XLVI.
PANU FRANTIŠKU VAŇKOVI,
bohoslovci v Českých Budějovicích.
My divíme se harfě zlaté,
k níž David pěl své žalmy svaté,
jak mocně tkvěly v lidu všem,
jak hýbávaly národem.
Ty žalmy posud rádi pějem,
my při nich často slzy lejem;
v nás rozmáhá se blahý ruch,
vždyť vnuknul mu je svatý Duch.
60
I národ náš má víru pevnou
a povahu má věru zpěvnou;
zda mu ten vzácný nebes dar
snad klesnul ve zkázu a zmar?
Už pěvci novou cestu razí,
svou básní lidu víru kazí;
zlou nevěrou už tu a tam,
se hubí ten i onen nám.
Zlých básní zažehnejme kletbu,
my zbožnou dejme lidu četbu;
jej znemravňovat nedejme,
co ztraceno, zas hledejme.
Kdo z vůle Boží básnit umí,
dar ten ať v sobě neutlumí,
a komu láskou hárá hruď,
ten podporou Vám, pěvcům, buď.
Tak za pomoci Boha Pána
se zahojí zas mnohá rána;
tak odstraní se špatný hnus,
a vytříbí se lidu vkus.
Náš Bratře, laď Svou mladou lyru,
pěj lidu blízkou dobu míru;
ať po Bohu se roztouží
a zlému duchu neslouží.