Šťastné manželstvo.
Povstává s klekátka vážná vdova,
bývalá manželka kolářova;
růženec levicí pevně svírá,
pravicí s tváře si slzy stírá;
k nebesům zdvihla se prosba vřelá
za milou dcerušku, za manžela.
Dceruška zbožná se modlila zvroucněle
s horlivým zástupem v posvátném kostele.
Aj, tu již přichází z chrámu domů
prostředkem kvetoucích sličných stromů,
uctivě k mateři hned se shýbá,
vášnivěj’ než kdy jí ruku líbá;
zjařená dcera se k matce kloní,
slzičky na její ruku roní.
„Co se ti stalo, má dceruško rozmilá,
že se’s tak vzbouřená z kostela vrátila?“
45
„Matičko, potřebná Tvé jsem rady!
Ptal se mne krejčovský mistr mladý,
za chotě chci-li jej sobě vzíti,
on že by povděčně chtěl mne míti;
odpověď rozhodnou rád by slyšel,
aby pak s prosbou svou k Tobě přisel;
prosil, by jeho se naděje horoucí
slovem mým splnila v neděli budoucí.“
„Dítě mé jediné, tato zpráva
úlohu velikou matce dává;
ráda bych blaženou Tebe zřela,
vezdy bych šťastna být s Tebou chtěla;
proti Tvé vůli já nechci státi,
sama však nemohu radu dáti.
Nemajíc na živě dobrého tatíčka,
o radu požádej moudrého kmotříčka.“
Poručník kmotr ji vítal vlídně,
vyslechnul prosbu a mluvil klidně:
„Domácí synky mám v pilném oku,
všímám si bedlivě jejich kroků;
Václav se příkladně žíti snažil,
otce i matku svou ctil a blažil;
pro milou povahu, pro zbožnost, pro ctnosti,
požívá veliké úcty a vážnosti.“
„Vrátil se z tříleté těžké vojny,
přinesl ctností svých prospěch hojný;
bez vady vyváznul z nebezpečí,
hvězdičky na límci o tom svědčí;
ba co víc, zachoval zbožnost svoji,
a to má největší cenu dvojí.
Piš mu, že bychom jej v budoucí neděli
u ctěné matky Tvé ochotně slyšeli!“
46
Odpověď žádanou Václav čekal,
záporné zprávy se teskně lekal;
avšak jen maličko v duchu klesal,
maje list Ludmilin hlasně plesal.
Neděle Boží mu slavně věští
radostnou budoucnost, stálé štěstí;
v blahu svém žijí jak vtělení andělé,
pracují, modlí se nábožní manželé.