Legenda.
Kříž vítězný zaplál nad Sevillou
jako hvězda v mračen záplavě;
lid se zítra Maurů nad mohylou
panny božské strojí k oslavě.
Bouřná noc; blesk v osamělém chrámu
stínů přízrak stíhá černavý,
před Madonnou v záři drahokamů
Maurů dvou se mihly postavy.
„Synu můj, zde docházíme cíle
v chmurném stánku našich katanů;
viz to dílo rukou pošetilé,
chvějící se svitem kahanu.
Krásy zor ten vlahý, pronikavý,
úsměv tento znak je potupy,
že se v prachu naše šlapou hlavy,
zničeny jsou Maurů zástupy.
45
Jméno této každým chvělo lukem,
vbodalo se v prsa věřících,
jako moře odměřeným tlukem
zaznívalo hrdel v tisících.
Tato žena napouštěla hroty,
její obraz v každém praporu
božskou silou vrahů našich roty
k nezdolnému sílil odporu.
Lid náš ztracen, mešita již pustá,
cedr víry sklán až na kořen,
zoufání jen v srdci našem vzrůstá,
ženou touto Allah pokořen.
Ó, bych jedem všecky zemské studny
naplnit moh’, celé ovzduší!
Má však vůle jako plamen bludný
pouto rabů jiskrou nezruší.
Hlavu moji bolest posněžila,
anděl smrti skráň již oblétá,
luk se zlomil, zchromena je síla –
tobě, synu, patří odveta. –
Za tu krev, co zemi tuto třísní,
za pot smrti v čele mrazivý,
kdy jsme prapor u válečné tísni
klesat zřeli v oheň plazivý;
46
za tu hanu mrzkou, tajnou zrádu,
znak otrocký vpsaný v obličej;
za smrt bratrů, rumy našich hradů
zde mi pomstu věčnou přísahej!
Zítra slavnost. Tento obraz ženy
u vítězném slávy pochodu
budou nosit; Maur co přemožený
řadě propad’ mrtvých národů.
Vytas dýku, jež co lvice statná
na kořist svou z houštin vyskočí,
vbodni vprostřed zázračného plátna
v srdce napřed, potom do očí. –
Zítra pak ať její před velebou
onen lid se kloní prokletý.
Allah mocný v dýce bude s tebou,
první skutek buď to odvety!“
Ticho hrobů bouř divoká ruší,
mladík trvá v němém úklonu,
jako mračno bolest chví se duší
při pohledu v božskou Madonnu.
Nad dítětem zamyšlená hlava,
outlá šíje – kalich lotosu,
oko plá, jak záře luny smavá
padala by stříbrem na rosu.
47
V růžné tváři v lemu kadeřavém,
vznešenosti barvou prodchnuté,
život vře, jak uhlu na řeřavém
chvějící se zlato tekuté.
Náhle obraz živý plamen sálá,
oheň sopky z tajných průduchů,
čelo bílé jako v blescích skála
s hrůznou tváří pne se do vzduchu.
Nad obrazem zablýskla se dýka,
starec klesá mrtev zázrakem –
z plátna rubín, krev se prýští, vzniká
červánek jak bílým oblakem. –
Zaplál den a mladík mluví v chrámu,
s rozechvělým lidem odchází,
obraz s dýkou v záři drahokamů
jako křesťan v dáli provází. –
48