XLI.
PANU JOSEFU ŠIMONOVI,
knězi řádu křižovnického s červenou hvězdou v Praze.
Já bystrému se divím Tvému zoru
a obrněné mužné Tvojí hrudi;
Ty vidíš kořen neblahého sporu,
jímž bolestně se Tvoje srdce trudí.
Jak rád bys utišil ten zhoubný vír.
Jak toužíš zjednat užitečný mír!
Dejž Bůh, by dařilo se Tvoje dílo,
bys viděl shodu rozvaděných bratří!
Pak společný sad kvetl by až milo.
Zda smíření to oko Moje spatří?
Dík Bohu, že Ti začernalý mrak
v tom sporu nezatemnil jasný zrak.
54
Tys žalostivou vášeň, chytrost mělkou,
tak nepředpojatě a moudře změřil;
ret Tvůj to vyřknul s udatností velkou,
ač potok msty se kostrbatě čeřil.
Ten jasný zrak i v temném ovzduší
Ti, poetovi, sličně přísluší.
Ó zírej, Bratře, bez únavy zírej,
rád od země se vznášej k nebes výši;
Svou zvučnou harfu rukou pevně svírej,
ať Církev Tě a drahý národ slyší.
Tvá vážná píseň, dojemný Tvůj zpěv,
tiš vášeň škodnou, zapuď každý hněv.
Sbor pěvců Tebe za živého ruchu
tak radostně a přeupřímně vítá;
rád poctu vzdává nadšenému duchu,
rád za věrného druha Tebe čítá.
Bůh dej Ti požehnanou úrodu,
pěj na oslavu Církvi, národu!