Jen pusťte již své včely
ven z úlu, učiteli,
v ten zlatý boží svět,
vždyť vaše hlava šedá
klid sladký sama hledá,
jak motýl vonný květ.
Hle, paprsk v okna školy
guirlandou květů zpoly
vnik’, ozlatil vám tvář,
a za škamnami dětem
slet se zavátým květem
na velký slabikář...
Po návsi ovčák hude,
klid blaha v tváři rudé,
po boku jeho pes,
on v bělorouném stádu
rychtářskou vede vládu,
by nezbloudilo kdes.
Ach, slyšte jen, jak zvučí
zpěv šalmaje vždy prudčí
a kouzlem pruží plec,
a v duši měkce padá,
jak májový dešť v lada –
Ó pusťte děti přec!
Jen vizte, jak se tlačí,
že okno sotva stačí,
a marným je váš hlas,
jenž za škamny je volá. –
– Ó rozmarům jich zdolá
z nás málokterý as...!
Před školou višně stojí,
jí v koruně se rojí
sta zlatokřídlých včel.
Květ její dýše vůní,
zde mnohdy večer u ní
jste světa zapomněl.
Dnes nad lipovým stolem,
jenž višni vroubí kolem,
již trůní samovar.
Je prostřeno, čas kvapí,
v tu dobu jindy stápí
se ret váš v čaje žár.
Ach, bez něho v svém žití,
vím, nemoh’ by jste býti.
I nemýlím se snad,
že lahodnou tu šťávu
jste seznal z ruských mravů
na cestě v Petrohrad?
Květ, který s višně padá,
se v bílý rámek skládá
kol zákusek, jichž zjev
tak mile oko vábí,
tím nad vším v snětích slabý
konopky zvoní zpěv.
A v koflík čistý, bílý
dvě sněžné ručky pílí
čaj nalít, právěť čas.
Nuž pusťte juž své včely
ven z úlu, učiteli,
však slétnou se vám zas!
A odpočiňte sobě
po namahavé době
a spráhlý svlažte ret,
vždyť v šťávě, již vám slívá
ve koflík dcera snivá,
je svěžest, žár i vzlet...!
Do kraje rychle tak
léto se sneslo,
jak slunný, zlatý pták
na snítku ze oblak
ve šťastné chvíli,
a staré heslo
na rtu zas kleslo
v náruč nám bez všeho ptaní, smí-li...
Jdi, děvče, natrhej
sladkých nám višní,
do číšek víno vlej,
však čílko neskrývej
pod loktuš bílou,
my jsme sic hříšní,
ale ne pyšní,
a jsme tak rádi, žes roztomilou!
Vpleť vonné u věnce
lipové květy,
jež v tvoje okénce
v zářný den července
dýchají vůní;
skloň k retům rety,
pusť nožku v lety,
na které střevíček prostý trůní.
A v líčku nachu vznět
dej ručku hbitě
v houpavý menuet,
však již ho nezná svět;
pohleď mi v líce
a rci, zda smí tě
v milosti sítě
zapříst mé srdce a nepustit více...
Modré oko, rusý vlas, červánkové líčko,
zdali o mně sníš či bdíš, Pavlo holubičko?
Na zálety, hovory vpusť mne do své komory,
v brzku přijdu pro tebe si s rozmarýnkou, fábory...
Zřím, jak by to bylo dnes, kterak tlampač žvavě
s tatíčkem se domlouval tvojí o výbavě,
žhavé oči, dva uhly, jak nakláněl do truhly
a jen říkal: Čas už, kmotře, pentle by Vám potuhly.
Však tatíček v odvetu vážně kýval skrání:
Naše děvče dosud je mládo na vdávání,
laskání, med polibku, povijan i kolíbku,
chcete-li, tož přijďte opět, žeň až složím na sypku.
Ale já jsem vzchopil se, pojma v náruč tebe:
Dejte mi, ó tatíčku, Pavlu, štěstí, nebe,
vaše Pavla, jistá věc, má při sobě laskavec,
nikdo mi to nevymluví, ani farář, vím to přec...
I usmál se tatíček, děl pak, hladě vrásky:
Ach, tedy se vezměte! Ó té vaší lásky!
Na to čelo složil v dlaň, tu skočilas ty jak laň
a polibky zasypala jeho ruku, ret i skráň.
Modré oko, rusý vlas, červánkové líčko,
zdali o mně sníš či bdíš, Pavlo holubičko?
Na zálety, hovory vpusť mne do své komory,
v brzku přijdu pro tebe si s rozmarýnkou, fábory!...
Ten svatební závoj z muselínu tkaný
zobracely ručky tvé již na vše strany.
Den se zvolna stmívá, obzor s mlhou splývá
a tvé oko v dál se zamyšleno dívá.
Zamyšleno zří, jak svatba tvá se chystá...
Přijdeť v brzku ženich, jehož láska čistá
v mysle vroucím vznětu mořem vonných květů
zahrne tvůj ret a k svému stulí retu.
K svému stulí retu v srdce mocném tluku,
šňůrku perlí na šij, kytku vloží v ruku,
čílko slíbá, oči, zpěv mu na rty skočí
a vonničky proutek vetká do vrkočí.
Ó což nyvě potom, sladce, holubičko,
skráň k ramínku svěsíš, bílé sklopíš víčko,
jak v opojné znavě, rozmarně a smavě,
a zástěrky cípek chopíš upýpavě.
Ó což ňádra tvoje bouřlivě se zvlní
tužbami a city, jimiž po kraj plní
svůdná noci paní, hvězdu v tmavé skráni,
pohár snů tvých a jej lehce k rtům tvým sklání.
Ó ty šťastná budeš, moje bílá růže,
šťastnější než děcké srdce tvé chtít může,
vždyť jak v dráze mléčné hvězdy, bohu vděčné,
to tvé štěstí bude bez mezí a věčné!