STESK BEZNADĚJE.
Já vidím tolik hvězd se lesknout,
však clonou ducha nelze k nim;
mně zbývá jen si pozastesknout,
že za živa již prachnivím.
Kam s vonným jarem zlatých písní,
jež teplem prohřály mou hruď?
Mne děsná tucha smrti tísní
a volá k jarujaru: „sS bohem buď!“
Dřív než bych v sladké tvorčí tuše
rozdechl, písně, v růže vás:
vymizí na vždy zář z mé duše
a severu vás spálí mráz.
Ó jak je vás, vy písně, škoda,
že vypučet vám nelze v květ!
Mně srdce div to nerozbodá,
že tak mi zatměl se ten svět.
63
Čím zavinil jsem ránu tuto:
kde jiní pějí, já bych ztich?!
Proč trestá osud mne tak kruto
za lásku mou – můj celý hřích?!
Teď, kde bych teprv sílu cítil
rozepjat křídla v smělý let,
je ducha blesk, jenž pozasvítil,
snad na vždy v hrůzu noci klet.
A všecky vášně, snahy, touhy,
vše, hrudí mou co vře a hrá,
upadne v spánek temný – dlouhý
a zetlí v prach tak jako já.
Jen jiskérkou zde touto jednou
můj zaplál duch snad naposled
jak hvězdy, dřív než na vždy zblednou
a v bezedný se sřítí svět.
Nuž, tedy s bohem, zlaté písně,
já v bolu přec vám život dal:
hle, aspoň žel váš jsem a tísně
v ten rudý květ zde vyzpíval.
64