XXXI.
PANU JAROLÍMU St. PAVLÍKOVI,
faráři v Reihwiesenu ve Slezsku.
„Přijdu! Přijdu!“ Volá pěvec drozd,
v létě v zahradách náš milý host.
„Přijdu! Přijdu!“ Žalostně se loučí,
pro rok příští nám se doporoučí.
Nastalo nám jaro, zrak i sluch
pilně pátrá, je-li teplý vzduch;
zaznívá-li už hlas drozdův hlučný,
hmyz-li se kde množí pro něj tučný.
Aj, tu hoch i děva, žena, kmet a muž
za ohradou krok svůj staví už;
naslouchají, bystře na strom hledí,
na vrcholku stromu pěvec sedí.
Černá očka točí kolkolem,
pozdravení dává chodcům všem;
z cizího nám kraje, lesa, háje
přepodivné vypravuje báje.
Aj, Ty domorodý Pěvče náš,
slavnější nám písně zpívat znáš;
v létě, v zimě žiješ mezi námi,
zvuk Tvých písní nám je dobře známý.
Jazyk náš zná všeslovanský svět,
pěl a mluvil jím náš dávný děd, – –
řeč ta ze rtů starce, dítka, děvy
národními ozývá se zpěvy.
Řečí tou i Tvůj zpěv hlaholí,
Bohem dané konáš úkoly;
básní zvučnou, písní jemně hlasnou,
mužně hlásáš víru samospasnou.
43
Ó jak povděčen jsem a jak blah
slyše chrabrý směr Tvých vážných snah:
„Pod praporem posvátného kříže
bratrská nás láska k sobě víže!“
Blaze žij a nadšeně nám pěj,
vřelé naše díky za to měj,
pro zásluhy Boha, Jezu Krista
na nebi se odměna Ti chystá.
Závistivé zloby hybná rtuť
šlechetnou Tvou duši nezarmuť;
nižádné se nezalekni hrozby,
za zbloudilce k Marji zpívej prosby.