Co ti Frankfurťáci zvedaj' bradu?
Co Bachantů náběh znamená?
„Český rod, na Němcích zpáchav zradu,
z Evropy prý vypuzen být má.“
Tak v německých cajtunkách to znělo
a to všecko pro tu komedii
horem pádem do Frankfurtu spělo.
A hle, hradu svého na prostoru
německá si hledí kultura;
kolem něho plno germanisátorů –
copošosáctví in natura. –
Němo bylo –: tu kultura kyne,
a hned tma systému starého
světlem mladé konštituce zhyne.
Vyjdeť národ český; z očí jemu
láska, nevinnost i poklid plál;
dada čest „piltunku“ německému
přec však rodnou hrdost zachoval.
A lid trne – podivením hoří;
„Milost!“ ze sta evropských úst zní;
„Pomstu!“ řvou ti germanisátoři.
„Poslyš, z čeho Němec tebe viní,“
počne kultura a zmračí tvář,
„pakli myslíš, že ti křivdu činí,
řekni do očí mu, že je lhář!“
A jak valná řeka s jezu hučí
takým vztekem Bachantů všech hlas:
„Odrodilec, zrádce náš jest!“ zvučí.
„Vyhoď ho, Ó mocná Germanie,
proti nám národy popudil,
do Uher, do Polska, Horvacie,
do Vlach oheň národnosti vlil!“
Načež paní: „Marš, s tou hloupou nací,
národ musí zapřít sebe sám,
sic je ztracen pro germanisaci.“
Aj, tu dí Čech: „Dobrá, šest a dvacet,
nebudeš mi jezdit po hřbetě?
Než však řekne Evropa mi: tacet!
a než bloudit počnu po světě,
dovol, bych před tebou jedenkráte
na svém oři projeti se směl,
jehož Čech ctil v době staré, svaté!“
Soudcové dí trpce: „Má se státi;
bychom však se před tou mrchou tvou
v zemích poněmčelých nemuseli báti,
nechť se všem tam uši pozacpou!“
Čech teď po kulturních povolení
osedlal si kůň – svou milou řeč,
jenž zas tloustne dobrém při krmení.
Když tu shledal Čech příhodnou chvíli,
vskočil na kůň jako bohatýr;
„Pá, řekněte, že tu Češi byli!“
a kůň – řeč jej vnesla v dějin vír.
„Ba, tenť skonal, a nevstane více!“
Němci dí; – však hlednouc do světa
spatřili živého jej – v politice.