XLVIII.
PANU JANU VONDRÁŠKOVI,
bohoslovci, jáhnu v Praze.
Buď nám vítán, pěvče mladý,
chválíme Tvých básní vnady;
horníka nám kreslíš jemně
ve hlubokém dolu temně;
horník zbožným byl a jest,
zasloužená buď mu čest!
Nežli sjede v nebezpečí,
na kolenou vroucně klečí,
s rodinou se vřele loučí,
ji i sebe doporoučí
Bohu, Boží Mateři,
a jde klidně ze dveří.
Mnohý sbírá drahé kovy,
podobá se horníkovi,
hlodá jich a snažně sbírá,
ale duše jeho zmírá;
výhradně své tělo jen
na oku má den co den.
Nedbá na svou drahou duši,
směle bližním pokoj ruší;
nedá žít mu v blahém míru,
rve mu z hrudi blahou víru;
nalézá svou útěchu
v zisku, v časném prospěchu.
Tobě, Bratře, Bůh dal záhy
hřivnu zlatou, kov to drahý;
dána Tobě jasná víra,
která duchem v nebe zírá;
dán Ti bystrý ducha hled,
nepoutaných křídel vzlet.
63
Harfa zlatá Tobě dána
na oslavu nebes Pána,
dána Tobě zvučná píseň,
abys pudil bližních tíseň;
naladěnou harfu měj,
Bohu ke cti slavně pěj!
Značná řada pěvců bratří
blahým okem na Tě patří,
bratrskou jim podej ruku,
kráčej s nimi za souzvuku;
měj vždy vedle hrudi hruď,
pěvcem Církvi, vlasti buď!