II.
PANU VILÉMU BITNAROVI,
žáku vyšší průmyslové školy v Praze.
Má krásná lípo, lípo košatá,
ó jak jsi bujná, jak jsi bohatá!
Máš na větvičkách hezký, žlutý květ
a v každém kvítku sladký vonný med.
Když ranní vánek lipou zahýbá
a teplé slunko rosu vylíbá,
včel zástup mnohý k tobě letí hned
a z květů ssaje pravý český med.
„Jak náhle se tu udál velký div!“
strom celičký je z nenadání živ!– –
I maličko jen napni sluch a zor,
zde Tvůrci světa pěje včelek sbor.
To není lípa, to je poeta,
roj pilných včelek k němu přilétá;
to nejsou včelky, to jsou čtenáři,
jimž odlesk slunka skví se ve tváři.
Ti z knihy pěvce sbírají si med,
ty krásné verše říká jejich ret;
jim všem těch básní jemný libozvuk
jde v blahou duši, v žíly, v kosti, v tuk.
11
Ty’s, mladý Bratře, mladým pěvcem tím,
Ty k Sobě vábíš zpěvem výborným,
jen takých pěvců žádá sobě mít
náš nesvedený katolický lid.
Jak s lípy med, zní nadšený Tvůj ret :
„Jen Bohu patří všechen duše vzlet!“
Svých básní medem četbu lidu slaď,
všem postrádaný pokoj hojně vrať.
Dej často takou Svého medu plást,
tak oslav národ, zdob tu milou vlast;
vždy výš a výše vzlétati se snaž,
vždy víc a více čtenáře Své blaž!