Příznivcům
katolického písemnictví českého v každém stavu a povolání.
Jak krásna jsi a jak jsi mocna, silna,
ty katolická svatá poesie!
Jak pokorně v nás blahé srdce bije.
když Tebou zní nám pravda neomylná!
Slyš, zástup nebešťanů láskou vzňatý,
k nám s nebe zpívá: „Svatý! Svatý! Svatý!"
Slyš, žalmy kajícníka, pěvce krále
zvuk harfy stříbrostrunné doprovodí;
nám v oku slza kajicná se rodí,
zpěv jeho v Církvi vzbuzuje nás stále;
v nás oživuje víru, naděj, lásku,
nám s čela strastnou zapuzuje vrásku.
Ty Hebronské znáš slavné chvalozpěvy,
Duch Svatý v klidném Zachařově staně
je na rty vložil svaté Matce-Panně.
Kde slavněji se vděčnost k Bohu jeví?
Ty velebný náš poesie vzore,
uč Pána chválit vlažné duše choré!
[III]
Což svatých Otců zpěvy roztomilé,
jež ke cti svatým, na oslavu Boží
nám Církev dala jako vzácné zboží,
nás nechovají ve zbožnosti čilé?
Zdaž nevzněcují denně vroucnost našinaši,
jež v Hodinkách se k nebes trůnu vznáší?
I slavná Lvova pod tiarou hlava
chce v duši klást nám vhodnost poesie,
jež vlídně krotí nepodajné šíje;
On pérem sličným všem nám pokyn dává.
Kdo toužíš býti nábožensky vřelým,
i k poesii přilni srdcem celým.
Kdy ve pšenici bují zhoubný jílek,
kdy odrodilec bludnou ladí lyru,
by národu vzal samospasnou víru,
a jed svůj věrcům trousí do všech žilek:
jen katolický pěvec v jasnu luny
má s harfy trhat naladěné struny?
[IV]