Pokora a pýcha.
Čím většími dary tě obdařil Bůh,
tím ryzejší pokorou zdob se tvůj duch.
Kdo se volí zastkvívati pýchou,
všude páchne nejhnusnější jichou.
Pyšný vlastním přesvědčí se videm,
odporný že Bohu jest i lidem;
pyšnému se moudrý vyhnout hledí.
soustrastnou mu slzu z oka cedí.
Pyšným vážný člověk nerozumí,
úsměv na rtech jenom stěží tlumí.
Mluví křesťan poctivý:
„Pyšným Bůh se protiví;
pokornému milost dává,
věčná budiž Bohu sláva!“
Hrdopyšku ubožáku,
jakou chováš v duši čáku?
Bůh se hněvá na tebe,
a ty vjít chceš do nebe?
15
Nebuď s Bohem v odporu,
zamiluj si pokoru!
Pyšný volá: „Já jsem já,
který všechno všudy zná;
kdož by se mnou chtěl se měřit?“
O sobě jen ty tak soudíš,
lidé řkou však, ty že bloudíš,
nevolí tvým slovům věřit.
Kdybys něco více znal,
na pokoru by se’s dal;
zbav se, brachu, směšné pýchy,
naprav o sobě soud lichý.
Čím víc v pravdu Boží vnikneš,
tím víc pokorným být zvykneš.
Ty se pyšně nadýmáš,
že už všechno všudy znáš?
Uč se pilně, a pak zvíš,
že ti zbývá mnoho,
a že víc jest toho,
doposud co neumíš.
Na bližního pokorného
se stolce zříš vysokého,
řka: „Ty bídný trpaslíku,
nesáhneš mi ke kotníku.“
Zatím v jeho duši
s pravdou styk jest užší,
než se jeví ve tvé líci,
a než chováš v mozkovici;
smýšlení tvé ošemetné,
oč vždy hlavně běží,
pod ním v hloubce leží.
16
Bratře, stoje na hoře
uč se moudré pokoře.
Pán Bůh v nebi všechno vidí,
pýcha tvá Jej neošidí.
Každý člověk moudrý, skromný,
v náboženství nepodlomný,
výše stojí nad učence,
má-li od nevěrců věnce.
Moudrým víc se líbí zbožnost tichá,
nežli neznabohů hlučná pýcha;
Bohu i lidem líbí se pokorný,
Bohu i lidem pyšný jest odporný.
Každé pyšné slovo plané
terčem posměchu se stane;
slovo moudré, opatrné,
na hlavu ti chválu shrne.
Líp své pýše odolat,
nežli chybu odvolat.
Víš-li vskutku mnoho,
věz, že přece toho
zbývá mnohem víc,
o čem nevíš nic.
Pozor, člověk hrdý, plachý,
roznáší rád plané tlachy.
Kdo jen vlastní slávy hledá,
dobré věci vzrůstu nedá.
Po lepším-li hrdě toužíš,
dobrému vždy neposloužíš;
na očích měj veškery
nepříznivé poměry.
17
Kdo se v práci rozzlobí,
nedobře věc urobí.
Slova vlastní uvaž přísně,
pro bližního jiné vážky měj,
laskavě mu ve všem shovívej,
tak se zbavíš mnohé tísně.
Nejen horli proti pýše,
pokorou ať hruď tvá dýše,
sice klesneš na své líše.
S vysoka-Ii na vše koukáš,
nadutě-li sobě houkáš,
budíš všude smích,
a máš těžký hřích.
Každý, kdo si pyšně vodí,
vlastní dobré věci škodí.
Hrdě-li se člověk škeří,
kdo že jeho slovům věří?
Smělý hrdopyška
oblažuje smíška,
pokoře-li učí,
proti pýše hlučí.
Pokoře-li pyšný učí,
horlením-li pijan hárá,
nestřídmost když přísně kára,
oba mluví, až to bučí.
Škoda sebe lepší snahy,
chceš-li řečnit bez rozvahy;
mluvíš-li kde bez přípravy,
snadno vzbudíš hlučné vřavy,
zavzní tobě mnoho hlasů:
„Mohl’s mlčet, škoda času!“
18
zlému vstříc jdeš osudu,
odneseš si ostudu.
Lepší vážné kroky skromné,
nežli skoky krkolomné.
Chceš-li řečnit s lehkou myslí,
zalez raděj v doupě syslí;
ponech sobě plku svého,
budou tě mít za moudrého;
úcty-li se pozbavíš,
nesnadno to napravíš.
Dílo vážné družiny
kazí hrdouš jediný.
Hrdouš maje v hlavě plno prachu,
jako řečník práší beze strachu;
div-li, že si bílé s černým mate,
povídaje páté přes deváté?
Jak by v hlavě líh měl z višní,
s přítelem svým mluví pyšní:
„Lidé nečtou básně moje,
jak číst budou básně tvoje?“
Nedrápej se nahoru,
zamiluj si pokoru,
pozbavíš se úkorů.
Rekovná pokora pracuje tiše,
odejme vítěznou korunu pýše.
Nejen Bůh se pyšným protiví,
každý člověk moudrý, poctivý
opatrně jim se vyhýbá;
domýšlivě nadouvají tvář,
kolem hlavy strojí sobě zář,
bytost jejich všem jest nelibá.
19
Hrdopyškům plňte všechny choutky,
ze sebe jim čiňte pouhé loutky,
snad vás blahosklonně pochválí;
projevte, že znáte směšné bloudky,
poodhalte jejich temné koutky,
hněv se jejich na vás provalí.
Nádor v mozku hned se nezhojí,
o upřímnost hrdouš nestojí,
nebude as více hledat tebe;
ty pak proto přátelskou svou hruď
přespřílišným žalem nezarmuť,
později snad přece pozná sebe.
Přichází-li člověk hrdopyška,
pilně zpytuj, není-li v něm liška.
Člověk hrdý bývá tvrdý
k lidem rovným nebo nižším;
ale k lidem nad něj vyšším,
z nichž mu čest neb prospěch kyne,
jako otrok rád se vine,
pokorně jim pochlebuje,
tajně vsak i zradu kuje.
Manželstvo a rodina.
Která je šťastnější.
Šťastnější je stará panna,
nežli paní špatně vdaná.
Novomanželům.
Nekal štěstí vaše první spor,
zapuďte jej tam, kde řádí mor,
do pustých a nepřístupných hor.
Nedejte si šeptat do uší
klepy štěbetavou plkuší;
klepny přísným okem měřte,
sami sobě nejvíc věřte.
Stala-li se chyba jaká,
mluvte pravdu ryzí,
chyba z mysli zmizí,
nezakrákej po ní straka;
dneska chybí ona, zítra on,
pro chybičku nikdy nebuď shon;
chybí-li kdo, k chybě své se znej,
a pak na věc lépe pozor dej,
křikem chybu nenapravíš,
ale dům svůj klidu zbavíš.
Nezkrocenou hříšnou zlobou
podrývá se zdraví obou:
moudrý manžel, dobrá choť,
v sobě každou vášeň kroť.
39
Muž-li zlostně láteří,
s manželkou se hašteří,
ji i sebe hříšně moří,
v rodině své blaho boří.
Žena, lepší nad muže,
vášně jeho přemůže;
muž pak změní s tváří vlídnou
hašteřivou ženu v klidnou,
Muži, dej si dobře radit,
s manželkou se nesmíš vadit.
Moudří, zbožní manželé
živi jsou jak andělé.
V manželstvu jest blahý zdar,
nezavládne-li v něm svár.
Krásný byl váš slavný den,
Bůh buď za to veleben,
učiniž jej vaše snaha
zdrojem trvalého blaha.
Rozumnými buďte, manželé,
svěťte Boží svátky, neděle;
buďte věrni mravům křesťanským,
vyhýbejte příkladům se zlým;
vlažností se rychle zvyká,
ale každý toho pyká;
kdo se Pána Boha spouští,
ocitá se v smutné poušti.
Buďte dbalí moudré zásady:
Nekujte nic sobě za zády,
upřímnost vždy panuj mezi vámi;
třikrát běda paláci a chýži,
40
v manželstvo-li jako had se vplíží
neupřímnost, lest a pikle, klamy!
Zahnízdí se nesvornost tam kletá,
po blahu a po radosti veta!
Věrnost manželská.
Manželu choť zbožná po boku
jako anděl starostlivě kráčí;
ať je slunce jasné, ať se mračí,
vždy jej vlídně chová na oku;
churav-li, jí dech se v hrudi ouží,
jemu ráda dnem i nocí slouží,
na modlitbách hledá rady vyšší,
smilovný Bůh prosby její slyší;
vděčný manžel zdraví nabývá,
příbytek se v radost odívá.
Soudí-li však svatá vůle Boží,
aby manžel skončil život v loži,
manželka jen stranou slzu stírá,
síly dává křesťanská jí víra;
po Kristu se manžel roztouží,
manželka mu věrně doslouží.
Tak i manžel v laskavé má péči
dobrou choť svou v každém nebezpečí.
Nábožní rodičové.
Zbožné rodiče snad znáte?
V obci své jich dosti máte;
oni a jich milé děti
jméno Boží vzorně světí,
41
svátek je a neděle
vždycky vidí v kostele.
Rády chodí do školy,
konají své úkoly,
s rozvernými spolužáky
spolek míti nevolí.
Doma lenošit se stydí,
pilně činí po den celý,
co jim otec, matka velí,
proto chválu jejich klidí;
chovány jsou v moudré kázni,
prospívají v Boží bázni,
rodiče je pilně hájí,
a z nich arciť radost mají.
Rostou v jinochy a panny,
nikdo pro ně nemá hany.
Jinde vzdychá otec, matka:
„Šťastný dům a šťastná chatka:
tam se daří hodné dítky
jako sličné rajské kvítky,
a ti naši divoši
zlobí nás a lenoší.“
Vězte, zbožnost, bázeň Boží,
ctnost a dobré mravy množí,
nejen slovem, příkladem
zbožnost vštipte dětem všem!
V paláci i v chatě prosté
bez zbožnosti divoch roste.
Z vychování bez Boha
rodina je nebohá.
42
Jací rodiče, takové dítě.
Otec-li se nemodlí,
matka jenom ospale,
dítě vidouc příklad zlý,
ovšem též je nedbalé;
co tak z něho muže býti?
Bude jak vy bídně žíti;
národu a Církvi smutek
chystá každý jeho skutek.
Nevzdělanec.
Milejší-li Tobě postel
nežli těchy plný kostel,
nemoudrým jsi lenochem;
u džbánku-li často dlíváš,
do karet se pilně díváš,
budeš brzy divochem.
Nad blbostí spáče, hráče
matka s dětmi hořce pláče.
Kniha v rodině.
Dobrá, moudrá kniha
mysl k Bohu zdvihá;
ale kniha špatná
jest nám málo platná;
zhusta mravy kazí,
cestu k hříchům razí;
43
vypuďte ji rychle z domů,
nečekejte na pohromu;
z knihy bludné jed se vdýchá,
člověk pozdě honí bycha.
Svobodným dcerkám.
Nechceš-li mít stálou muku,
nevěrcovi nedej ruku.
Nestřídmého zamítej,
u sebe jej nevítej.
Kdo rád v krčmě posedává,
rodinu svou zanedbává.
Váhavý a líný
nezbaví se špíny.
Člověk zbožný, pracovitý,
pro ženu má něžné city.
Je-li manžel nešetrný,
místo růží chystá trny.
Kdo si marných toulek hledí,
s rodinou svou neposedí;
v hospodě hrá o halíř,
doma nemá na talíř.
Muže blaží brynda šedá,
hlad má s dětmi žena bledá.
Má-li junák řeči smělé,
na růžích ti neustele.
Kdo se nudí v Božím chrámě,
tomu nepodávej rámě;
onť se také doma nudí,
prázdnotu má ve své hrudi.
44
Málo která Monika
muže z hříchů vymyká.
Kdo rád slovo Boží slyší,
blažen jest i v malé chýši;
v manželský s nim blahý sňatek
nepřivede škůdce v zmatek;
k takým manželům se sklání
hojné Boží požehnání.
Od nevěrce větroplacha
utíkej jak od raracha.
Povšimni si této rady
také každý ženich mladý.
Šťastné manželstvo.
Povstává s klekátka vážná vdova,
bývalá manželka kolářova;
růženec levicí pevně svírá,
pravicí s tváře si slzy stírá;
k nebesům zdvihla se prosba vřelá
za milou dcerušku, za manžela.
Dceruška zbožná se modlila zvroucněle
s horlivým zástupem v posvátném kostele.
Aj, tu již přichází z chrámu domů
prostředkem kvetoucích sličných stromů,
uctivě k mateři hned se shýbá,
vášnivěj’ než kdy jí ruku líbá;
zjařená dcera se k matce kloní,
slzičky na její ruku roní.
„Co se ti stalo, má dceruško rozmilá,
že se’s tak vzbouřená z kostela vrátila?“
45
„Matičko, potřebná Tvé jsem rady!
Ptal se mne krejčovský mistr mladý,
za chotě chci-li jej sobě vzíti,
on že by povděčně chtěl mne míti;
odpověď rozhodnou rád by slyšel,
aby pak s prosbou svou k Tobě přisel;
prosil, by jeho se naděje horoucí
slovem mým splnila v neděli budoucí.“
„Dítě mé jediné, tato zpráva
úlohu velikou matce dává;
ráda bych blaženou Tebe zřela,
vezdy bych šťastna být s Tebou chtěla;
proti Tvé vůli já nechci státi,
sama však nemohu radu dáti.
Nemajíc na živě dobrého tatíčka,
o radu požádej moudrého kmotříčka.“
Poručník kmotr ji vítal vlídně,
vyslechnul prosbu a mluvil klidně:
„Domácí synky mám v pilném oku,
všímám si bedlivě jejich kroků;
Václav se příkladně žíti snažil,
otce i matku svou ctil a blažil;
pro milou povahu, pro zbožnost, pro ctnosti,
požívá veliké úcty a vážnosti.“
„Vrátil se z tříleté těžké vojny,
přinesl ctností svých prospěch hojný;
bez vady vyváznul z nebezpečí,
hvězdičky na límci o tom svědčí;
ba co víc, zachoval zbožnost svoji,
a to má největší cenu dvojí.
Piš mu, že bychom jej v budoucí neděli
u ctěné matky Tvé ochotně slyšeli!“
46
Odpověď žádanou Václav čekal,
záporné zprávy se teskně lekal;
avšak jen maličko v duchu klesal,
maje list Ludmilin hlasně plesal.
Neděle Boží mu slavně věští
radostnou budoucnost, stálé štěstí;
v blahu svém žijí jak vtělení andělé,
pracují, modlí se nábožní manželé.
Nešťastné manželstvo.
Mikeš Járkův tak se plašil,
jak by mu byl někdo zašil
jetelinku do kabátu;
na mysli měl jenom Hátu;
Hátě všude nadcházel,
a ji dvorně provázel.
Lichotivě k ní se choval,
ctnosti její vychvaloval;
živnost svou i sebe chválil,
chválou svou však Hátu šálil;
čím a jak se provinil,
o tom se jí nezmínil.
Div-li, že tou řečí jata
nezkušená byla Háta?
Žadonila otce, matku,
by ji oblažili v statku:
„Mikeš má mne velmi rád,
řekl mi to tisíckrát.“
47
Moudrý otec vážně pravil:
„Mikeš se už statku zbavil;
dobře známo všemu lidu,
dům že náleží víc židu;
nemine snad rok a den,
statek dá se na buben.
Nelibuje sobě v chrámě,
u žida je často v krámě,
u něho se stále dluží,
a pak v hospodě se tuží.
Zaplatit chce dluhy své,
vyhlédnul si věno Tvé.“
Otec darmo mluvil, káral,
marně hněv mu z očí háral,
matka darmo hořekuje,
otce marně podporuje;
dcerka obrací vše v rub,
pláče, mlčí jako dub.
Háta vzdychá, pláče, chřadne,
nalomená růže vadne;
lékař marně léky strojí,
o život se její bojí;
pilnou radu otci dal,
aby chorou dceru vdal.
Maličko, a svatba byla,
Háta se už pozdravila;
šťastný Mikeš hlučně jásal,
každému své blaho hlásal;
Hátičku svou dvorně ctil,
otce, matku velebil.
U Mikše, v tom selském statku,
nebylo zřít žádných zmatků;
48
dobrá Háta, jeho žena,
s Mikšem byla spokojena;
k manželce své Mikeš lnul,
málo kdy se z domu hnul.
Měsíc prvý, druhý minul,
roztomile čas jim plynul;
tvář se muži blahem rděla,
když šel s chotí do kostela;
dí máť: „Bůh buď oslaven,
hle, náš zeť jest napraven.“
Brzy však se lekli ďábla,
Mikšova ctnost rychle slábla;
zapomínal na své sliby,
klesal ve své staré chyby;
v hospodách mu opět šum
milejší byl nežli dům.
Dobrá Háta, truchlí, kvílí,
užírá se dlouhou chvílí;
nežaluje matce, otci,
že muž pije ve dne, v noci;
odporný že jest mu pluh,
a že zase roste dluh.
Pěkný statek pustnul, hynul,
nedostatek z blízka kynul;
manželka jen prosby slova
pro manžela na rtech chová;
Mikeš slov těch neslyší,
zármutek jí netiší.
Zašlo jenom dvacet neděl,
Mikeš pilně v krčmě seděl;
doma pobyl velmi málo,
ani mu tam nechutnalo;
49
vždyť on v hospodě co chtěl,
v poledne i večer měl.
Na manželku nemoc padla,
podlomena růže vadla;
manžel pohár, karty třímal,
nemocné si málo všímal;
počínal si jako běs,
i když k žene přišel kněz.
Slabě mluví Háta bledá,
matná očka k nebi zvedá:
„Díky vřelé Kristu Bohu,
snadněji zas dýchat mohu:
On mi ještě sílu dal,
nade mnou se smiloval.“
„Kéž by byla jizba rodná
viděla mne za svobodna
na tom loži umírati!
Moudrý otče, dobrá máti!
Vina má jest veliká,
ret můj pozdě naříká!“
Věstil každý malý žáček,
že jí zvoní umíráček;
šedivcem se otec stával,
pohřeb dceřin objednával;
Mikše pak, ač slzy lil,
kde kdo právem pomluvil.
Bezbožníky bohopusté
obkličují mlhy husté;
klesne-li až do bezvěří,
podobným se činí zvěři;
takového vždy se straň,
sňatku s ním se rázně braň!
50
Tělo a nesmrtelná duše člověka.
Nadarmo se neříkává;neříkává:
„V těle zdravém duše zdráva;“
ale také duše zdravá
zdraví těla zachovává;
moudrá duše řídí tělo,
by se Boha nespouštělo.
Zbožná duše tělo vodí
od hříchů, jež nemoc plodí.
Duše-li se Boha spouští,
tělu svému uzdu pouští.
Tělu běda, duši běda,
Kristem-li se vésti nedá.
Ó kéž nikdo nelení
poznávati Zjevení,
v Církvi hledat spasení.
Bůh-li nemoc dopustí,
věrec se Ho nespustí;
víť, že Pán Bůh milostivý
mnohdy činí také divy.
Bůh ví, co nám k spáse jest,
Bohu budiž věčná čest!
Mladé poutnici sv. Janské.
S Vyšehradu modrý bez
na památku sobě nes!
Ať si kdo chce ptá se, hádá,
byla-li jste u nás ráda.
Železný už letí oř,
Bohu se má duše koř!
51
Neplač, dcerko, nenaříkej,
na loučení časté zvykej;
jenom v nebi o loučení
nikdy více zmínky není;
každá zemská radost mine,
s nebe stálá radost kyne.
Pro radosti věčných stanů
zde se raduj v Bohu Pánu.
Krásná jest ta zemská vlast –
ráj však nezná žádnou strast.
Nepůsob Ti bol a trud
na tom světe hřích a blud.
Neplač, dcerko, neplač dále
pro loučení nenadálé;
uplyne jen malý čas,
sejdete se jistě zas,
ne-li zde, pak jistě tam,
kde je věčný Boží chrám.
Pokyn.
Bratře, pozor na vtipy,
hrneček rád překypí;
trn i v noze bolně bodá,
což, když komu v srdci hlodá?
Slova svoje pilně zvaž,
pravdu-li máš, dřív se taž;
těžko hojívá se rána,
kteráž byla v srdce dána;
lépe snášet malou trýzeň,
nežli pozbýt pravou přízeň;
52
častokráte poznáš sám,
že Tě slepil pouhý klam.
Soupeřův hněv-li se rozhoupá,
moudřejší tichne a ustoupá;
byť by sok mžoural jak výr,
nastane brzičko smír.
Buď vůle Tvá!
Jak se Bohu líbí, děj se mi,
v naší milé vlasti na zemi;
s andělskými kůry na nebi
duch můj Pána Boha velebí.
„Trojjednomu Bohu neustálá
vzdávána buď sláva, čest a chvála!“
Vzývání Marie Panny.
Pod svou ochranou mne zachová
svatá Panna, Matka Kristova;
v nebezpečí k ní se utíkám,
v ní svou mocnou Pomocnici mám;
prosby naše k Bohu Synu nosí,
za důvěrné ctitele své prosí.
S tím buď, Matko, v zemském údolí,
kdo zde se zlým duchem zápolí;
mocí, kterou dal Ti Bůh Syn Tvůj,
nepřítele od nás odpuzuj.
Svatá Panno, měj nás pod ochranou,
dejž nám k Tobě vjíti rajskou branou,
Budem zpívat po věk po celý
se svatými všemi anděly:
53
Trojjediný Bože, chválen buď,
pozemčany milostivě suď!
Úcta k Tobě, svatá Matko Boží,
na zemi ať v národech se množí!
Známá jména lihovin.
Zvykneš-li si „hlavomatě“,
bídu budeš míti v chatě.
Jedovatá „židovina“,
těžkých hříchů bývá vina.
Zápach „bílé“ nebo „šedé“
činí tváře hnědobledé.
Ó ty hnusná „matonoho“,
hlupcům strojíš hanby mnoho.
Z „pálenky“ se líhne štír,
pijan hlídá jako výr,
všude ruší klid a mír.
„Čertovina“ mate kroky,
opilec se blátem brodí,
v kalužinách blbě chodí,
nepoznává ani stoky.
Špinavá a škodná „brynda“
každý halíř z kapsy vyndá.
Milovníček „otravy“
vede nářek na zdraví,
kteréž těžko nenapraví.
Z toho „mléka čertova“
opice hned hotova.
„Pálenku“ kdo rád si koupí,
rodinu svou o vše zloupí.
54
Kdo to na vsi huláká?
Neznáš toho tuláka?
Kdo tak směšně blábolí?
Pijan známý v okolí!
Přítelíček „breberie“
ustavičně nelenoší;
roztrušují o něm hoši,
že prý hlavou o zem bije,
a též nosem v blátě ryje.
Opici i ten si chytne,
kdo má zalíbení v „žitné“.
„Koňaku“ jen jako léku
užij zřídka v starém věku.
Pozor, také „slivovice“
moří lidí na tisíce;
nezunkej ji vždy a všady,
drž se lékařovy rady.
Věz, že častý „alkohol“
lidem plodí žal a bol.
Nešťastného chraň se místa,
kde ti opice se chystá,
ona zdraví málo tuží,
ale čest a kapsu úží.
Člověk moudrý, mírný, střídmý,
chválen bývá všemi lidmi.
Máš-li za lék „borovičku“,
ber ji zřídka a jen lžičku;
kdo jí víc a často bere,
žaludek mu rychle dere.
55
Což ty hořké, sladké „luzorky“,
ježto v domě tu a tam se kryjí,
denně tajně vícekráte pijí,
a z žen zdravých činí zámorky?
Tyto ať se vážné zpytují,
já jich opravdově lituji!
Důvěra a nedůvěra.
Jeví-li kdo nevěru,
nevěnuj mu důvěru;
jak by moudrý tomu věřil,
kdo se Bohu zpronevěřil?
S nenábožným neměj spolku,
s nábožným jdi bez okolků.
Bludný-li se k Bohu vrátí,
přítelem jej budeš zváti.
O nápravu bludných dbej,
za ně rád se modlívej;
modlitbou a příkladem
můžeš prospět bludným všem.
Vzpoura národu nebezpečná.
Zlý duch proti Kristu brojí,
zaslepence volá k boji;
ze zlochova návodu
zkáza kyne národu.
Slyšte řeči odrodilců,
nevěreckých provinilců!
Boha Krista zapírají,
mistra lháře poslouchají;
56
na časné i věčné scestí
hledí také jiné svésti;
bídníky, byt nechtí sami,
v nechuť vedou Boží chrámy;
znesvěcení neděl, svátků
káže lhář jim od počátku;
ten, jenž prarodičům lhal,
stoupencům svým radu dal.
Patřte na ty šílence,
zlocha-lháře stoupence!
Nejraděj by zvrátit chtěli,
co nám věčný Pán Bůh velí;
libují si v hříšném ruchu,
lež jen lahodí jich sluchu,
ctnost a pravdu, která blaží,
bídnou lží se mařit snaží;
za jidášský úplatek
odvrací se od matek;
ba i vlastní dítky kazí,
do bídy jim cestu razí.
Národu že hanbu plodí,
rodině a sobě škodí
na těle a na duši,
toho chuďas netuší,
Ten a ta z nich bídně hyne
záhuba jim jistá kyne,
přece činí, co chce lhář,
žijí hůř než němá tvář.
Věčný Bože, Duchu Svatý,
rozptyl jim ten přelud klatý,
aby ze lživého šumu
přišli rychle ku rozumu.
57
Neposlušnost.
Člověk vzdělaný a slušný
nikdy není neposlušný;
neplnění rozkazů
plodí mnoho úrazů.
Obmezený neposlucha
jako nemotora hluchá
zhusta koná vůli svou
na pohromu velikou.
Teprve když škodu vidí,
za neposlušnost se stydí;
mine však jen krátký čas,
neposlušným bývá zas.
Vážný muž se divit musí,
vícekrát-li věc tu zkusí;
kdy pak jaký mudrák rek
rozřeší ten oříšek.
S hádanky tu svatá víra
neprůhlednou mlhu stírá:
„Poslouchati velí Bůh,
poslouchej a nebuď hluch.“
Pravda spasí nás.
„Svět chce klamán býti;
tedy klamán buď!“
Tím chce chytrák krýti
vzbouřenou svou hruď.
Zásadou tou lidem
můžeš kalit zrak;
Bůh Svým jasným videm
zří Tvých klamů mrak.
58
„Obíleným hrobem“
sluje bídný lhář,
jenž jsa zlocha robem
líčí klamem tvář.
Jenom pravda spasí,
nad lží zvítězí,
zlobu pekla shasí,
zkázu zamezí.
„Co jest pravda?“ zvoláš;
„Kristus Pravda jest;
Bohu neodoláš,
pravdou vzdej mu čest!“
Neklame-li dosti
satan líný svět?
Ty mu ku radosti
půjčuješ svůj ret?
„Ano!“– „Ne!“ Co nad to jest,
jest od zlého, jenž vnuká lest.
– „Ano!“ – „Ne!“ buď jádrem
přímých řečí Tvých,
nehýbej Tvým ňadrem
nikdy klamů hřích!
Otec, matka, synové a dcery.
Kdo chce dlouho, blaze žíti,
otce, matku musí ctíti.
V úctě vždy měj otce, matku,
tak se zbavíš strastných zmatků,
požehná Bůh tvému statku.
Otci, matce vděčen buď,
nikterak je nezarmuť.
59
Otce-li a matku rmoutíš,
vlastní svoje štěstí hroutíš.
Otci, matce za jich lásku
na čelo chceš dáti vrásku?
U rodičů chorých prodli,
horlivě se za ně modli.
Slabé matce, mdlému otci,
pokud možno, ve dne, v noci
vděčně chvátej ku pomoci.
Otec, matka neměj hladu,
podporuj je, dej jim radu;
odepřiž i ústům svým,
a dej sladké sousto jim.
Otci, matce splácet dluh
velí synům, dcerám Bůh.
Syn a dcera vděčně zdobí
rodičů svých milé hroby,
nábožnou je slzou rosí,
Pána Boha za ně prosí.
Nevděk-li neb jiná vina
hnusně tíží dceru, syna –
ó pros otce, matku včas,
než jim zbělá pláčem vlas;
dceři, synu, třikrát běda,
na pokání-li se nedá!
Matce pláčem oko rudne
pro syny a dcerky bludné;
tento smutný hrozný zjev,
budí moudrých lidí hněv;
za surovost svou se styďte,
napravte se, neb se kliďte!
60
Sourozenci.
Bratři, sestry, přejte sobě,
vyhněte se každé zlobě,
rodiče vás milovali
a vám příklad lásky dali.
O ty mladší starší dbej,
na zřeteli svém je měj;
spatřuješ-li na nich vadu,
laskavou jim dávej radu,
víš, že bídných škůdců lest
mladým nebezpečna jest.
Buď jim vzorem nábožnosti,
utvrzuj je v každé ctnosti;
budou vděčně k Tobě lnouti,
nijak tebe nezarmoutí,
a sám Bůh ti bohatou
v nebi bude odplatou.
Ctnostní bratři, zbožné sestry
jsou jak květin záhon pestrý;
o nich zlého nic se neví,
úctu svou jim kde kdo jeví;
i jich matku, otce stálou
vzpomínají ctí a chválou.
Na sbor řádných sester, bratří
moudrý člověk s úctou patří,
a je zove krásným vzorem
pro ty, jenž se hyzdí sporem.
Kroužek svorných sourozenců
zasluhuje slávověnců.
Hodná sestro, poraď bratru,
dostal-li se v bídnou chatru;
61
snad tvým prosbám neodolá,
pozná se a mužně zvolá:
„Věru, lepší samota
než ta svůdná holota!“
Sestřičky měj na zřeteli,
hlásej jim, co Pán Bůh velí;
uč je nejen výkladem
ale také příkladem;
milými jim učiň chrámy,
láska panuj mezi vámi;
Marja buď vám ochranou,
anděl Strážce obranou.
Prospívejte nejen věkem
před Bohem a před člověkem,
ale také moudrostí,
spasnou Boží milostí.
Ó jak zámožné a chudé,
dá-li Pán Bůh, slušet bude
z rozmarýnu věneček
a ten něžný čepeček!
Osiřelá dcera.
Oh, matičko má roztomilá,
mně blaze bylo, když jste žila;
a nyní, kdy bol v duši mám,
vždy vděčně na Vás vzpomínám.
Já dobře zřím tvář Vaší vlídnou
a slyším tu řeč Vaši klidnou;
kdy hlavu jste mi hladila,
kdy moudře jste mi radila.
62
Ta Vaše slova, dobré rady,
se ozývají vždy a všady,
ať při své práci sama dlím,
ať v noci o Vás sladce sním.
V tom duše má je opět blahá,
můj ret Vás volá: „Matko drahá!
Ó nechoďte již ode mne,
zas dny mít budu příjemné!“
Hned v trudné duši své se ztiším,
vždyť něžná Vaše slova slyším:
,Jen tělo mé má lehká zem,
však duchem stále s Tebou jsem.‘
,Když modlitba Ti se rtů plyne,
a slza se Ti z oka line,
já vzlétám před trůn Nejvyšší,
je dávám v oběť Ježíši.‘
,Když vyhovuješ každé práci,
duch můj se k Tobě stále vrací,
a přináší Ti ku dílu
zas novou hojnou posilu.‘
,Buď ctnostně živa bez ustání,
Bůh dá Ti Svého požehnání;
zloch nelapí Tě ve svou síť,
Ty budeš se mnou blaze žíť.’
Ó ano, dobrá, milá matko,
již vím, proč bývá mně tak sladko,
vždyť pořád u sebe Vás mám
a v smutku pramen těchy znám.
Můj trojjediný Bože, Tobě
chci chválu vzdávat v každé době!
Buď zdráva, Boží Rodičko,
i Ty, má dobrá matičko!
63
Blahopřání novomanželům.
Nastává nám jarní doba,
přiletěli z lesů oba,
kos a družka kosice;
na zahradě se jim hnedle
zalíbila vonná jedle
ze všech stromů nejvíce.
Budovali dnes jak včera
od rána až do večera
sobe pěkný příbytek;
kos pak vida krásu hnízda
s poblízkého stromu hvízdá,
slavně jako chrabrý rek.
Blaženě tam spolu žili,
vzájemně se něžně ctili
i své mladé košíčky;
švarný kos se rozezvučil,
s kosicí je pilně učil
Bohu zpívat písničky.
Loutky.
Znáte-li ty hezké boudky,
v nichžto hrají směšné loutky,
malicherná divadélka?
Vídáme k nim chvatně spěti
zhusta malé, velké děti,
radost jejich bývá velká.
Jsou však také jiné boudy,
do nichž velkých dětí proudy
64
pobavit se rády chodí.
Odkud častá dobrá shoda?
Svolává je pouhá moda,
komediant je tam vodí.
Sbubnovanou milou chásku
hereček má na provázku;
jak je libo, všemi hýbe;
mluví páté přes deváté,
na děti však rozehřáté
hází oči samolibé.
Ctnost a pravdu směle tupí,
lež a podvod rychle kupí,
v rozum mělký sype zmatek;
loutky přisvědčují jemu,
nevědí sic, proč a čemu,
smějí se, jdou do svých chatek.
Nechápavou svoji chásku
hereček má na provázku;
loutky za ním mluví plky;
pozdvihují hlavy prudce,
vzhůru, dolů jdou jim ruce,
loutky stávají se vlky.
Po způsobu bídné chátry
kasají se na své bratry,
chtí je zničit v krutém boji;
a hle, boj ten brzy nastal,
vytratil se herec žvastal;
loutkám smutný hrob se strojí.
Ti, jenž zbyli z počtu bloudků,
odhodili blbou loutku,
65
proklínají herce svůdce;
pozdě vidí svoji bídu,
znají hnusné štváče lidu,
národa a vlasti škůdce.
Karafiát červený.
Co ten krásný karafiát rudý,
jejž má v úctě bohatec a chudý,
zavinil, že značiti má bludy?
Spanilý děv něžných znaku tichý,
zdobíš hruď, v níž bouří hukot lichý,
z něhož proudívá se zápach jíchy.
Zdob a uzdrav hruď, v níž zmatek duní,
proměň zápach hnusu v zdravou vůni,
ať v těch duších spasná pravda trůní.
Chorým lidem hojivou buď mastí,
by se vymkli nepříteli z pasti,
a se zdobou stali České vlasti.
Prolitá-li lidská krev nás spasí,
a nám radostnější zjedná časy?
Kristova Krev zlobu pekla hasí.
Vonný karafiát běloskvělý,
byste se svým rudým spojit měli;
ku radosti mrav jen čistý čelí.
Věř a doufej, Boha nad vše miluj,
k bližnímu se činnou láskou schyluj,
mysl zbožnou nikdy nerozptyluj.
Violu tož přidej přepokorné
víry, hříšnou pýchou neúměrné,
řeči měj i skutky vezdy vzorné.
66
Láska k bližnímu.
Boha nade všecko miluj,
k bližnímu se láskou schyluj,
ano, miluj ho jak sebe,
zabezpečíš sobě nebe.
Bližního měj křesťan za dobrého,
než zví o něm něco opáčného;
jeví-li však bližní nevěru,
nevěnuj mu žádnou důvěru.
Prospěšen buď bližním všem
slovem svým i příkladem.
Křehkost lidskou dobře znej,
chybujícím shovívej,
laskavou jim radu dej.
Upřímně se za ně modli,
by se rychle s Bohem shodli.
Jak Ti možno v stavu Tvém,
buď jim strážným andělem.
Bližnímu-li křivdu dělá
pomluva neb ruka smělá,
zastaň se ho slovem svým
nebo skutkem zmužilým,
poučíš snad násilníka,
pravdy práva protivníka.
Ukřivdí-li někdo Tobě,
nepopouštěj uzdu zlobě;
v nevinno se duši těš,
Bůh že zjeví jeho lež.
Ctnostmi umoř símě dračí,
rozsívané pomlouvači;
67
přijde jistě přísný den,
kdy lhář bude objeven;
vyšli k Bohu prosby hlas,
aby napravil se v čas.
Po nábožných lidech baž,
přízně jejich sobě važ;
zbožných lidí věrná přízeň,
moudrým plaší trud a trýzeň.
Zbožných přátel vážné rady
odstraňují škodné vady;
povděčně ty rady slyš,
sám se o tom přesvědčíš.
V lásce k bližnímu se tuž,
bližnímu kde možno služ;
čiň, co jest mu k prospěchu,
stroj mu blahou útěchu;
nemineš se s bohatou
na věčnosti odplatou.
S bližním zbožným rád se sluč,
od něho se ctnostem uč;
vděčnost ze rtu tvých mu zvuč,
skutek tvůj mu za to ruč.
Kdo se chlubí tím, co činí,
zásluhu svou sám si špiní;
čekej, až tě budou lidé chválit:
„Ten nás nechce svými skutky šálit.“
Slepička-li snese vajíčko,
paní své to hlásí maličko;
chlubný člověk celý obvod zvroubí,
zásluhy své lidem stokrát troubí.
Slyš, Bůh zásluhu Tvou ocení,
netřeba Mu tvého troubení;
68
lidé skutek dobrý poznají,
chloubou Tvou se klamat nedají.
Dobrý skutek z lásky k bližním splyň,
kde jak můžeš, skromně, dobře čiň;
ani vlídné slovo jediné
s hojnou odplatou se nemine.
Vše, co mluvíš, konáš, anděl tiše
do své knihy pro soud Boží píše.
Nedbej lidské chvály, zemské odplaty;
Bůh jest Odplatitel nejvýš bohatý.
Kdo se dobrým skutkem chlubí,
zásluhu svou sám si hubí.
Dobré skutky bližních chval,
by je každý moudrý znal,
a se dle jich příkladu
také dobrodincem stal.
I Ty sám čiň dobré skutky,
plaš, jak můžeš, trud a smutky,
za potěchu bližním danou
odměnu máš uchystanou.
Dobré skutky Tvé Bůh vidí,
netřeba Ti chvály lidí,
blah, kdo chválu Boží klidí,
ten se jistě neošidí.
Do okna-li hlídá sousedovi bída,
dárkem svým ji zažeň hned
také laskavý Tvůj ret;
jemu dávej pro těchu
dobrou radu, útěchu;
u něho též časem prodli,
a se za něj Bohu modli;
69
dar Tvůj, radu, prosbu Tvou,
doplní Bůh mocí Svou.
I když člověk zchytralý,
pro žaláře dozralý,
jak se’s pozděj’ dozvěděl,
vylákaný dar Tvůj měl:
almužny té nelituj,
napraví snad život svůj;
arciť, už se nedá vidět,
bude strach mít a se stydět.
Věz, že ani tento dluh,
nebude Ti bez zásluh.
Budeš-li však volán k soudu,
svědčit musíš o nekloudu,
aby za svůj zločin pykal,
a zas práci řádné zvykal.
Vida, že šťasten je zbožný Tvůj druh,
jemu že patrně žehná Pán Bůh,
upřímně milého blaha mu přej,
příkladem jeho se poučit dej.
Nábožně modli se doma i v chrámě,
v práci své napínej oko i rámě;
ku ctnostem dítky i čeládku veď,
na dobrý pořádek v domě svém hleď.
V neděli, ve svátek doma rád dlívej,
s rodinou bav se a čtávej i zpívej;
za klidných večerů po práci denní
pro muže, pro otce hospoda není;
pomoc Svou Tobě dá laskavý Bůh,
budeš tak blažen jak zbožný Tvůj druh.
70
Pracovitost.
„Pán Bůh pomáhej!“ V práci neváhej.
Pracuj ochotně, byť i lopotně.
Práce bedlivá bídu nemívá.
Z práce bez Boha radost nemnohá.
Radu dobrou dát Ti mohu:
„Obětuj svou práci Bohu!“
Člověk v práci mrzutý
pracuje jak z pokuty;
mrzoutovi klesá síla,
přibývá mu málo díla.
Pracuj pilně s mnohou chutí,
tvář tvá ať se nezasmutí;
až pak ukončí se den,
budeš s prací spokojen,
a noc dá Ti milý sen.
Řádný dělník měj svou čest,
lenoch na se volá trest.
Kdo se do své práce nutí,
ale nemá do ní chuti,
důkladnou věc sotva skutí.
Lenochům bludným.
Smutně tváří muž se činný
vida, jak se chová líný;
pokud má co po tátovi,
pohodlně sobě hoví;
71
pokud stačí věno ženy,
nezná pilné práce ceny;
v domácnosti dobře žije,
se soudruhy hrá a pije.
Když pak začne dělat dluhy,
straní se ho přátel kruhy,
na hrdlo mu jako kat
neúprosný sahá hlad.
Kterak hladu unikne?
Zas-li práci uvykne?
Zachoval-li víru v sobě,
nezahyne ve zlé mdlobě:
modlitba jej opět sílí,
zamiluje sobě píli,
vidí prospěch z každé ctnosti,
libuje si v šetrnosti.
Rodina mu zdrojem blaha,
jí chce sloužit všechna snaha;
vodička mu dobře chutná,
z domu mizí bída smutná;
ti, jenž se mu dříve smáli,
nyní jeho obrat chválí;
stalť se mužem nábožným,
ale také zámožným.
Jiní z jeho kamarádu
nepřijali jeho radu,
setrvali v bludech svých,
dočkali se konců zlých.
72
Není černit jako černit.
Otře-li se o mlynáře kominář,
obyčejně bývá to jen pouhý žert;
otře-li se o zbožného smělý lhář,
ve věci té jisté vězí zlý duch, čert;
nepřestává bídný lhář být černým,
katolík však vždy jest Kristu věrným;
moudrý časem pozná pomlouvače,
ohyzdného škůdce, svůdce, štváče.
Ó kéž pozná každý bídník v čas,
že lež hnusnou vnuknul jemu ďas.
Pospěš smazat zkázu v srdci sterém,
způsobenou skutkem, slovem, pérem!
Snadno pošpiní se bližním čest,
očistit ji věcí těžkou jest.
Možno-li Ti, uspi v sobě lež,
na věčnosti na ni vzpomeneš.
Hanebnou lží rozeštval jsi lid,
nevinným jsi zrušil v duši klid;
že jsi bídným lhářem, dobře víš,
ale jak svou zlobu napravíš?
Často budeš zardívat se v tváři,
slyše tajnou výtku: „Lháři, lháři!“
Za let mladých, ba i v pozdním stáří
ozve se Ti v duši: „Lháři, lháři!“
Odvolej lež hříšnou, pleticháři,
má-li utichnout hlas: „Lháři, lháři!“
Lekej, boj se, nevěrecký tmáři,
svědomí Tě kára: „Lháři, lháři!“
73
Z hříchu svého svatostně se kaj,
nařknutého všude mužně haj;
nevinnému pověst dobrou vrať,
zaslouženou ranku sobě zkrať!
Nehodný dělník.
Rád dělníkům dám, co dát mohu,
když líně nekradou čas Bohu;
jen blbý dělník tím víc v krčmě maří,
čím víc jej dobrý najímatel daří;
však moudrý dělník vždy má na paměti
svou budoucnost, svou ženu a své děti.
Líný dělník v práci heká,
v hospodě však dělá reka;
sklenku v ruce dělá hrdinuhrdinu,
nevzpomíná na svou rodinu;
huláká a láteří i kleje,
neví, že se moudrý muž mu směje.
Praví soudruh: „Dél zde nebudu,
dělá hanbu nám a ostudu!“
Nevzdělanec však se nezastydí,
pokud hostinský jej nevyklidí.
Kéž se pozná ubožák ten brzy
ať jej bídný život neomrzí!
Kde se dobře daří?
Mírně jez a střídmě pij,
rozumně a moudře žij;
bedlivě a chutě pracuj,
spánek příliš neukracuj,
74
Boha pros, a On Ti dá
dobré dny, jichž mnoho má.
Do kostela pilně choď,
každou vášeň v sobě kroť;
dbej, ať zlost a prudký hněv
nevzbouří Ti v žilách krev;
s každým jednej vždy jen vlídně;
s prchlivými hovoř klidně;
i když káráš, vážným buď,
káraného nezarmuť;
on rád pozná chybu svou
a ctít bude lásku Tvou.
Takovému hospodáři
ovšem vše se dobře daří!
Ó kéž zdravý rozum vniká
v blahou moudrost katolíka!
S Bohem počíná svou práci,
a se marně netrmácí.
Hojné Boží požehnání,
na dům celý se mu sklání.
Říci sobě, bratře, dej,
ochotně se k němu znej!
Buď moudrým a šťastným!
Jasné světlo svaté víry
obhájí nás před upíry.
Zbožnost slovem, skutkem zjevná,
za poměrů všech je pevná.
Upírem jest nevěra
nebezpečná příšera.
75
Ti, jenž víru spasnou kazí,
těla jsou i duší vrazi.
Zbožnost nejdražším je skvostem
boháčů i v bytě prostém.
Na víru kdo útočí,
zlému duchu otročí.
Proč se bludař tlačí k nám?
Bídníkem být nechce sám.
Běda, běda rouhačům,
chudobným i boháčům!
Rouháním se jeví běs,
hned jej z domu vypověz.
Rouhači, nech hříšných plků,
podobáš se dravci vlku.
Proti vlku ovce braň,
před nevěrcem dítky chraň.
V domě-li tvém mluvka žvaní,
hned mu zacpej ústa dlaní.
Tam v den všední, v neděli
zrak je u všech veselý.
V řádném katolickém stanu
„radují se všichni v Pánu;“
slyšet chvála po všem kraji:
„Ti tam žijí jako v ráji.“
Nemodlenec nešťastník.
Tam, kde hyne víra,
pravé blaho zmírá.
O bezbožném muži dí se:
„Nešťastník ten nemodlí se.“
Jak by nebyl nešťastníkem?
Nekoří se Bohu díkem,
76
neříká, když vstává s lože:
„Díky Tobě, věčný Bože!“
Mrzutě se kolem dívá,
nevyspalý blbě zívá;
bez modlitby za stůl sedá,
snídaní jak zvíře hledá;
není-li ho, na choť bručí,
jako hladný medvěd mručí,
nevěda, co v noci tropil
a že v krčmě kde co propil.
Žena slzí, dítě pláče,
do práce jde muž se mrače:
„Bez halíře dneska jsem,
jdi, a něco na dluh vem.“
Z práce v krčmu zaměří,
a tam na dluh večeří.
Týhodní svou „robotu“
vesel končí v sobotu;
ženě ze mzdy málo dává,
a zas do krčmy se brává;
tam též slaví Boha Pána,
nepotácí-li se z rána;
jeho žena, jeho děti
smutně Boží svátek světí.
Bezbožník tak živoří,
až se bídně umoří;
ženu v bídě zůstaví,
z níž se sotva zotaví;
nedá-li jí víra síly,
s dětmi hroznou bídu sdílí.
Vdovo, konej úkol svůj,
Marja za tě oroduj!
77
Vzdělanec bez víry.
Vzdělanec když víru zmaří,
lépe-li se jemu daří?
Má a čítá mnoho knih,
ale jed jen ssaje z nich;
katechismus zapomněl,
rozum se mu zatemněl.
Žije vesel bez bolu
z tatíčkových mozolů,
zhoubné bludy pilně šíře,
posmívá se dědů víře,
jenžto z víry ctnostně žili,
a v té pravdě šťastni byli.
Zač však má tu velkou věc
nevěrecký učenec?
Dokud se mu dobře vede,
smyšlenky mu stačí bledé;
ve strast-li však časem klesá,
marně na pomoc zve běsa.
Svedenci též jeho řečí
velmi špatně se mu vděčí;
co v nich zhasla svatá víra,
v duších jim i láska zmírá,
nastal-li jim blaha sklon,
bídnými jsou jako on.
Ještě dobře je-li sám
zbožných dědů spustlý Chám;
má-li ale ženu, děti,
poslouží jim bludů smetí?
Trudné budou hodiny
Tvé a Tvojí rodiny.
78
To tvé péro ceny ztrácí,
nenalézáš vhodnou práci;
Ty chceš žíti jen tak lehce,
hmotně dělat se ti nechce;
avšak bezbožecká hlava
na váhu vše lehkou brává.
K nábožným se obracíš,
o jichž lásce k bližním víš.
Od rána až do večera
jevíš zběhlost svého péra;
kreslíš bídu zoufalého
svého srdce nábožného (!);
směle píšeš klam a lež,
ubožáku, těš se, těš!
Vděčnosti tvé plané sliby
tratí se jak v řece ryby.
A co potom, až tvůj klam
oklamaným bude znám?
Dobrou radu dát Ti mohu,
kajicně se navrať k Bohu,
Bůh Ti po zlé zemské pouti
nedá věčně zahynouti.
Dělník lehkovážný.
Dělník pozbyl všechnu sílu,
k žádnému už není dílu;
když tak neschopným se stal,
mistr výpověď mu dal;
dělník pozdě bycha honil,
že rád na sklenici zvonil.
79
Dělník opatrný.
Dělník měl se věrně k dílu,
pokud ruce měly sílu;
mistr nemůže jej mít,
dělník musí odejít.
Štěstí, že vždy šetřil rád,
sic by nouzi měl a hlad;
nyní ale skromně žil,
mistru svému vděčen byl.
Z malých správek ku podivu
výdělek měl na výživu;
zbožná žena jeho dbalá
jemu věrné pomáhala;
synové dva v dílnách stálí
docházeli mistrů chvály;
otci, matce v čistou chatku
nosívali z úspor zlatku;
a když blaze odumřeli,
značný odkaz po nich měli.
Synové ti nábožní
šťastní jsou a zámožní.
Símě víry v duši vssaté,
dává řemeslům dno zlaté;
bezbožnost a hospoda
dno to ovšem rozhlodá.
Pokyny otcům, matkám.
Neohýbal’s stromek, když byl mlád,
křivý strom Ti nyní hyzdí sad.
Kubíčkovi trpěl’s zlozvyky,
zle se chová Kuba veliký.
80
Za slavíkem zpívá slavíček,
synkům vzorem bývá tatíček.
Od kočky se kotě málo liší,
doroste-li, také chytá myši.
Od matky co slyší, na ní vidí,
tím se dcerka obyčejně řídí.
Otce, matko, Vaše slova, činy
vzdělat mají zbožné dcery, syny.
Nad nábožné děti není,
Pán Bůh má v nich zalíbení;
rodičům jich bohatá
kyne s nebe odplata;
je i jejich děti chválí
rozum jasný, rozum zralý;
zbožným otcům, matkám čest,
bezbožné si kují trest.
Otče, matko, nenaříkej,
kajícně chyb smutných pykej,
blud svých dítek a blud svůj,
jak Ti možno, napravuj;
modli se, Bůh milostivý
pohotově má i divy.
Nevděk.
Citron oloupaný, vytlačený
pro kuchyni nemá žádné ceny;
k ničemu se nehodí,
proto hned se odhodí.
Služebník vykonal povinnost svou,
nevděční boháči mluvit se jmou:
„Služebník může, kam libo mu jít,
může teď nouzi třít, o hladě žít!“
81
Do památníku.
Neustále radujme se v Pánu,
radost ta nám zléčí duše ránu,
kdo svou vůli s vůli Boží pojí,
nestrachuj se ve vniterném boji.
Zemský Život jest jen krátkou poutí,
po níž v nebi nic nás nezarmoutí,
život časný letem blesku letí,
mějme život věčný na paměti.
82