělo žalem se mi rozpuknout.
Já tušil, že kdes drahá duše svadla,
a slza, již jsem za ní hořce vyronil,
ta kapkou krve v tuto píseň padla.
22
II.
Světice má, s hvězdných výšin
Světice má, s hvězdných výšin
vyšli vstříc mně těchy svit;
hleď, já se tu v světě soužím,
a ty máš již dávno klid.
Ó, jak hrozně s naším srdcem
ošemetný osud hrál:
nejen věčná tma nás dělí,
ale také šerá dál...
Za ty hory k tvému rovu
pne se často náruč má:
čelo hoří, ret se chvěje,
hruď se dme a srdce hrá...
Ale marna všecka touha,
ty neslyšíš nikdy víc –
jen ten vánek od hor chladí
útrpně mou žhavou líc.
Ty již nikdy, nikdy nezvíš,
jak jsem bídný, jak jsem klat,
že mi nelze ni, kdy chtěl bych,
na tvém hrobě zaplakat...
23
III.
Mně na mysli teď často vroucně tanou
Mně na mysli teď často vroucně tanou
vše drahá tvoje slova, rady, proseb vzdech,
a zlatých snů mých pestrobarvých na křídlech
tu v tiché noci hvězdou s nebe kanou,
tu hledí na mne tváří uplakanou,
neb růží cudně rdí se dívčích na ňadrech.
Hle, vtělily se v líc mně děcka sladkou
a v blankytný ten jeho dumně snivý hled,
tvá z něhož obráží se jemná duše zpět – –
Však vráskou vryla se mi ve tvář hladkou
a do vlasů mi padla jinovatkou
ta slova příkrá, jež mi řekla’s naposled....
Již odčiněna dávno hrobu tísní,
jenž chladně na věky se zavřel za tebou,
a sníh, jenž napadl z nich na skráň moji mdlou,
teď taje slunným jarem zlatých písní,
jež vůní, rosou tvojí duše vysní
mně zhaslé mladé štěstí z hrobu v náruč mou.
24
IV.
ZELENEC.
Co tě hněte,
modrý květe?
Teskním, že se na vždy přestal
dobrý anděl z očí skvít,
jejichž měkký modrý pohled
zůstal v kalichu mém tkvít.
Co tě hněte,
modrý květe?
Smutek mám, že bílou ručku
v dlaň svou ujal smrti chlad,
jejíž vroucnost znítila mne
pod sněhem se zelenat.
Co tě hněte,
modrý květe?
Líto mi, že srdce něžné
ve poupěti skryla zem;
cítím, jak se ještě chvěje
mladé jaro lásky v něm.
25
Co tě hněte,
modrý květe?
Soužím se, že duše sirá
v temnou němou hrobu sluj
žhavou rosu touhy pláče
v tichý modrý kalich můj.
Myšlénkou se tesknou hnětu,
lítostivý smutek mám,
mrtvé že jen lásce květu
a se věčně zelenám!
26
V.
Mé srdce opojeno podřimuje
Mé srdce opojeno podřimuje
v kés hudbě kouzelné, jež k němu vlá:
Je hvězdno, měsíc nad hřbitovem pluje,
a závoj snů a upomínek tká
v mou duši jemná bílá ručka tvá.
Již dávno, ledově co odpočívá – –
Však moji hruď, již bouře žití rve,
to její teplo dosud vroucně zhřívá,
a srdce pružinou svých tepů zve
krev vřelou jemné bílé ručky tvé.
Zda mohu zapomnít, když smutek lstivě
v mé čelo vráskou svěsil křídla svá,
jak hladila ho s čela lichotivě
a muškou smíšku, ježto duhou plá,
jak jala ho ta bílá ručka tvá!
Kdy zabloudil můj osud v srázné scestí
a bledla jeho hvězda zářivá,
tys tkala k ní mně zlatou cestu štěstí,
však v černý rubáš tvůj, ó sudbo zlá,
je spředla jemná bílá ručka tvá.
27
Teď ještě jenom někdy vábně ve snu
tvé sladké oči v náruč tvou mne zvou..
Já v tichém pláči k nohoum vždy ti klesnu,
a v teskné hře ztracených srdcí dvou
zulíbám jemnou bílou ručku tvou.
Tu po letech jsem nad tvým hrobem stanul,
kříž němý v trávu tiskna rukou mdlou –
Tvůj vonný drahý dech z ní vstříc mi vanul,
a v květech, kolébaných větru hrou,
jsem v pozdrav cítil bílou ručku tvou.
28
VI.
Tys modrou snivou mluvou očí svých
Tys modrou snivou mluvou očí svých
mne na vždy s klidné dráhy svedla,
a plavých vlasů zlatým vrkočem
mně mysl, srdce obepředla.
A umřelas. Mně zbylo děcko jen
ve chudou zabaleno plínku;
já vinu k ňadrům je: tu bolestnou
a tichou na tě upomínku.
A vidím, z modrých květů na hrobě
jak vstává zrak tvůj, vstříc mně svítí,
a cítím plavý vlas tvůj kol mne vlát
a opřádat mne vonnou sítí.
Kol šíje měkká bílá náruč tvá
se klade mi ve chvějném stonu –
já zmírám v modrém moři očí tvých
a v záplavě tvých vlasů tonu...
Tys modrou snivou mluvou očí svých
mne na vždy s klidné dráhy svedla,
a plavých vlasů zlatým vrkočem
mně mysl, srdce obepředla.
29
VII.
VZPOMÍNKY.
Mně kukačkou a echem znívá v srdci chvíle,
kdy s poupat retů tvých se chvělo: já jsem tvou –
den jizbou v šero has a já tě v náruč schvátil
tak jemnou jako laň, mně tiše oddanou.
Pak sny a štěstím šli jsme jako s jitrem rosa,
a smrákal-li se život někdy bouří zlou:
já k vzdorným ňadrům svým tě, kvítek plachý, stulil
tak jemnou jako laň, mně tiše oddanou.
Již rostla myrta naše; svěží zeleň její
tu vdechla do ní blahá naděj srdcí dvou –
ta tichá myrta ví, že kvetla jsi mně v družku
tak jemnou jako laň, mně tiše oddanou.
Tu kynul čas a navždy dělil naše cesty –
ty hynouc, že jdu za bloudivou hvězdou svou,
jsi vdechla zpomínkou mně ve hruď svoji duši
tak jemnou jako laň, mně tiše oddanou.
A v ráz pak smrti peruť když ti zastínila
zdroj modrých sladkých očí bezehvězdnou tmou,
tys k bohu jen, pak na mne upřela svou mysl,
tak jemnou jako laň, mně tiše oddanou.
30
VIII.
RŮŽOVÁ POUPATA.
Vždy říkalas: „Vše touhy srdce nejčistší
a lásky vroucnost, něhu, slast i muka
v růžové snící poupě vonně uzamkla
kdes v hvězdách dlící čarodějná ruka.
A bloudí-li čí srdce světem samotno
a poupěti vstříc steskem pozaťuká:
v hruď lidskou z něho druhé srdce ulétne –
a lidé dí, že poupě – v růži puká.“
Kdys zabrán o tom v sladké sny jsem spatřil keř,
kdy ústa tvá již dávno oněměla;
byl poupat pln, tak něžně snivých, jakby se
z nich v každém rosou tvoje duše chvěla.
A já ji, poupě, hledal mezi poupaty
a žhavou slzou skápla k nim má tíseň:
hle v ráz se rozvil celý keř a pad mi v hruď
i s jarem naší lásky jako píseň.
31
IX.
PRVNÍ SNÍH.
To jasným bylo před podzimem krátce –
tlum tažných ptáků modrem k jihu tíh,
a tobě ještě zkvetlo na zahrádce
několik růží; nejkrásnější z nich
nám zkvetla v srdci – bílá jako sníh.
Kdy v duši zář, kdo na zimu by hádal?
My žili v štěstí, snech a polibcích,
jichž vonný pel nám srdce obepřádal,
až všecka vroucnost, něha, kouzlo v nich
se sneslo k zemi kol – jak první sníh.
My přitulili se jen k sobě blíže,
a teplo našich ňader, blaha smích,
ty dechly vonně v lesy, luh a chýže –
a před okénky na všech jabloních
květ bílý chvěl se – jara první sníh.
32
Jak drahé srdci mému jsou ty chvíle:
zpit vůní k zlaté hodince den tich,
a v klíně tvém pod prsty ručky bílé,
v něž anděl v tobě všecku vroucnost dých –
tál na mé hlavě – žití první sníh.
Ach, bouří zavát lístek mého blaha:
tluk sladký tvého srdce na vždy ztich.
Tam na horách spí tvoje hlava drahá,
a duši mou, prv jara samý smích,
teď závějemi kryje – věčný sníh.
33
X.
MYRTA.
Myrto, Její duše sny své vonné,
zlaté touhy své ti v lístky vpletla,
a když je i s lístky sever rozvál,
ona s tebou svorně odekvetla.
Po dlouhých teď létech znova zkvétáš,
a mé srdce bolnou touhou vzdychá:
pučí z tebe drahým bílým kvítkem
také Její duše, myrto tichá?!
34
XI.
NOCTURNO.
Stín večera. V dál k horám plynou obláčky – –
Já cítím upomínek teskné vlání
z těch dávno mrtvých pomněnkových očí tvých –
a k zemi kol se modrý soumrak sklání...
Kdes v úkrytu opojnou vůní sálá květ
a v blankyt plynou hvězdy, zlatí snové –
a je mi, jakby z nich se odmýkaly vstříc
mně dávno mrtvé oči pomněnkové.
Hle, vzešel měsíc! – Šeří němým nad hřbitovem,
kde přes zeď bílou řada truchlen kývá;
tam z koutů těch se na mne zašlá minulosť
tvým mrtvým pomněnkovým okem dívá.
A v dáli zavolalo cos jak dětství hlas:
věk mladý vstal a hlavou se mi točí,
v báj kouzel spřádá mne a splývá v modrý sen –
v tvé dávno mrtvé pomněnkové oči.
35
JARNÍ MOTIVY.
[37]
I.
Jara se zachvěla étherem zvěst –
Jara se zachvěla étherem zvěst –
na křídla vlažnounká vzal ji dech vánku,
laškoval, líbal a lichotil se,
až zbudil pomněnku z modrého spánku.
Procitla na břehu u lesních vod –
kalíšek duhových vzpomínek plný
duší svou, utkanou z májových snů,
vnořil se v lákavou hlubinu vlny.
Vlny ty nejsladší pohádky své
o noci měsíčné, o vílách pěly,
touhou až vzpomínky z kalíšku ven
na modrých křidélkách do vln se chvěly.
Vylétly v étheru křišťálnou výš,
modravou stkaly tam oblohu snivou,
vkouzlily do lučin měňavý květ,
rosu v něj vsypaly duhozářivou.
39
Vůní se rozprchly po stráních kol,
z hrdélka ptáčat všech jásaly v plesu,
včelkou a motýlem zamihly se,
bájily tajemným šumotem lesů.
Rozpjaly modrou se náručí hor,
v průzračnou dáli svou srdce jež láká,
zableskly úsměvem z dívčiných řas,
za nimiž do světa dní se a smráká.
Volaly kouzelným ozvukem skal,
znějícím ze vzdáli touživým steskem,
posely měkkounký blankytu klín
za vlažné noci hvězd nádherným leskem.
Napadly lásky snem v člověčí hruď,
plničkým nejsladší, blahostné tísně,
vzpučely v srdci mém, aniž vím jak,
prostinkým kvítečkem májové písně.
40
II.
Otevřelo jaro oči fialkové – –
Otevřelo jaro oči fialkové – –
Vzduchem plyne zlato, srdcem táhnou snové...
Vůní zasypaná v stinné stromů taji
srdéčka dvě v poupě lásky rozkvétají.
Poupě snivé puká, celý svět se úží
v omamnou a velkou žhavou blaha růži...
A ta srdce věří v jara věčný svátek,
v štěstí, které pučí stále do poupátek – –
Sen to zašlý... vzpomínky dvě jsou to smavé –
jedna z nich má modrý zrak a vlasy plavé.
Druhá světem bloudí zmučená a bledá
a motýlem černým družce na hrob sedá.
Na hrob tichý v horách – v stinné stromů taji
kde se v jednom srdci dvě v prach rozpadají...
41
III.
Já v zimě teskné báje před:
Já v zimě teskné báje před:
co srdce snilo, vzpomínalo,
noc byla hluchá, mha a led...
Tu zavál s modra vlahý dech,
a skřivan v zlatém vzduchu volá:
„Hle, jaro zde, ty smutku nech!“
A „jaroJaro zde!“ zní v hory, v les,
a již to prší pestrým květem
a víří v rozkoš, zpěv a ples!
V mém srdci vstala zašlá zvěst –
a každý kout v něm náhle zvučí,
že dosud plný jara jest.
Jsem v pohádce; v ráz žal a stesk
mi v ňadrech tají v rosu, květy
a v zlato slunných arabesk.
42
I kráčím zmámen v zeleň, jas –
zvšad vidím smát se modré oči
a vláti vstříc mně plavý vlas...
To mladý můj mně vzpučel věk:
hle, na mé první štěstí lásky
co zkvetlo v písni pomněnek!
43
IV.
Sklopilo slunce oči svoje,
Sklopilo slunce oči svoje,
tvář zastřelo jak do závoje
a zdumalo se v polosnění – –
Zatíhlo lesem šumné chvění,
svit na západě bledl zlatý
a s nebe dolů v hnědém stínu
v dol vonný klesl soumrak svatý...
Byl jarní večer; v jeho klínu
pozdřiml svět, jen láska bděla:
jí na trnu se růže chvěla
a měkká píseň ze jasmínu;
jí v šeré nadpozemské dáli
se věčné hvězdy rozeplály,
jí v srdce zaváté se klade
sen o poupátku – jaro mladé...
44
V.
Ach, utonout bych přál si v lesku jara
Ach, utonout bych přál si v lesku jara
a v snech a písních, jimiž srdce hárá.
Hle, teplý úsměv zčeřil blankyt svěží –
a v zlaté záři celá země leží.
Vzduch voní – každá haluz květem vzňata
a celý svět číš zpěvu vrchovatá.
Šum, bzukot, hvizd a tisíc zvuků lesalesa,
vše splývá v chorál a hřmí na nebesa.
Stráň mladne – listí sladké báje šepce
a šťastní snové klíčí v staré lebce.
Ba, rozmarina v drobný kvítek smavý
hle, porozkvítá i kol – mrtvé hlavy...
Ach, utonout bych přál si v lesku jara
a v snech a písních, jimiž srdce hárá.
45
VI.
CHORÁL.
Popatř, matko, plná žele,
rodičko ty spasitele,
okem zářným na svůj lid;
umučením tvého syna
smazána buď hříchu vina,
v srdce jarní vítej klid.
Královno nebeských kůrů,
hvězdným pláštěm zahal chmůru,
aby v míru usnul květ;
vdechni lásku v srdce mladé,
ať ti čistou oběť klade
na oltář tvůj šťastný svět.
A když v smrti oko hasne,
dej, by v jara záři jasné
života květ opadal;
by ho tichý, vlažný vánek
vnesl vzhůru na červánek –
a pak rosou vyplakal.
46
EMINCE V NEBI.
[47]
I.
Tak smutně hléd k nám v loučení
Tak smutně hléd k nám v loučení
tvých zraků perleťový lesk!
Tys hasla jako výčitka,
jak tichý žaluplný stesk.
Jak výčitka, že zbůhdarma
kdys mocný hlas: „pojďPojď v životživot,“ děl –
jak stesk, že drobný zjev tvůj svad,
než v plnou růži rozpučel.
Tu smutnou tvoji rozchodnou
teď ze všech koutů slyším znít,
ba jako stesk a výčitka
se zdá i malý rov tvůj čnít.
49
II.
Ta muka naše zná jen bůh
Ta muka naše zná jen bůh
v těch temných trapných chvílích,
když lákala tě víla zlá
v noc do svých loktů bílých.
My nechtěli ni uvěřit,
že mohla by být vzata
nám náhle tak a na věky
ta hlavinka tvá zlatá.
My doufali a věřili
až v nejslednější chvíli,
že zacloní tě křídlem svým
tvůj krásný anděl bílý...
V tom – jakby šumot perutí? –
z nás každý mrazně vážný:
to v pláči od tvé kolébky
v dál mizel anděl strážný...
50
III.
Rve pozdní jeseň zbylé léta zdoby:
Rve pozdní jeseň zbylé léta zdoby:
list, zbledlý květ i oblak zlacený,
a vše i s citem vznětlým metá v hroby.
A skuhrá kolem oken sup jak lačný –
já v kořisť hodil jí vše mladé sny
a vzpomínky, jež světly jsou i mračny.
Přec v teplou jizbu vnikla mně a v doupě
své mhavé odvála z ní bílý květ,
na trnitém kři žití – zbylé poupě.
51
IV.
Kdys duši byl bych snad vyplakal,
Kdys duši byl bych snad vyplakal,
ach, divnými tužbami jatou – –
Snad zkvetly mně slzy v kolébce
v tvou rozmilou hlavinku zlatou.
Pak slzy, jež smíškem vytryskly
v tvé dětinné nápady hravé,
snad skryly se milým šotečkem
v tvých tvářiček důlečky smavé.
Teď odešlas kamsi za moře
a slzy, jež vytryskly v hoři,
snad zaplanou rudým korálem
tam v dalekém hlubokém moři.
52
V.
Tvůj modrý hled! – Co tajil vše, kdo poví? –
Tvůj modrý hled! – Co tajil vše, kdo poví? –
V něm seraf snesl hvězdnatými křídly
sen jarní noci v záhon fialkový...
Teď zamčen je – a věčná tma v něm sídlí. –
Jak stůňu po něm! – kéžKéž ten vonný teplý hled
mi svitne jednou ještě – naposled!
Ó jistě kdysi – srdce mi to praví –
až líc má bledá, touhou uplakána
se vnoří v modrý kvítek usedavý,
jenž na růvku tvém útrpně zkvet z rána:
mně náhle svitne z kvítku vstříc tvůj, dítě, hled –
o kdysi jistě, vím to – naposled...
53
VI.
Květ smrti bledý v líčkulíčku,
Květ smrti bledý v líčkulíčku,
spi, sladký andělíčku,
je nad hvězdami klid – –
O lásce naší vřelé,
jak v náruč svou ti stele,
se bude ti tam snít.
Máš bílý šeřík k hlavě.
V něm šumí kolébavě
v máj zkvetlý vánku svist.
Jak plná haluz hne se,
květ, vůni, zář ti střese
a sladký drozda hvizd.
A mládí, nad tvou hlavou
jež zašlo, lící smavou
v tvůj sen se skloní níž;
však neznáš, jak je sladce
snít mládí v loktech matce,
kol drahou rodnou chýž – –
54
VII.
Žlutým listem zadumčivá
Žlutým listem zadumčivá
jeseň již se k sklonu chýlí;
brzo nad tvým růvkem zvedne
ze sněhu se domek bílý.
Nad ním jasné mrazné noci
dálnou třpytnou výši zklenou,
štědrý večer tiše vkročí
v tvoji jizbu zasněženou.
Vejde jako smilování,
odstoupí však v koutek plaše:
pod sněhem mu vstříc se ozvou
žhoucím tlukem srdce naše.
Vánoční strom upomínek
třpytné větve vstříc mu schýlí –
láska, jaké v světě není,
ozáří tvůj domek bílý...
55
V CHMURNÝCH OKAMŽICÍCH.
[57]
MŮJ ŽIVOT.
Jabloni, plna květů bílých
a zpěvu tvoje ratolest –
já chud pod tebou, moje srdce
to nemocno a smutno jest.
Mně též kdys mladé jaro přálo
a já byl blažen tvojí hrou:
dul vánek v list a ty jsi třásla
ty bílé květy v kadeř mou...
Pryč jaro mé, tys sestarala,
ač v koruně zní píseň dál;
však květ tvůj nepřines mi štěstí –
je vichr s listem odevál...
Můj život teď?... na hrobě dívka
oděna v řásný smutku šat –
jí nad hlavou červánky bledé
pozvolna plují na západ...
59
KOSTELÍK.
Ty kostelíčku v stráni! – dítě jsa
v tvých bílých zdech jsem přijal křest;
teď na zmlklé tvé stříšce roste mech
a vížka nachýlena jest.
Ach, výši v oblačné, kde trůní bůh,
čas vichřicovou peruť zved,
svět zjinačil a v čelo zbrázděné
nám zmaru krupobití vmet.
Však byla doba kdys – ó věčný žel!
již kmitá vzpomínky jen mhou:
já mladou hlavu zvedal k orlím snům,
ty k hvězdám vznášels kupli svou.
A já tě miloval! – kK tvé stulen zdi
jsem slouchával, jak sosen stesk
ti bájil do oken, v nichž duhou hrál
si mihot slunných arabesk.
60
Já s tebou bděl, když měsíc nad lesy
rozetkal stříbrný svůj sen;
tys lesk se v něm jak z cizích světů báj –
a já byl do ní zapředen.
V tvou svatou taj můj s lunou zbloudil duch
a zapad zbožné touhy pln
do vonných řásní šatů světic tvých,
v jich snivý zrak, jenž čarupln.
Ó kolikrát jsem v sladkém trnutí
před zrakem tím své ruce spjal! –
Já nevím proč, on snivou hloubí svou
můj celý život obetkal.
Co krásných vzpomínek! – Však jedna zvlášť
zve srdce na tvůj svatý práh – –
Kdys západ plál – a v dáli zvedala
se blýskavice na horách.
A táhla blíž. Has západ krvavý,
prach zvedl se a stměl se luh,
a dusný vzduch byl těžké tuchy pln,
že rozhněván se blíží bůh.
Již kolem nás zem s nebem splynuly – –
Les temně hučel, vichr řval,
a v mraků černavě hrom burácel
a blesk své žhavé šlehy psal.
61
Já s bouří v jedno srost; vše záchvěvy
mé duše, vroucí v juné lbi,
vyšlehly z vazeb hrudi do mračen
a blýskly, hřměly na nebi.
Což tonul v slasti ohnivé můj duch,
což bleskům vstříc se lesk tvůj kříž! –
Ach, tehdy v hromném bouře rozruchu
my oba byli nebe blíž.
Ať osud pak vzpjal duhu nade mnou,
neb vichřicí kol skrání vřel:
mně ve všech velkých změnách života
ten mocný akkord duší hřměl.
Své srdce v nedosněných vzpomínkách
a v jasu budoucna svůj zrak
já nikdy neklesal, a jak tvůj kříž
jsem strměl k hvězdám, do oblak.
Teď veta po všem; věž tvá chylí se
a pod mechem tvá stříška tlí,
a mně již zbývá na tvém hřbitůvku
jen místo pro rov zapadlý.
Snad nad námi již vlaje křídlem čas,
kdy schýlíme se svorně v pád – –
Ach, škoda tě, ty kostelíčku můj,
a těch mých snů žel nastokrát!
62
STESK BEZNADĚJE.
Já vidím tolik hvězd se lesknout,
však clonou ducha nelze k nim;
mně zbývá jen si pozastesknout,
že za živa již prachnivím.
Kam s vonným jarem zlatých písní,
jež teplem prohřály mou hruď?
Mne děsná tucha smrti tísní
a volá k jarujaru: „sS bohem buď!“
Dřív než bych v sladké tvorčí tuše
rozdechl, písně, v růže vás:
vymizí na vždy zář z mé duše
a severu vás spálí mráz.
Ó jak je vás, vy písně, škoda,
že vypučet vám nelze v květ!
Mně srdce div to nerozbodá,
že tak mi zatměl se ten svět.
63
Čím zavinil jsem ránu tuto:
kde jiní pějí, já bych ztich?!
Proč trestá osud mne tak kruto
za lásku mou – můj celý hřích?!
Teď, kde bych teprv sílu cítil
rozepjat křídla v smělý let,
je ducha blesk, jenž pozasvítil,
snad na vždy v hrůzu noci klet.
A všecky vášně, snahy, touhy,
vše, hrudí mou co vře a hrá,
upadne v spánek temný – dlouhý
a zetlí v prach tak jako já.
Jen jiskérkou zde touto jednou
můj zaplál duch snad naposled
jak hvězdy, dřív než na vždy zblednou
a v bezedný se sřítí svět.
Nuž, tedy s bohem, zlaté písně,
já v bolu přec vám život dal:
hle, aspoň žel váš jsem a tísně
v ten rudý květ zde vyzpíval.
64