KOSTELÍK.

Josef Kuchař

KOSTELÍK.
Ty kostelíčku v stráni! – dítě jsa v tvých bílých zdech jsem přijal křest; teď na zmlklé tvé stříšce roste mech a vížka nachýlena jest. Ach, výši v oblačné, kde trůní bůh, čas vichřicovou peruť zved, svět zjinačil a v čelo zbrázděné nám zmaru krupobití vmet. Však byla doba kdys – ó věčný žel! již kmitá vzpomínky jen mhou: já mladou hlavu zvedal k orlím snům, ty k hvězdám vznášels kupli svou. A já tě miloval! – kK tvé stulen zdi jsem slouchával, jak sosen stesk ti bájil do oken, v nichž duhou hrál si mihot slunných arabesk. 60 Já s tebou bděl, když měsíc nad lesy rozetkal stříbrný svůj sen; tys lesk se v něm jak z cizích světů báj – a já byl do ní zapředen. V tvou svatou taj můj s lunou zbloudil duch a zapad zbožné touhy pln do vonných řásní šatů světic tvých, v jich snivý zrak, jenž čarupln. Ó kolikrát jsem v sladkém trnutí před zrakem tím své ruce spjal! – Já nevím proč, on snivou hloubí svou můj celý život obetkal. Co krásných vzpomínek! – Však jedna zvlášť zve srdce na tvůj svatý práh – – Kdys západ plál – a v dáli zvedala se blýskavice na horách. A táhla blíž. Has západ krvavý, prach zvedl se a stměl se luh, a dusný vzduch byl těžké tuchy pln, že rozhněván se blíží bůh. Již kolem nás zem s nebem splynuly – – Les temně hučel, vichr řval, a v mraků černavě hrom burácel a blesk své žhavé šlehy psal. 61 Já s bouří v jedno srost; vše záchvěvy mé duše, vroucí v juné lbi, vyšlehly z vazeb hrudi do mračen a blýskly, hřměly na nebi. Což tonul v slasti ohnivé můj duch, což bleskům vstříc se lesk tvůj kříž! – Ach, tehdy v hromném bouře rozruchu my oba byli nebe blíž. Ať osud pak vzpjal duhu nade mnou, neb vichřicí kol skrání vřel: mně ve všech velkých změnách života ten mocný akkord duší hřměl. Své srdce v nedosněných vzpomínkách a v jasu budoucna svůj zrak já nikdy neklesal, a jak tvůj kříž jsem strměl k hvězdám, do oblak. Teď veta po všem; věž tvá chylí se a pod mechem tvá stříška tlí, a mně již zbývá na tvém hřbitůvku jen místo pro rov zapadlý. Snad nad námi již vlaje křídlem čas, kdy schýlíme se svorně v pád – – Ach, škoda tě, ty kostelíčku můj, a těch mých snů žel nastokrát! 62
Básně v knize Ze zašlých a nových dob:
  1. ZDROJ POESIE.
  2. MRTVÉ MATIČCE.
  3. KLEKÁNÍ.
  4. POUTNÍK.
  5. I. To hvězdou slétl anděl s nebes výše,
  6. II. Světice má, s hvězdných výšin
  7. III. Mně na mysli teď často vroucně tanou
  8. IV. ZELENEC.
  9. V. Mé srdce opojeno podřimuje
  10. VI. Tys modrou snivou mluvou očí svých
  11. VII. VZPOMÍNKY.
  12. VIII. RŮŽOVÁ POUPATA.
  13. IX. PRVNÍ SNÍH.
  14. X. MYRTA.
  15. XI. NOCTURNO.
  16. I. Jara se zachvěla étherem zvěst –
  17. II. Otevřelo jaro oči fialkové – –
  18. III. Já v zimě teskné báje před:
  19. IV. Sklopilo slunce oči svoje,
  20. V. Ach, utonout bych přál si v lesku jara
  21. VI. CHORÁL.
  22. I. Tak smutně hléd k nám v loučení
  23. II. Ta muka naše zná jen bůh
  24. III. Rve pozdní jeseň zbylé léta zdoby:
  25. IV. Kdys duši byl bych snad vyplakal,
  26. V. Tvůj modrý hled! – Co tajil vše, kdo poví? –
  27. VI. Květ smrti bledý v líčku,
  28. VII. Žlutým listem zadumčivá
  29. MŮJ ŽIVOT.
  30. KOSTELÍK.
  31. STESK BEZNADĚJE.
  32. JEHO OSVÍCENOSTI panu JANU HRABĚTI Z HARRACHŮ
  33. KU STŘÍBRNÉ SVATBĚ DO ALBUM.