XVI.
PANU FRANTIŠKU KOHOUTOVI,
kaplanu v Slatiňanech v Čechách.
Jak volno jest nám v stinném chladu,
v tom jarých stromů zdravém sadu,
když opeřenců zvučné zpěvy
nám dobrotivost boží jeví!
Jak milo jest nám na zahradě,
v níž květiny jsou v plné vnadě!
Tu roznícená duše žasne
a Bohu vzdává díky hlasné.
Dnes v zahradě jsou utěšené,
zřím kvítí pestré, drahocenné;
vždyť vdýchám vánky libovonné,
ty sličné básně bezúhonné.
Aj, slyším zpěvy roztomilé,
jež psalo Tvoje péro čilé;
Tvá píseň letí k nebi výše
a láskou k Bohu, k vlasti dýše.
Tvé libozvučné kuropění
můj vděčný soud si draze cení;
ó, zpívej dále, pěj nám stále,
chval nadšeně vždy nebes Krále.
Slav zpěvy Svými národ drahý,
Své šlechetné mu věnuj snahy;
nic nedbej nevěrecké chátry,
máš věrné druhy, pěvce bratry.
Pěj po milé nám vlasti všude,
pěj městu, vsi i chatě chudé;
vlast dobrá jistě v blízké době
dá zasloužený vavřín Tobě.
28