V. Mé srdce opojeno podřimuje

Josef Kuchař

V.
Mé srdce opojeno podřimuje
Mé srdce opojeno podřimuje
v kés hudbě kouzelné, jež k němu vlá: Je hvězdno, měsíc nad hřbitovem pluje, a závoj snů a upomínek tká v mou duši jemná bílá ručka tvá.
Již dávno, ledově co odpočívá – – Však moji hruď, již bouře žití rve, to její teplo dosud vroucně zhřívá, a srdce pružinou svých tepů zve krev vřelou jemné bílé ručky tvé. Zda mohu zapomnít, když smutek lstivě v mé čelo vráskou svěsil křídla svá, jak hladila ho s čela lichotivě a muškou smíšku, ježto duhou plá, jak jala ho ta bílá ručka tvá! Kdy zabloudil můj osud v srázné scestí a bledla jeho hvězda zářivá, tys tkala k ní mně zlatou cestu štěstí, však v černý rubáš tvůj, ó sudbo zlá, je spředla jemná bílá ručka tvá. 27 Teď ještě jenom někdy vábně ve snu tvé sladké oči v náruč tvou mne zvou.. Já v tichém pláči k nohoum vždy ti klesnu, a v teskné hře ztracených srdcí dvou zulíbám jemnou bílou ručku tvou. Tu po letech jsem nad tvým hrobem stanul, kříž němý v trávu tiskna rukou mdlou – Tvůj vonný drahý dech z ní vstříc mi vanul, a v květech, kolébaných větru hrou, jsem v pozdrav cítil bílou ručku tvou. 28