Ty akademik vážný, právník mladý,
jsi ve válečné povolán byl řady
Svým svrchovaným vojevůdcem králem,
by bratr křesťan, bratr Slovan trudný,
byl sproštěn jarma, v němžto tyran škůdný
jej udržoval v nebezpečí stálém.
Všem brancům dán byl průvod smutně pestrý
šli s nimi otcové a matky, sestry.
Už na vojíny čeká povoz hbitý,
už zapřažen kůň silný, parou sytý,
by větrem letěl s nimi z rodné Hané.
Oh, kde kdo kvílí naříká a pláče,
druh za druhem už do vagonu skáče
a vlak se pohnul na znamení dané;
jen z dálky ještě bílé šátky vlají
a příbuzní se rozcházejí v kraji.
Všem junům v tvářích rudé růže kvetou,
Jan vlídný mluví s podřízenou četou,
všem po bratrsku naučení dává;
všem slzy schnou a klidnost se jim vrací,
všem aspoň s tváří zármutek se ztrácí,
a zpěvem každý veselým se stává.
Vlak stanul. Všichni za hřmotného hluku
se octli v řadách válečného pluku.
Aj, „Stupaj! Stupaj!“ náčelník hned velí
a v pochod dal se udatný pluk stkvělý,
vždyť chůzi usnadňuje buben zvučný.
Svou zbraň a vak svůj každý vojín nese,
zpěv mnohohlasný ze rtů jde jim v lese,
a po něm ozývá se hovor hlučný.
Jdou junáckým a bohatýrským krokem,
zem neznámou si každý měří okem.
Jim chůzi náhle zastavuje řeka;
tam mostu není – to je málo leká;
šat s vakem a zbraň lesklou v jedné ruce
se přeplavili k protějšímu břehu
jak velociped v urychleném běhu,
a na sucho zas vyskákali prudce.
Tam zprávu dali chytří vyzvědači,
že ozbrojený Moslem k nim se vláčí.
Hned do pušek svých ostrý náboj dali
a po bobečku ku předu se hnali,
z nich každý Turkům ostré kulky hází.
Kdo živ z nich statně útěkem se bránil,
tak rekovně svůj vlastní život chránil,
však nejeden jim mrtvý soudruh schází.
Pak za potomních zarputilích bojů
se zmenšil počet také našich vojů.
Ty, Bratře Jene, po skončené válce
se’s shledal v milé domorodé dálce
zas s milenými Svými příbuzenci.
Jak rychle jsi se doma zotavoval,
jak často o válce jsi vypravoval
v tom toužném denních posluchačů věnci!
Však smutná válka nový směr Ti dala,
Tě na vinici Páně Církev zvala.
Již po jedenáct roků místo meče
Ty slovem Božím, pérem vcházíš v seče
s tím duchem zlým a od počátku lhářem;
Ty v národě Svém hubíš lež a bludy,
Ty pravdu hlásáš lidu Svému všudy,
a za vlast prosíš Boha před oltářem.
Jak krásně kvete ta Tvá svatá setba,
jak mila všem je z Tvého péra četba!
Sám Kníže-Arcipastýř Tobě svědčí,
že dílo Tvé je nad obyčej větší,
že výtečně Své konáš povinnosti;
Tvé péro obratné a stále čilé
nám ročně skýtá práce roztomilé
i dospělým i malým ku radosti.
Měj chválu v drahé vlasti celé
a přijmi spolu moje díky vřelé.
Koj Tebe s drahým otcem, s milou matkou
Bůh nerušeným klidem, těchou sladkou;
Tvá zásluha vždy vzrůstej vonným květem.
Kdys blažen vejdi v nebes věčnou bránu
mil lidem všem a všehomíra Pánu,
v ráj vůdcem zůstaň mužům, ženám, dětem.
Buď vítáno a čtenářům Tvým milo
a vlasti užitečno každé dílo.