STESK BEZNADĚJE.

Josef Kuchař

STESK BEZNADĚJE.
Já vidím tolik hvězd se lesknout, však clonou ducha nelze k nim; mně zbývá jen si pozastesknout, že za živa již prachnivím. Kam s vonným jarem zlatých písní, jež teplem prohřály mou hruď? Mne děsná tucha smrti tísní a volá k jarujaru:sS bohem buď!“ Dřív než bych v sladké tvorčí tuše rozdechl, písně, v růže vás: vymizí na vždy zář z mé duše a severu vás spálí mráz. Ó jak je vás, vy písně, škoda, že vypučet vám nelze v květ! Mně srdce div to nerozbodá, že tak mi zatměl se ten svět. 63 Čím zavinil jsem ránu tuto: kde jiní pějí, já bych ztich?! Proč trestá osud mne tak kruto za lásku mou – můj celý hřích?! Teď, kde bych teprv sílu cítil rozepjat křídla v smělý let, je ducha blesk, jenž pozasvítil, snad na vždy v hrůzu noci klet. A všecky vášně, snahy, touhy, vše, hrudí mou co vře a hrá, upadne v spánek temný – dlouhý a zetlí v prach tak jako já. Jen jiskérkou zde touto jednou můj zaplál duch snad naposled jak hvězdy, dřív než na vždy zblednou a v bezedný se sřítí svět. Nuž, tedy s bohem, zlaté písně, já v bolu přec vám život dal: hle, aspoň žel váš jsem a tísně v ten rudý květ zde vyzpíval. 64