III.
PANU ZIKMUNDU BOUŠKOVI,
knězi Benediktinu, kooperátoru v Machově v Čechách.
Ty Bratře, stoje, ruce spínáš v sebe,
a roztoužený zrak Tvůj zírá v nebe;
rci, kteraký to váže Tebe zjev,
že stavila svůj běh v Tvých žilách krev?
Ty stojíš – – živá mramorová socha,
v čem zbožný duch Tvůj líbezně se kochá?
Co poutá těla Tvého hled i ret?
Snad duch Tvůj vzlétnul v jiný lepší svět?
Což nezní Tobě slovo moje v uchu,
mluv, co se děje v tom Tvém jatém duchu?
Proč v rajské výšiny Tvůj vniká zor?
Snad zaznívá Ti ve sluch pěvců sbor? – –
12
Až vložil jsem mu ruku na rameno
a zvučně vyslovil jsem Jeho jméno,
pak teprv zachvěl se a Sebou hnul,
a z hluboké si hrudi oddechnul.
Ty příteli můj dobrý po mém boku?
Čtu otázku v Tvém udiveném oku:
„Kde mimo tělo prodléval Tvůj duch?
Proč službu Tobě vypověděl sluch?“
„Tam nad oblohou modrou převysoko
zřel duch můj věčně, vševidoucí oko,
mou duší rozechvíval mocný žas,
já zázračný jsem s nebe slyšel hlas:“
„Tvá dobrá duše neplniž se bázní,
když pomluva z úst soku Tvému zazní;
já smutné jeho poblouzení znám
a časem světlo v temný zrak mu dám.
Pak změkne srdce jeho zatvrzelé
a zmizí vrásky na trudném mu čele;
z úst zpupných ztratí nelásky se jed
a slovem lásky znít mu bude ret.
On v pšenici své pozná jílku símě,
on s beder shodí zlého ducha břímě;
svou vinu počne bolnou slzou mýt
a dobra bratra v Tobě bude ctít.
Zví, že jen z lásky díla zdar se rodí,
že sobstvím sobě, svému dílu škodí;
Ty v záslužné Své práci neklesej
a v klidné duši navždy zaplesej.
Ty miluj bratra ve Svém nepříteli,
jak svatosvatý zákon Tobě velí;
by žaly Tvé i jeho utichly,
ten obrat modlitbou Svou urychli.
13
Jen svorní bratří množí slávu Boží
a na vinici Jeho mýtí hloží! – –
Jen láska prospět může národu
a zjednati mu pravou svobodu.
Patř na přátely kolem Sebe vůkol
a snášej křivdy tiše, plň Svůj úkol.
Kdo pokoj svatý bratru poruší,
ten Kainovu má známku na duši.“
„Ty’s trval v tvrdých bročků dešti hrubém
a na skále Jsi nepodvratným dubem;
však nejsi „Sám, – – viz kolem věnec lip,
jež chytí, vrátí soku každý šíp.“