IX. PRVNÍ SNÍH.

Josef Kuchař

IX.
PRVNÍ SNÍH.

To jasným bylo před podzimem krátce – tlum tažných ptáků modrem k jihu tíh, a tobě ještě zkvetlo na zahrádce několik růží; nejkrásnější z nich nám zkvetla v srdci – bílá jako sníh. Kdy v duši zář, kdo na zimu by hádal? My žili v štěstí, snech a polibcích, jichž vonný pel nám srdce obepřádal, až všecka vroucnost, něha, kouzlo v nich se sneslo k zemi kol – jak první sníh. My přitulili se jen k sobě blíže, a teplo našich ňader, blaha smích, ty dechly vonně v lesy, luh a chýže – a před okénky na všech jabloních květ bílý chvěl se – jara první sníh. 32 Jak drahé srdci mému jsou ty chvíle: zpit vůní k zlaté hodince den tich, a v klíně tvém pod prsty ručky bílé, v něž anděl v tobě všecku vroucnost dých – tál na mé hlavě – žití první sníh. Ach, bouří zavát lístek mého blaha: tluk sladký tvého srdce na vždy ztich. Tam na horách spí tvoje hlava drahá, a duši mou, prv jara samý smích, teď závějemi kryje – věčný sníh. 33