„Moravský den“ v Praze, 10. července 1898.

„Moravský den“ v Praze, 10. července 1898.
Jest tomu letos šedesáte roků, co počítal jsem devatenáct let; mně plála tenkrát zářná jiskra v oku, mně v tváři rděl se s liljí růže květ. Dnes z vůle Boží shasla v oku zář, a s liljí růží pozbyla má tvář. Kdo podobná měl se mnou mladá léta, ať svěží sestra, nebo zdravý brat, jichž v městech, ve vsích byla značná četa, zrak otců, matek dlíval na nich rád; však tížila je hrozná nehoda: všem scházel jasný pojem národa. Blud nekřesťanský národ český dusil, vždyť nad hlavou mu visel břitký meč; Čech živořil a zdlouha zmírat musil a zapomnět měl krásnou dědů řeč; škol neměl; poznat-li kdo vědy chtěl, jen řečí cizí k tomu přístup měl. Jen odrodilec, ponejvíce bídný, byl schopen býti členem úřadu; on zhusta k rodákům svým nepřevlídný též hověl nepřátel zlých zlořádu; svou řeč, již neštěstím zval český lid, v svých ústech cizí jazyk žádal mít. Jen kněz, s ním školní učitel, druh věrný, řeč otců, dědů ve vsích pěstoval, a pracně konaje svůj úkol perný náš národ na životě zachoval, až nastal říši příznivější čas, kdy práva svého nabyl národ zas. 97 Nám rázně hlásal učenec kněz Sušil, že Moravanu rodným bratrem Čech, a rychle nepřátelskou zlobu rušil, jenž řval, že Čech má pro nás cizí dech; „Já Čech jsem,“ volá moudrý Moravan, „buď řečí naší veleben Bůh Pán!“ Hned rostl počet junů, probuzenců, z nichž každý pilně ve svém obvodu v sen smutné netečnosti pohrouženou hruď vzněcovali láskou k národu, jak lidem velí Zjevením Svým Bůh. a mnohý nezůstával dlouho hluch. Též lékem písemnictví „panenského“, jež nehyzdila hříšná nevěra, se vyháněla z lidu mileného, se vytrácela tupost veškera; i u těch stkvěl se vonných ctnosti květ, jenž dosud v chrámě měli něžný ret. Jen na základě samospasné víry náš národ za málo let sjednocen. Jen v malých sborech zříme netopýry, jak jeví v Praze „Moravanů den“; aj, poučuj již druha každý druh, že svornost naši ustálí jen Bůh! Či zná snad člověk moudrý základ jiný, krom katolické víry, Zjevení, ať dovodí to slovy, činy, čím dřív, tím pro národ líp, nelení: let tisíc dějin řekne jemu v tvář: „Ty planě mluvíš, nebo sluješ lhář!“ Ó, trhejte náš národ přeubohý v ty rozmanité slabé sborečky; 98 vy zarážíte sobě smělé rohy a hynout budou různé drobečky; či nezříte, že sbory bezvěrné již strojí sobě boje příšerné? Že má prý budoucnost svou národ český, jenž přestál s Bílou Horou Lipany; toť věru mimořádné „třesky plesky“ a mladý rozum pýchou zmítaný; a on se o svůj národ nebojí, zdaž novou Bílou Horu obstojí? Kéž milá svornost Moravanů s Čechy, již slavná Praha slavně slavila, vždy zůstane nám zdrojem bratské těchy, jak plavcům „Mořská Hvězda“ spanilá; ji nezakrývej nižádný nám blud, a nestroj vlasti nový žal a trud. Aj, prohlédni Ty, národe náš drahý, a pátravě se dívej kolem kol; v čas poznávej ty zakuklené vrahy, již chystají Ti hanbu, žal a bol; slyš, dneska nejeden již nevěrec chce ve prach šlapat svatou vlasti věc, „My sdružme se!“ buď naším rázným heslem, ať Čech, ať Slezan, Slovák, Moravan; nám víra spasným jest a zůstaň veslem, tenť pevný základ blaha vlasti dán; nám jenom na základě Zjevení jest možno nerozborné sdružení. 99