XII.
PANU JOSEFU JASANOVIČI-VÉVODOVI,
redaktoru „Našeho Domova“v Olomouci na Moravě.
„Jen to srdce v lidském ňadru
nikde klidu najít neví – –
ach tak mnohé v chladném hrobě
sobě teprv pouleví.“
Zhusta člověk zasmušile
trudí se a žalně kvílí,
znaven-li je péčí mnohou,
chábnou-li mu svěží síly.
Bůh-li věčný v srdci sídlí,
národ-li v něm drahý žije,
srdce stíny rychle pudí,
tlukotem zas jarým bije.
23
Mnohá starost, stálá práce
trápívá i Tvoji duši;
láska k bohu, k Církvi, k vlasti
nepokoj Tvůj rychle ruší.
Chvilkové ty šedé stíny
světlem slunka rychle hynou,
ze šlechtené hrudi Tvojí
radostné se písně vinou.
Slavíš Tvůrce všehomíra,
koříš se Mu zvučnou chválou;
sláva Církve, blaho vlasti
radostí Tě blaží stálou.
O Své slasti v dobrém srdci
nadšené nám písně zpívej;
na Svůj odpočinek v hrobě,
jenom z daleka se dívej.
Uč nás sličným pérem dlouho
důvěrně se dívat k nebi;
obětavých, zbožných pěvců
národ náš má zapotřebí.
Nadšeným Svým pérem vzletným
podporuj Svých bratří kruhy;
dožiješ se bohdá brzy
utěšené míru duhy.
24