KLEKÁNÍ.

KLEKÁNÍ.
To nebe zachmuřeno dnes v tu podvečerní dobu, jak němé víko na rakvi, kdy klesá v lůno hrobu. Modlení mnichů – lesa šum, a hvězdy bledou září zahoří mraků závojem, jak svíčky na oltáři. Zaznělo slavně klekání tajemnou – dumnou hranou, v těch zvucích z dávných – dávných dob hle, sny a stíny vanou... Tam růže puká z poupěte, s ní v juna chlapec roste, hoch šťasten v mladé růži své a v hochu kvítko prosté. 9 Však štěstí mha – – ta rozplyne, než duše tvá se nadá: mráz zničil poupě v rozpuku, červ žalu ňádra mladá. Bol okem smutným žaloval hoch matce s bílým vlasem – „Pojď v náruč mou a vyplač se, však zapomeneš časem.“ A v požehnání kostnatou mu na skráň klade ruku: „Však bůh potěší, dítě mé, a zmírní tvoji muku. Zde modlitby a slzy vem a putuj v kraje cizí, a než se vrátíš k matce zas, pal bolesti tvé zmizí.“ A hoch se vine z náruči, v modravou dáli spěchá a doma matku šedivou a klid své duše nechá. A mizí kraj – a hochu s ním i líc a duše vadne; můj bože, toho sirotu znát nechce srdce žádné. 10 Svět zlý a soustrast přetvářkou na odiv stavět umí, však lásce srdce zavírá a bolu nerozumí. A přišlo jaro samý květ a samá zář a vůně, však hoch je bled a tesklivý a duše na smrt stůně. A růži léta poslední kdy větry v spánek stlaly, uvadl hoch též na věky jak kvítek opadalý. Na širém poli u lesa k obrazu matky boží uložil hlavu umdlenou v keř trnový a hloží. Umíral sám – a kolkolem již v šeru všecko spalo, jen slavík ten se rozplakal, až srdce usedalo. Probudil zvon se ohlasem, a v šerý les a stráně jak umrlému hrobní zpěv zní dumné: „ Anděl páně!“ 11 A zvuk se krajem rozletěl v dál do rodné až chýše. – – Tam za syna se růženec máť stará modlí tiše. Ta matka s chýškou šediví a staré ruce spíná, to srdce myslí na syna a oko uhasíná... „Bůh sám tě potěš, hochu můj,“ ret na smrt bledý šepce, „mně tmí se nějak ve zraku a v staré šedé lebce. Bůh sám ví, kudy noha tvá si cestu světem klestí, a já tu hynu bez tebe – kéž je to pro tvé štěstí!“... A klesá ruka s růžencem a hlava v klín se sklání. – Tam venku šerem zbožně dál zní zvonek na klekání. Nahlédl měsíc v okénko a bled se mrakem halí, a za ním jako vzpomínky vše hvězdy zapadaly... 12 To nebe zachmuřeno dnes v tu podvečerní dobu, jak němé víko na rakvi, kdy klesá v lůno hrobu. 13