XLVII.
PANU JOSEFU VEJCHODSKÉMU,
administrátoru fary Dambořické na Moravě.
Tu a tam už trochu pouvadlo
v plném květu staré pořekadlo:
„Prodli tam, kde lidé zpívají,
zlí jen lidé písní nemají.“
61
Pěvci v lesklém, luzném šatě
k hradům tlačí se i k nízké chatě;
chtí tam méně soudné čtenáře
obrátiti za dne ve tmáře.
Odvěkou jim moudrost v duších boříboří,
v pochybnosti prohlubeň je noří;
ztemňují jim jasný ducha vid,
olupují o ctnost je a klid.
Takých pěvců bídná činnost zraje!
Kam až vtírají se jejich báje;
Vv krčmách slyš jich písní ozvěnu;
viz tu smutnou lidí proměnu.
Z doupat hříchů do rodin jde bída,
v nich se kletba s písní hnusnou střídá;
tam se těší liší proroci
šerednému per svých ovoci.
Utěšené našich dědů zpěvy
nemnohou již přítažlivost jeví;
nelíbí se národní jim zpěv,
z opilých se retů proudí řev.
Bratře, smutná věc a známa Tobě,
Ty se divíš bludných zpěvů zlobě,
jí se chlubí talent zbloudilý,
hyzdí-li náš národ rozmilý.
Bolná slza oko Tobě kalí,
zříš-li, jaká strast se na lid valí;
otvíráš Svůj zvučně zpěvný ret,
pérem vážným chystáš protijed.
Ó pěj šťastně, vyhoj četné rány,
jež jsou lidu špatným pérem dány,
pracuj pilně, pomůže Ti Bůh,
otevř svůj Ti kde kdo vděčný sluch.
62