Nešťastné manželstvo.

Nešťastné manželstvo.
Mikeš Járkův tak se plašil, jak by mu byl někdo zašil jetelinku do kabátu; na mysli měl jenom Hátu; Hátě všude nadcházel, a ji dvorně provázel. Lichotivě k ní se choval, ctnosti její vychvaloval; živnost svou i sebe chválil, chválou svou však Hátu šálil; čím a jak se provinil, o tom se jí nezmínil. Div-li, že tou řečí jata nezkušená byla Háta? Žadonila otce, matku, by ji oblažili v statku: „Mikeš má mne velmi rád, řekl mi to tisíckrát.“ 47 Moudrý otec vážně pravil: „Mikeš se už statku zbavil; dobře známo všemu lidu, dům že náleží víc židu; nemine snad rok a den, statek dá se na buben. Nelibuje sobě v chrámě, u žida je často v krámě, u něho se stále dluží, a pak v hospodě se tuží. Zaplatit chce dluhy své, vyhlédnul si věno Tvé.“ Otec darmo mluvil, káral, marně hněv mu z očí háral, matka darmo hořekuje, otce marně podporuje; dcerka obrací vše v rub, pláče, mlčí jako dub. Háta vzdychá, pláče, chřadne, nalomená růže vadne; lékař marně léky strojí, o život se její bojí; pilnou radu otci dal, aby chorou dceru vdal. Maličko, a svatba byla, Háta se už pozdravila; šťastný Mikeš hlučně jásal, každému své blaho hlásal; Hátičku svou dvorně ctil, otce, matku velebil. U Mikše, v tom selském statku, nebylo zřít žádných zmatků; 48 dobrá Háta, jeho žena, s Mikšem byla spokojena; k manželce své Mikeš lnul, málo kdy se z domu hnul. Měsíc prvý, druhý minul, roztomile čas jim plynul; tvář se muži blahem rděla, když šel s chotí do kostela; dí máť: „Bůh buď oslaven, hle, náš zeť jest napraven.“ Brzy však se lekli ďábla, Mikšova ctnost rychle slábla; zapomínal na své sliby, klesal ve své staré chyby; v hospodách mu opět šum milejší byl nežli dům. Dobrá Háta, truchlí, kvílí, užírá se dlouhou chvílí; nežaluje matce, otci, že muž pije ve dne, v noci; odporný že jest mu pluh, a že zase roste dluh. Pěkný statek pustnul, hynul, nedostatek z blízka kynul; manželka jen prosby slova pro manžela na rtech chová; Mikeš slov těch neslyší, zármutek jí netiší. Zašlo jenom dvacet neděl, Mikeš pilně v krčmě seděl; doma pobyl velmi málo, ani mu tam nechutnalo; 49 vždyť on v hospodě co chtěl, v poledne i večer měl. Na manželku nemoc padla, podlomena růže vadla; manžel pohár, karty třímal, nemocné si málo všímal; počínal si jako běs, i když k žene přišel kněz. Slabě mluví Háta bledá, matná očka k nebi zvedá: „Díky vřelé Kristu Bohu, snadněji zas dýchat mohu: On mi ještě sílu dal, nade mnou se smiloval.“ „Kéž by byla jizba rodná viděla mne za svobodna na tom loži umírati! Moudrý otče, dobrá máti! Vina má jest veliká, ret můj pozdě naříká!“ Věstil každý malý žáček, že jí zvoní umíráček; šedivcem se otec stával, pohřeb dceřin objednával; Mikše pak, ač slzy lil, kde kdo právem pomluvil. Bezbožníky bohopusté obkličují mlhy husté; klesne-li až do bezvěří, podobným se činí zvěři; takového vždy se straň, sňatku s ním se rázně braň! 50