IV.
PANU XAVERU DVOŘÁKOVI,
professoru vyšší dívčí školy v Praze.
Ó bratře, vděčně zdraven buď,
Ty básní Svou mi blažíš hruď!
Já dávno už Tě v úctě mám,
vždyť nadšení Tvé dobře znám;
znám nadšení Tvé pro víru
a vřelou touhu po míru;
chceš cestou svaté pravdy jít
a s každým v lásce svaté žít,
Ty od mladosti dobře víš,
že lidstva spásou jest jen kříž,
jej hlásá, slaví vždy Tvůj ret,
a k němu lne Tvůj zbožný hled.
Ztad orlem vzhůru k nebesům
se vznáší Tvého zpěvu šum;
14
tam vzhůru dobré srdce Tvé
nás i Tvé „Sursum Corda“ zve.
Ó, voďte, Boží andělé,
jen v růžích mého Přítele;
ať daří se mu úloha,
již zvolil Sobě pro Boha.
Buď dlouho živ, buď zdráv a blah
nám ctitelům Tvých vzorných snah!
Kéž v slzavém tom údolí
Tě žádná křivda nebolí;
dá za každou Ti křivdu Pán,
tím radostnější v nebi stán!
Stač Tobě zatím vřelý dík,
jímž věrný ctí Tě katolík.