XLIII.
PANU OTAKARU TAUBEROVI,
bohoslovci v Olomouci na Moravě.
„Ty krásné doby nevrátí se víc – –
dnes vlny cizoty vždy blíž k nám bijí – –
tož aspoň sobě spějme v náruč vstříc,
ó, bratří rodní, zničme záští zmiji...!“
Už čtvrtý rok je, co jsi smutně pěl
tak něžně, mužně, celou mladou duší;
jak dojemně mi zpěv Tvůj ve sluch zněl.
V těch verších můj duch „dobra pěvce“ tuší.
Když spolupěvců sbor Tě v náruč zve,
snad hlasu tomu hruď Tvá neodolá;
Ty součinnosti neodepřeš Své,
Kde vlast a Církev k dílu Tebe volá!
Bůh vážnou hřivnu Tobě, Bratře, dal,
jí musíš pilně, požehnaně těžit,
bys úlohu Svou věrně vykonal,
Svůj národ musíš i Svým zpěvem svěžit.
Vždy písní sličnou ducha Svého vzpruž,
když duch Tvůj prací znaven chce být chabým,
tak den co den se mužně cvič a tuž
a síly dodáš svěřencům Svým slabým.
Pak nedotkne se lidu cizota,
ba slovem, zpěvem, výmluvným Tvým vzorem
se zardí odrodilců nicota
a nenakazí národ zhoubným morem.
57
Aj, po boku Svým druhům kráčej v před,
a k nebi pošli hlahol zpěvných zvuků,
tam světla hledej ducha Tvého hled,
a zapuď Svou i čtenářů Svých muku.
„Vlast drahá, spasná Církev Páně“ buď
Tvým jediným a milovaným heslem;
ni v strasti zlé se nikdy nezarmuť,
vždyť v bouři kříž jest silným Tobě veslem.