To nebe zachmuřeno dnes
v tu podvečerní dobu,
jak němé víko na rakvi,
kdy klesá v lůno hrobu.
Modlení mnichů – lesa šum,
a hvězdy bledou září
zahoří mraků závojem,
jak svíčky na oltáři.
Zaznělo slavně klekání
tajemnou – dumnou hranou,
v těch zvucích z dávných – dávných dob
hle, sny a stíny vanou...
Tam růže puká z poupěte,
s ní v juna chlapec roste,
hoch šťasten v mladé růži své
a v hochu kvítko prosté.
Však štěstí mha – – ta rozplyne,
než duše tvá se nadá:
mráz zničil poupě v rozpuku,
červ žalu ňádra mladá.
Bol okem smutným žaloval
hoch matce s bílým vlasem –
„Pojď v náruč mou a vyplač se,
však zapomeneš časem.“
A v požehnání kostnatou
mu na skráň klade ruku:
„Však bůh potěší, dítě mé,
a zmírní tvoji muku.
Zde modlitby a slzy vem
a putuj v kraje cizí,
a než se vrátíš k matce zas,
pal bolesti tvé zmizí.“
A hoch se vine z náruči,
v modravou dáli spěchá
a doma matku šedivou
a klid své duše nechá.
A mizí kraj – a hochu s ním
i líc a duše vadne;
můj bože, toho sirotu
znát nechce srdce žádné.
Svět zlý a soustrast přetvářkou
na odiv stavět umí,
však lásce srdce zavírá
a bolu nerozumí.
A přišlo jaro samý květ
a samá zář a vůně,
však hoch je bled a tesklivý
a duše na smrt stůně.
A růži léta poslední
kdy větry v spánek stlaly,
uvadl hoch též na věky
jak kvítek opadalý.
Na širém poli u lesa
k obrazu matky boží
uložil hlavu umdlenou
v keř trnový a hloží.
Umíral sám – a kolkolem
již v šeru všecko spalo,
jen slavík ten se rozplakal,
až srdce usedalo.
Probudil zvon se ohlasem,
a v šerý les a stráně
jak umrlému hrobní zpěv
zní dumné: „ Anděl páně!“
A zvuk se krajem rozletěl
v dál do rodné až chýše. – –
Tam za syna se růženec
máť stará modlí tiše.
Ta matka s chýškou šediví
a staré ruce spíná,
to srdce myslí na syna
a oko uhasíná...
„Bůh sám tě potěš, hochu můj,“
ret na smrt bledý šepce,
„mně tmí se nějak ve zraku
a v staré šedé lebce.
Bůh sám ví, kudy noha tvá
si cestu světem klestí,
a já tu hynu bez tebe –
kéž je to pro tvé štěstí!“...
A klesá ruka s růžencem
a hlava v klín se sklání. –
Tam venku šerem zbožně dál
zní zvonek na klekání.
Nahlédl měsíc v okénko
a bled se mrakem halí,
a za ním jako vzpomínky
vše hvězdy zapadaly...
To nebe zachmuřeno dnes
v tu podvečerní dobu,
jak němé víko na rakvi,
kdy klesá v lůno hrobu.