V malé jizbě u stolečku sedím,
v pravo, v levo, kolem sebe hledím;
všude temno, povyhaslý zrak
zírá v hustý závoj, v šedý mrak.
Sladkou slzu a zas bolnou
dávám v obět dobrovolnou
svaté Boží Mateři;
stávají se věci divné,
obraz Matky-Panny živne – –
ubožák, kdo nevěří!
S duchem shaslé oči žasnou,
vidím nebes Paní krásnou,
velebně jde ke mně blíž;
Královna ta v rajské kráse
jako matka usmívá se,
podává mi svatý kříž.
Vidí oči moje vlahé
znamení to spásy blahé,
v duši vzrůstá sladký žas;
ruka má kříž k hrudi vine,
libost svou mi Marja kyne
a jak přišla, vyšla zas.
Opět temno všude kolem,
roznícený sladkým bolem
s křížem klesám v kolena;
pokorně se k zemi shýbám,
posvátný kříž vroucně líbám;
s kříže zář jde plamenná.
Se zápalem pořád větším
líbaje kříž – – dlouho klečím
pokorný já služebník;
za tu milost neskonalou
láskou ještě nedozralou
vroucně šeptám vřelý dík.
Dotkla se mne jemná ruka,
anděl tak mi v duši vnuká:
„Vstaň, a se mnou vol se hnout;
na cestu se vzduchem dáme,
blaze spolu vykonáme
na Golgotu svatou pouť!“
Anděl Páně orlem letí,
přestala se bázní chvěti
ruka v ruce anděla;
a jak blahá a jak mila,
podivná ta chůze byla
radostná a veselá.
Stanem u Jerusaléma;
ten své staré slávy nemá,
a již krokem pěšky jdem;
hruď se plní novým žasem
a já počnu zvučným hlasem
rozmlouvati s andělem:
„Kalvaria to má býti?
Vždyť tu vidím krásné kvítí,
kde dřív tvrdý kámen byl,
šedivá zde druhdy skála
vedle skály smutně stála,
a tu cestu poutník ctil.
Ctili známky Krve Páně
která tekla s Božské skráně,
pokorně se shýbali;
na kameny každou chvílí
kajicníci slzy lili,
každý kámen líbali.“
Průvodce můj, anděl svatý,
pochybnostmi mými jatý,
na chvílečku klidně stál;
na nejasná moje slova
nauka zní pro mne nová,
odpověď mi vážně dal:
„Horlivě napínej pozornost svou:
Kameny krvavé posud zde jsou;
tisíce poutníků za každý rok
slzami svlažují každý svůj krok;
ctívají v modlitbě roznícené
Kristovy šlepěje posvěcené.
Poutníků slzy, jež vycedili,
v pestré to kvítí se proměnily.
Stolisté růže tu oko tvé zří,
že to jich láska je, v nebi se ví;
útěšné violy na obzoru
rostou a voní zde za pokoru;
lilie bělostná pro všechen svět
značí zde andělské čistoty květ.
Záhony milostných konvalinek
vštípil zde nejeden nábožný rek.
Kdokoli Bolestnou Matku zde ctil,
slzičky Marie bohatě sil;
mučenky hlásají hříšníků žal,
pro který Spasitel milost jim dal.
A tak těch květinek každičký druh
znamená poutníků rozdílný kruh,
voný a pestrý všech květin ten háj
chválí a dobře zná nebeský ráj.
Na nebi blaží nás zázračný zjev,
kvítka ta zalévá Kristova krev.
Jediné krůpěje potřebí jen,
blažen by každý byl, na celý den.
O kéž by pěvců všech nadšený sbor
k pravdám těm obracel národa zor!“
Za řeči došli jsme na horu již,
kde se skví přesvatý Ježíšův kříž;
anděl mi ruce dal na ramena,
oba jsme poklekli na kolena.
Cítil jsem, čím nám jest nebeská vlast,
poznal jsem, věčná kde naše je slast.
Dlouho jsem v modlitbu pohroužen byl,
se světci u trůnu blaze jsem žil.
Anděl mne vonnou svou lilijí tknul,
a já se s blahého místečka hnul.
Pohlédnul jsem vzhůru v nebe,
obrátil zrak kolem sebe;
a hle, nové divné zjevy – –
odevšad k nám zněly zpěvy,
ze všech končin vlasti české
zaznívají písně hezké.
Drahá vlasti, nejen kroje,
pestry jsou i písně tvoje.
Bratří pěvci bez obtíže
sestoupli se v stínu kříže;
svatosvatý nástroj spásy
spojenými ctili hlasy.
Anděl všem nám vlídně kynul
a hned hlučný jásot minul;
tajili jsme v sobě dechy,
anděl mluvil slova těchy:
„Buď slaven Kristus, věčný Král,
on zde Vám spásu vyjednal;
buď chválen jediný Bůh náš
a vítán mi buď zástup Váš.
Vám heslem jest, to národ slyš,
jen samospasný Páně kříž;
v tom znamení se vítězí,
blah ten, kdo v bludu nevězí.
Kříž Kristův budiž předmětem
a věrným vůdcem pěvcům všem!
Zlý duch Vás ovšem nemá rád,
on počíná už nyní štvát,
Vy nástrah těch se nebojte,
v šik nezlomný se sestrojte.
V tom boji Pán Vám Mistrem buď,
jen láska ke všem plň Vám hruď.
Bůh posvětiž Vám cit a um
a tak se vraťte k domovům!“
Lilijí dotekl našich se retů,
k nebi se povznášel v zázračném letu.
Všickni my u kříže rádi jsme klekli,
hlasitě slib svůj jsme před Bohem řekli:
,Kriste, rač žehnati horlivou snahu,
ku slávě Boží a národu k blahu!(