Ty kostelíčku v stráni! – dítě jsa
v tvých bílých zdech jsem přijal křest;
teď na zmlklé tvé stříšce roste mech
a vížka nachýlena jest.
Ach, výši v oblačné, kde trůní bůh,
čas vichřicovou peruť zved,
svět zjinačil a v čelo zbrázděné
nám zmaru krupobití vmet.
Však byla doba kdys – ó věčný žel!
již kmitá vzpomínky jen mhou:
já mladou hlavu zvedal k orlím snům,
ty k hvězdám vznášels kupli svou.
A já tě miloval! – K tvé stulen zdi
jsem slouchával, jak sosen stesk
ti bájil do oken, v nichž duhou hrál
si mihot slunných arabesk.
Já s tebou bděl, když měsíc nad lesy
rozetkal stříbrný svůj sen;
tys lesk se v něm jak z cizích světů báj –
a já byl do ní zapředen.
V tvou svatou taj můj s lunou zbloudil duch
a zapad zbožné touhy pln
do vonných řásní šatů světic tvých,
v jich snivý zrak, jenž čarupln.
Ó kolikrát jsem v sladkém trnutí
před zrakem tím své ruce spjal! –
Já nevím proč, on snivou hloubí svou
můj celý život obetkal.
Co krásných vzpomínek! – Však jedna zvlášť
zve srdce na tvůj svatý práh – –
Kdys západ plál – a v dáli zvedala
se blýskavice na horách.
A táhla blíž. Has západ krvavý,
prach zvedl se a stměl se luh,
a dusný vzduch byl těžké tuchy pln,
že rozhněván se blíží bůh.
Již kolem nás zem s nebem splynuly – –
Les temně hučel, vichr řval,
a v mraků černavě hrom burácel
a blesk své žhavé šlehy psal.
Já s bouří v jedno srost; vše záchvěvy
mé duše, vroucí v juné lbi,
vyšlehly z vazeb hrudi do mračen
a blýskly, hřměly na nebi.
Což tonul v slasti ohnivé můj duch,
což bleskům vstříc se lesk tvůj kříž! –
Ach, tehdy v hromném bouře rozruchu
my oba byli nebe blíž.
Ať osud pak vzpjal duhu nade mnou,
neb vichřicí kol skrání vřel:
mně ve všech velkých změnách života
ten mocný akkord duší hřměl.
Své srdce v nedosněných vzpomínkách
a v jasu budoucna svůj zrak
já nikdy neklesal, a jak tvůj kříž
jsem strměl k hvězdám, do oblak.
Teď veta po všem; věž tvá chylí se
a pod mechem tvá stříška tlí,
a mně již zbývá na tvém hřbitůvku
jen místo pro rov zapadlý.
Snad nad námi již vlaje křídlem čas,
kdy schýlíme se svorně v pád – –
Ach, škoda tě, ty kostelíčku můj,
a těch mých snů žel nastokrát!