IV. ZELENEC.

IV.
ZELENEC.
Co tě hněte, modrý květe? Teskním, že se na vždy přestal dobrý anděl z očí skvít, jejichž měkký modrý pohled zůstal v kalichu mém tkvít. Co tě hněte, modrý květe? Smutek mám, že bílou ručku v dlaň svou ujal smrti chlad, jejíž vroucnost znítila mne pod sněhem se zelenat. Co tě hněte, modrý květe? Líto mi, že srdce něžné ve poupěti skryla zem; cítím, jak se ještě chvěje mladé jaro lásky v něm. 25 Co tě hněte, modrý květe? Soužím se, že duše sirá v temnou němou hrobu sluj žhavou rosu touhy pláče v tichý modrý kalich můj. Myšlénkou se tesknou hnětu, lítostivý smutek mám, mrtvé že jen lásce květu a se věčně zelenám! 26