Ildigo.
Stepí širou v strážných ohňů moři
tábor Hunů na obzoru hoří.
Kotouč dýmu k oblakův až chlumu
nad ležením chví se, plným šumu.
Kolem ohňů muži pleskolebí
s tučným nosem pitvorně se šklebí,
v kruhu kopí, zabodaných v zemi,
bosou nohou křepčí s pochodněmi,
hemžíce se v jiskrnatém dešti, –
kotel duní, píšťalka jim vřeští.
Divoký ples, radovánky, hody;
Attila se vrátil ze výpravy,
světoborce, vítěz nad národy,
v paláci svou svatební noc slaví.
Na koberci drahém pestrým květem,
ověšena drahokamy v loži
mrtvá dívka se zsinalým retem
na sobolí odpočívá koži.
20
Šňůrky perel pláten na úbělu,
vláken zlato na ruce a šíji,
v těsných sponách k nahému se tělu
tulí, bílá ramena ovíjí.
Vlas nad uhel černý v čílka lemu
s bledostí se tváře potýká,
na zad sepjat vínkem diademu
dolů sčeřen tělo obmyká;
poupě ňader ku rozkoši budí,
smrti šíp však v ladné vězí hrudi.
Kejklířů, šamanů čestná stráže
půlkruhem se v řadu pojí těsnou,
oka pokynem kdy král jim káže,
píseň začínají dlouhou, děsnou –.
Opodál kruh tvoří otrokyně,
Attila v něm rozhlédá se líně,
v pozadí pak v slunci šperků, záři
chanové a vůdci, pohlaváři.
Kynul král; jak v bouři moře příval
z makar dutých, lastur, rohů řevyřevy,
bubnů vřesk tu v jeden hukot splýval –
k tanci řadí na povel se děvy,
ze všech krajů divukrásné ženy,
kol se trůnu v svitu smolnic chvějí,
po pás zlatý zpola obnaženy
divokým se tancem prohánějí.
21
Tenké roucho vlá od boků, pasu
v ohni perel, třepetá se v jasu,
v mlhy řasách nad kolena visí,
vábných lýtek nastiňuje rysy.
Vlasů proud se šíji na bělostnou
v opojivém tulí znavení,
hned ji halí, hned se vnadou skvostnou
pyšní v jemném ňader zvlnění. –
Zlatem tkaný závoj, k obličeji
plných tvarů chudou záclonu,
k bokům, ňadrům těsně přivíjejí
rozmařile v něžném úklonu,
při tom patou zakrouhlenou jemně
sotva dotknou koberce se, země,
stínů letem v podobách se mění,
dělí, srážejí se do skupení.
Však již opět vlnu bujné vřavy
oka pokynem král mocně staví:
„Mrtvou paní oplakává harém,
eunuch bídný, strážce u jich dveří,
otrokyně nad královny zmarem
zlato rvou si v smutku ze kadeří.
Truchlí síň, kde v mramorové lázni
vlny hravé bělostné to tělo
tajeplnou objímaly bázní,
a mé srdce pohledem se chvělo,
22
tětiva jak při výstřelu z luku
mocí její, při slov jejích zvuku,
až krev v žilách utuhlá a stydlá
proudila zas blahem toho zřídla.zřídla.“
Attila však, pod jehožto nohou
celá zem se chvěje pod oblohou,
trůny, žezla kácejí se v střepy
šípy jeho, železem a cepy,
uhradí dnes ženy této ztrátu,
děvu krásnou vezme za odplatu.
„Ildigo, dnes nevinny tvé pěny,
rubín retů vášní nezkalený,
číš jak prvá po době již drahné
plným douškem k ústům se mi nahne.
K dnešní chvíli, osení jak k žatbě,
k hodům víno choval jsem tě v skrytu,
šperk nejlepší nevěsta jak k svatbě,
píseň v strunách pěvec na varitu.
K dnešní noci, oltář jako clonou
ztajena mi tvoje vnada pružná,
kniha požitků mi uzavřena sponou
vůní ňader opojná a růžná...
Dosud tiše v zlatých vlnkách studu
trávila jsi trpkost zajetí,
Ildigo, dnes celovat tě budu,
na prsou mých vzplaneš v objetí.“
23
Výskot v řadách, děvu na smrt bledou
k trůnu krále otroci již vedou.
Hrdá postať s velebou se snoubí,
oko plá prut korálů jak v hloubi.
Na půl řasa blyskot temní zoru,
rtoma škubá, v čele rudne tepna,
tak se v pádu strůmek chvěje v boru,
palma štíhlá, bouř kdy víří stepná. –
Znova zvuky pekelné se rojí,
sto jak šelem v rozzuřeném boji,
zvoní lebky zlatem ovroubené
z hlav nepřátel k číším vyhloubené,
kde duch prve myšlének kul meče,
nyní vína mok se perlí, teče
v hrdla bezedná; až lysé hlavy
k spánku víčka mrákotnému znaví. –
Pustá síň, jak trupy na bojišti
leží těla, krev se z číší prýští. –
Bleskem kmitla smrtící se dýka,
postaven kde trůn byl panovníka,
roste stín, až tvář se jeví celá,
Ildigo jak pomsta zkamenělá. –
Třikrát dýka po čepel se vryla,
třikrát hruď se krví potřísnila;
24
první ranou pomstila svou máti,
druhá patří sester, otce vrahu,
třetí ranou mzdu za vlast svou platí,
od Rýnu co zpustošena k Váhu.
Mrtev král; noc bouřlivá a čírá,
prchá Ildigo a dýku v ruce svírá. –
25