XXXV.
PANU FRANTIŠKU SKALÍKOVI,
kaplanu v Dobromělicích na Hané, na Moravě.
Aj, koho mocně neláká
zjev bratra, Čecha-Slováka?
Ten pružný chod a jarý duch,
ten jeho pro zpěv jemný sluch!
Ten v měkké písni divný bol,
jenž jímá každé srdce kol;
zpěv bolný jeví trud a žal,
v němž Slovan stojí a vždy stál!
Ten bleskorychlý řízný vtip
se dotýká nás jako šíp!
Ta mužná, pevná statečnost,
jíž nepodvrátí žádná zlost!
Ta pro vlast, Církev odvaha,
ji nižádný sok nezmahá!
Čech-Slovák věru krásný zjev,
on pro Boha dá i svou krev!
Co Pán Bůh kmenu Tvému dal,
Tys hojnou měrou z něho vzal!
Jak sladce plyne přes Tvůj ret
Tvé měkké mluvy pravý med;
a Tvá-li píseň zajásá,
hned každým nitrem otřásá.
To roztomilé péro Tvé
nás k sobě volá, vlídně zve.
Kde jazyk český slavně zní,
tam chválené Tvé jméno ční!
Ó, Bratře, dlouho šťastně žij,
Své jméno v duše přátel ryj!
48